Byla to tehdy před jedenaosmdesáti lety 17. listopadu 1941 v Londýně velká sláva. Mezinárodnímu manifestačnímu zasedání studentů poslal svoje poselství prezident USA Franklin Delano Roosevelt, britský premiér Winston Churchill, francouzský generál Charles de Gaulle nebo čínský voják a politik Čankajšek.
Text vyhlášení Mezinárodního dne studentstva přečetl za Ústřední svaz československého studentstva v zahraničí toho času voják Lubor Zink. Prohlásil, že 17. listopad bude "navždy dnem, kdy studenstvo celého svobodného světa uctí nejenom památku popravených československých kolegů, ale i dnem, kdy si znovu a znovu připomeneme ideály, za které tito hrdinové padli".
Atmosféru slavnostní chvíle podtrhlo vystoupení pěveckého sboru Československé vojenské brigády ve Velké Británii. Jeho členem byl i Vlastimil Mareček (rovněž student a toho času voják), jenž se historiku Jozefu Leikertovi svěřil: "Celá akce byla krásná. Když jsme dozpívali, začali jsme se objímat. Objímali se i ostatní, čímž vyjadřovali radost. Vždyť jsme se stali svědky něčeho neobyčejného."
I Lubor Zink slovenskému spisovateli přiznal: "Byl jsem neskonale šťastný."
Za několik dní se objevily zprávy, kde všude se ve světě konaly manifestace a vzpomínkové akce na 17. listopad 1939: v Kanadě, USA, Číně, Švýcarsku, Švédsku, Mexiku, ale i v Quito v Ekvádoru, ve Wellingtonu na Novém Zélandu, v San José na Kostarice, v Montevideu, Uruguay či v Dillí nebo Jeruzalémě.
"V Anglii nebylo novin, které by nepsaly o těchto událostech. Přímo se předbíhaly, aby získaly původní příspěvky od československých studentů," shrnuje Jozef Leikert jeden z výsledků mnohaletého bádání. Čímž ale, jak dodává, nechce snižovat práci jiných historiků, na které navázal. Zejména Tomáše Pasáka.
Kdo přišel s nápadem první?
Dnes se podle něj vedou spory o tom, kdo první přišel s myšlenkou vyhlásit 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva, což je jediný den mezinárodního významu, který má český původ. Germanista z oxfordské univerzity Eduard Goldstücker se historiku Leikertovi svěřil, že to byl právě on, kdo tuto myšlenku navrhl důstojníkovi československé exilové armády Pavlu Kavanovi (otci pozdějšího ministra zahraničních věcí Jana Kavana, pozn. red.). Lubor Zink naopak tvrdí, že studenti z dělostřeleckého pluku v Moreton Hall o tom uvažovali už koncem roku 1940.
"Je docela možné, že vyhlásit 17. listopad za Mezinárodní den studentstva napadlo i další. Dnes už se dá jen těžko dokázat, kdo byl tím prvním, který tuto myšlenku vyslovil nahlas. V každém případě je ale úžasné, že se nápad zrodil ve více hlavách, což jen dokazuje opodstatněnost a správnost tohoto svátku," míní profesor Leikert.
Pomoc studentům od Eduarda Goldstückera je ale podle něj v každém případě dodnes nedoceněna. Několika jazyky hovořící profesor emigroval do Británie jako jeden z prvních Čechoslováků. Od počátku pracoval pro československou exilovou vládu a obětavě pomáhal i českým a slovenským studentům.
Československé exilové ministerstvo národní obrany podle Jozefa Leikerta rychle pochopilo, o co studentům jde, takže od 6. října 1941 na tři měsíce uvolnilo do Londýna Lubora Zinka. Profesor Karel Nigrín zase na ministerstvu zahraničních věcí zařídil, aby Zink dostal na celou tu dobu kancelář, kde by mohl na projektu Mezinárodního dne studentstva nerušeně pracovat. Místnost mu vybral a osobně odevzdal Jan Masaryk.
Kdo je Jozef Leikert?
