Vídeň (od našeho zpravodaje) - Přesně před sedmdesáti lety překročila německá armáda rakouské hranice, aby přivedla zemi zpět do "lůna Velkoněmecké říše".
Hodnocení neklidného týdne v březnu roku 1938, v němž se Rakousko proměnilo ve "východní marku" Německa, není jednoznačné. Zatímco statisíce Rakušanů příjezd wehrmachtu vítaly a nadšeně Hitlerovi aplaudovaly na vídeňském Náměstí hrdinů, pro tisíce jiných znamenal počátek sytematické likvidace.
Šlo o dobře prokalkulovanou politiku Hitlerovy anexe rodné země, nebo spontánní efektní krok, kterým chtěl zastrašit Evropu? A co znamenal anšlus pro tehdejší Československo?
O tom si Aktuálně.cz v jedné ze stylových vídeňských kaváren povídalo s profesorem Gerhardem Jagschitzem z Vídeňské univerzity, který patří mezi vůbec nejznámější rakouské historiky.
Gerhard Jagschitz
- emertiní profesor dějin na Vídeňské univerzitě, dlouholetý šéf Institutu pro soudobé dějiny
- kromě dějin Rakouska ve 20. století se zajímá také o film a fotografii jako prameny historie
- jako hostující profesor přednášel několikrát také v Praze a Brně
A.cz: Rakousko si lidé většinou spojují s určitou noblesou a konzervatismem. Jak je možné, že zrovna v takové kultuře získali před sedmdesáti lety moc nacisté, tedy v podstatě násilnická a buranská strana?
Rakousko mělo velký handicap, neexistoval totiž žádný konsensus pro společnou republiku. Mezi sebou soupeřily větší nebo menší politické síly. K tomu je nutné přidat skutečnost hospodářské krize koncem 20. let. Velká část Rakušanů byla bez práce. A konečně: Národní socialismus byl mladým hnutím a především mladí lidé ho podporovali.
Nacisté chtěli napravit také pociťované historické křivdy, tedy takzvaný versailleský systém, a zároveň slibovali skvělou budoucnost.
A.cz: Existovala vůbec nějaká idea republikánského Rakouska, nebo bylo splynutí s Německem nevyhnutelné?
Velkoněmecká myšlenka tu byla již od 19. století. Je třeba ale rozlišovat militantní, národovecké křídlo, které v Rakousku odmítalo Habsburky a chtělo Hohenzollerny, a umírněnější hnutí. V roce 1918 nebylo politické strany, která by velkoněmectví nepropagovala.
Založení první rakouské republiky znamenalo současně její konec. V deklaraci se totiž mluví o tom, že Rakousko je republikou, hned v druhé větě bylo ale řečeno, že je součástí Německa. Republika tak byla v zajetí totálního dualismu: na jedné straně nezávislá, na druhé straně orientovaná na Německo.
A.cz: Kdy nakonec převážilo silné Německo nad nezávislostí?
Úplné splynutí s Německem nechtěli ani rakouští nacisté, kteří anšlus připravovali. Přáli si jít ruku v ruce s německou politikou, ale ne pohlcení. Odstranění republiky ve smyslu totálního anšlusu nebylo součástí žádného rakouského politického konceptu. Heslo Jeden lid, jedna říše, jeden vůdce se nakonec ukázalo silnější.
A.cz: Nebyl tedy nakonec anšlus logickým vyústěním tehdejší politiky?
Tady je především zahraničněpolitický problém. Pro státy Dohody stálo Rakousko vždy na okraji zájmu. K tomu je nutné přidat historickou zatíženost po rozpadu habsburské monarchie. S Československem a Maďarskem existovaly dobré hospodářské kontakty, ale také vzájemný odstup.
S Mussoliniho příklonem k Hitlerovi pak padla i italská podpora Rakouska. V roce 1938 tak neexistoval koncept, v němž by se Rakousko dokázalo prosadit jako samostatný stát uznávaný v zahraničí.
Skutečnost, že proti anšlusu protestovalo jen daleké Mexiko a Sovětský svaz, poukazuje na to, že byl v tehdejší Evropě jednoduše vzat na vědomí.
A.cz: Jaké dopady měl anšlus na tehdejší Československo? Bylo jasné, že ho sevřené kleště Německa, které tehdy dominovaly v karikaturách, nakonec rozdrtí?
Předně je třeba říct, že Československo nabídlo roku 1934 mnoha Rakušanům politický exil. A možná právě proto nemělo v březnu 1938 žádný zájem na tom nechat se takto zatáhnout do centra dění. Praha musela postupovat opatrně, aby si přijímáním emigrantů proti sobě nepoštvala Německo. Ale Československo začalo tušit, že by se mohlo stát obětí již dříve, a to v době appeasementu v roce 1936 nebo 37.
A.cz: Po válce se ustálila představa, že Rakousko bylo první Hitlerovou obětí. Teprve postupně historici přišli s tím, že se do značné míry nacifikovalo samo. Co bylo rozhodující pro takovou proměnu paradigmatu?
Já tu debatu považuji trochu za nesmyslnou. Existovalo přeci obojí. Rakousko jako stát bylo obětí, ale Rakušané samozřejmě stáli za nacismem, za terorem, za zločiny. V březnu 1938 byla podpora nacistů mnohem silnější než hlasy proti, nesmíme ale zapomínat na to, že někteří Rakušané byli opravdovými oběťmi, zažili perzekuce a pronásledování. Jiné Rakousko vždy existovalo.