- Slovenský básník, spisovatel, autor literatury faktu, historik, publicista a vysokoškolský pedagog.
- V knize "Daleko a přece Blízko", ze které text článku čerpá, se jako dosud jediný věnuje osudům studentů, jimž se podařilo utéci do vytvářející se československé armády v zahraničí. Právě z jejich iniciativy byl 17. listopad vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva. Je je jediným dnem mezinárodního významu, který má český a slovenský původ.
- Mnohé básnické sbírky či díla z literatury faktu vyšly Jozefu Leikertovi v USA, Rakousku, Česku, Polsku, Bulharsku, Ukrajině, Rusku, Maďarsku, Makedonii, Švédsku, Bělorusku, Kanadě či Rumunsku.
- K velmi ceněným patří například Leikertův dvoudílný životopis spisovatele Ladislava Mňačka "Takový byl Ladislav Mňačko" a "Mňačko a Izrael".
"I když jsme měli podporu nejvyšších míst, nebylo to tak jednoduché," popsal Leikertovi Lubor Zink. "Rozhodli jsme se proto, že vydáme malou brožurku, kterou rozešleme do celého světa. Brožurka s názvem The Story November 1939 (Příběh listopadu 1939) měla třicet šest na stroji napsaných stran a já jako autor jsem ji věnoval památce Jana Opletala a všech studentů, kteří se stali obětí nacismu," dodal.
Studenti otevřeli izolovanému Benešovi dveře
Historik Leikert zároveň připomíná, že ustanovení Mezinárodního dne studentstva velmi pomohlo Edvardu Benešovi, do té doby v Británii zcela izolovanému. Bývalý prezident z okupované vlasti emigroval, ale Západ ho neuznával. Byl jen jedním z mnoha politiků, kteří se před nacismem uchýlili do britského exilu.
"Zpočátku byl dokonce proti ustanovení Ústředního svazu československých studentů. Tvrdil, že v armádě není pro podobná uskupení místo. Až posléze změnil názor. Pochopil, že i vznik Mezinárodního dne studentstva, který se českoslovenští studenti snažili prosadit, mu může otevřít dveře k politikům západních mocností, aby ho svět začal opět akceptovat. A po spontánní celosvětové odezvě začal být Beneš vskutku zajímavý i pro politiky světových mocností. Studenty pak proto celou tu dobu podporoval a pomáhal jim. Například při nezbytném uvolňování z vojenského výcviku," vysvětluje Leikert.
Když pak parašutisté Josef Gabčík s Janem Kubišem zlikvidovali v Praze Reinharda Heydricha, jednoho z čelních nacistických pohlavárů, použil Beneš obdobný model svého připomenutí, aby ho svět opět registroval a uznával jako československého prezidenta. A opět to u mocností zabralo.
Nacistického vůdce Adolfa Hitlera mezinárodní odezva na iniciativu českých a slovenských studentů překvapila, vůbec s tím nepočítal. Podle profesora Leikerta měl za to, že 1220 v koncentrácích vězněných českých studentů postupně zlikviduje.
"Celý rok nevěděl, co s nimi, jen je nenasazoval na těžké práce, čekal na mezinárodní odezvu. Jenomže čeští studenti z Velké Británie dopisy a nejrůznějšími informačními brožurami, hlavně ale ustanovením Mezinárodního dne studentstva, docílili toho, že Hitler vězněné studenty už nemohl v tichosti odstranit. Nakonec je začal pod tlakem světového veřejného mínění postupně propouštět domů," objasňuje Leikert.
Podle Lubora Zinka přesvědčit studenty tolika států a zejména jejich vlády, aby s Čechoslováky veřejně sympatizovali, nebyla maličkost. "Vždyť mnohé země měly své válečné problémy a některé si ani nedokázaly představit, co se u nás v roce 1939 stalo," vzpomínal. Na úspěchu mělo podle něj zásluhu více lidí, hlavně ale Václav Paleček, Sláva Šulc anebo Pavel Kavan. Nemluvě už prý o pomoci československé vlády v Londýně a prezidenta Beneše.
"Škoda, že o tom (o ustanovení Mezinárodního dne studentstva, pozn. red.) nevěděli kamarádi v koncentračním táboře, na které jsme mysleli nejvíce. Jsem přesvědčený, že na jejich propouštění mělo velký podíl naše neustálé burcování veřejného mínění," mínil Lubor Zink.
Ze studentů se stali lékaři
Historici hovoří dodnes s obdivem o statečnosti, silné vůli a vytrvalosti těchto českých a slovenských studentů v emigraci. Vstoupili tam do československé armády, v jejích jednotkách tvrdě cvičili na střet s okupanty a zároveň v nich bylo tolik vlastenectví, že založili kvůli svým vězněným kamarádům Ústřední svaz československého studentstva v zahraničí. A nejenom to: mnozí z nich dostudovali práva, techniku či medicínu a jako lékaři pak nastoupili k bojovým jednotkám.
Postupně přidělovali tyto nové lékaře všude tam, kde jich bylo nejvíce potřeba - i do britské armády. Mladí doktoři Aleš Drobný a František Šťastný tak zahynuli na východní frontě.
"Nikdy nezapomenu na pocit, když jsem se probudil ráno po úspěšném ukončení studia. Byl to pocit zadostiučinění, spokojenosti a zasloužené radosti po tolika letech usilovného studia a s tím spojenými těžkostmi. Pociťoval jsem hrdost nad tím, že jsem lékař. Vždyť o tom jsem snil celý svůj život," vzpomínal například Karel Macháček.
Zadostiučinění
Lidé, bez nichž by před 80 lety Mezinárodní den studentstva nikdy nevznikl, o svých zásluhách přitom po desítky let mlčeli. Mnozí z nich se v padesátých letech ocitli znovu v koncentračních - tentokrát komunistických - lágrech v podobě uranových dolů.
"S vědomím, co vše pro osvobození Československa udělali - za což v letech nacistické okupace trpěly i jejich rodiny - a oni se jim odvděčili novými perzekucemi, žili pak po desítky let. Nesli to velmi, velmi těžce. Jen těžko to vyjádřit slovy," říká historik Leikert.
Celých těch čtyřicet totalitních let to podle něj nosili v sobě. Nikdo za nimi také nechodil, nezískal jejich důvěru, takže o svých osudech a létech strávených na Západě raději ani nemluvili, třebaže se po celou tu dobu pravidelně setkávali. "Takže jsme o nich ani o příčinách vzniku Mezinárodního dne studentstva nic moc nevěděli. Komunisté totiž razili názor, že ho založili západní emigranti," připomíná Leikert.
Mnozí z těchto studentských hrdinů navíc zůstali po válce na Západě, anebo emigrovali po únoru 1948 či okupaci států Varšavské smlouvy v srpnu 1968, takže se stali pro socialistický stát definitivně nepřijatelnými.
Nikdo ani dnes také nemluví o tom, s jakou pomocí Slováků se čeští studenti setkávali, když utíkali před pronásledováním přes území Slovenského státu, tehdy už spojence nacistického Německa. Bez této velmi riskantní pomoci by se Češi nikdy nedostali do Maďarska a pak i do Jugoslávie, Sýrie a nakonec Francie a Velké Británie. Slováci byli prvními, kteří českým studentům ve smrtelném ohrožení nezištně pomohli. Mnozí jejich slovenští kolegové, ještě z dob pražských studií, se pak k nim na této cestě za svobodou přidali.
Když se tedy po pádu komunismu sjeli v roce 1990 tito "studenti" z celého světa i s rodinami do Prahy, prožívali obrovské emoce a zadostiučinění. Přijal je tehdy i prezident Václav Havel se svým americkým protějškem Georgem Bushem. Silné emoce prožíval ovšem i Jozef Leikert, jehož někdejší studenti jako jediného "cizince", který je už v letech totality kontaktoval a podporoval, na setkání s oběma prezidenty pozvali.
