„Naše centrum jsme založili z přesvědčení, že je potřeba. Že prevence a komplexní podpora rodiny je to, co v současném systému péče o ohrožené děti nejvíc chybí," říká Kateřina Dunovská, vedoucí Centra pro rodinu občanského sdružení Cestou necestou.
„Děti se stále dostávají do ústavních zařízení až velmi snadno, a cesta zpátky k rodičům je naopak velmi složitá. Přitom když se začnou problémy řešit včas, s prvním signálem, že něco není v pořádku, účinná pomoc dokáže rodinu zase postavit na nohy a dítě je ušetřeno traumatu, jakým násilné přesazení do jiného prostředí rozhodně je. Podpora také navrací rodině zodpovědnost za dítě a nepřenáší ji na ústavy," dodává Kateřina Dunovská.
Za projektem Centra pro rodinu stojí terapeuti Markéta Řeřichová a Igor Grimmich a právě Kateřina Dunovská, jež zase disponuje bohatými zkušenostmi na poli sociální práce.
„Všichni se ve své praxi denně setkáváme s případy takzvaně nemotivovaných rodin, které už rezignovaly a ztrácejí sílu se svým životem cokoliv udělat. Některé vyhledají naši pomoc jen proto, že jim je to nařízeno úřady. Na nás pak je, abychom získali jejich důvěru a společně s nimi vypracovali plán, jak jim pomoci," říká předsedkyně sdružení Markéta Řeřichová.
„Zprvu jsou velmi překvapeni, že hned nezačneme chrlit kritiky, ale naopak projevujeme pochopení, snažíme se o empatii. Vysvětlujeme jim, že tu jsme proto, že se něco nepodařilo dříve - a že kvůli dítěti, o jehož zájem jde v první řadě, teď musíme udělat nějaké kroky, které mu zajistí zdravý a bezpečný vývoj. A tohle v drtivé většině případů zabírá," vysvětluje Markéta Řeřichová.
Bez peněz, ale s nadšením
Sdružení Cestou necestou založili v březnu 2011 Markéta Řeřichová a vychovatel a koordinátor socio-terapeutických aktivit Robert Neradil, o pár měsíců později vzniklo Centrum pro rodinu. To kombinuje terapeutickou pomoc se sociální prací, takže podpora rodiny je komplexní a právě v tom je jeho hlavní síla a přínos.
„Zpočátku jsme fungovali jen z ryzího nadšení," vzpomíná Markéta Řeřichová. „Díky podpoře přátel a rodin, kteří nám dali, co mohli, abychom měli aspoň z čeho platit nájem. Ale protože svému projektu věříme, šli jsme do toho a začali jsme s terénní a ambulantní službou pro rodiny z Prahy a části středních Čech. Tři čtvrtě roku jsme pracovali úplně zadarmo a i dnes je naše financování pořád omezené, takže nikdo z nás nemá v Centru plný úvazek a živit vlastní rodiny musíme jinak. Ale i tak se dá hodně udělat," říká Markéta Řeřichová a přidává konkrétní příklad:
„První klientka, která za námi přišla, byla v situaci, která by se dala stručně označit jako rozklad rodiny ve všech směrech. Rodiče rozvedení, problémy s bydlením, penězi, se vztahy, s výchovou dvanáctiletého syna, který začal chodit za školu... Mamince hrozilo, že o něj přijde. Byla z toho všeho zoufalá a nevěděla, kudy dál. Sedli jsme si společně a začali domlouvat, jak jí můžeme pomoci. Po stránce terapeutické bylo velmi brzy jasné, že potenciál svou situaci změnit v matce i synovi je, jen byl velmi hluboko zašlapaný a matka i dítě jako by už rezignovali a přijali svou beznadějnou roli, jejímž projevem bylo i zmíněné záškoláctví.
Sestavili jsme plán, kam chce rodina dojít, a pustili se společně do jeho naplňování. Pomáhali jsme matce s řešením bytové i finanční situace, doprovázeli jsme ji i na jednání se školou, která zpočátku nebyla vůbec jednoduchá... Ale podařilo se, chlapec přestal chodit za školu, ze samých pětek čtyřek to vytáhl jinak chytrý chlapec na trojky. Matka po dvou měsících dokázala najít práci a přestěhovali se do lepšího. Upravily se i vztahy s otcem, po někdejších naschválech rodiče spolu zase dokáží velmi dobře vyjít. Dokázali jsme je přesvědčit, co je v nejlepším zájmu dítěte, a pomohli jim, aby k sobě aspoň v téhle věci našli cestu.
Kdyby v kritické chvíli zůstala matka bez podpory, dopadlo by to nejspíš velmi špatně, nikdo matce nevěřil, že péči o syna zvládne. Ale vědomí, že ji i syna v těžké chvíli někdo přijímá, projevuje jim důvěru, respektuje je, že za nimi někdo stojí a konkrétně jim pomáhá, pro ně bylo obrovskou vzpruhou. Najednou jako by z ní i z dítěte ta slupka beznaděje spadla a zase v sobě objevili životní jiskru. Spoustu věcí pak už byli schopni dokázat sami."
Konečně bez předsudků
Sdružení podává žádosti o granty, v jednom případě už uspěli, a věří, že o důležitosti své role a potřebnosti své práce přesvědčí i další, nejen potenciální sponzory, ale i úřady. „Páteř systému péče o ohrožené děti u nás je dobrá, struktura plošného systému ochrany dítěte je vyhovující," říká Kateřina Dunovská, „je ale potřeba hodně posunout jeho obsah, jinak nastavit měřítka, co je nejlepším zájmem dítěte a jak pracovat s rodinou, aby byl skutečně naplňován."
Podle jejího názoru se situace naštěstí v posledních letech mění. Přibývá vnímavých pracovníků v orgánech sociálně-právní ochrany dítěte, kteří jsou nejen schopni přijímat nové pohledy a metody práce s ohroženými rodinami a dětmi. Nevládky se profesionalizují a tím získávají důvěru orgánů SPOD a stále častěji je zvou ke spolupráci. Celkově dochází k tolik potřebnému sbližování „úředního" a neziskového sektoru kolem ohrožené rodiny.
„Boří se vzájemné předsudky a despekt, které vztahy těchto dvou sfér dlouho negativně ovliňovaly," říká Kateřina Dunovská, „Orgán sociálně-právní ochrany dětí má veliké pravomoci a vliv na život rodiny, dané jeho postavením v systému, a když tam jsou lidé na správném místě, je spolupráce s nimi skoro koncert. A my na ně máme docela štěstí - spolupracujeme s výborným „ospodem" na Praze 5, ale i v Praze 2 a 12, začínáme spolupracovat s Prahou 3," vypočítává Kateřina Dunovská. „Oni vnímají užitečnost naší služby a uvědomují si, že tuhle roli ani zastat nemůžou," říká.
Pomáhat, jak to jen jde
Centrum pro rodinu, jak mu to čas a finance dovolují, se snaží rozšiřovat své služby a možnosti pomoci. „Podařilo se nám třeba vyjednat spolupráci s velkou úklidovou firmou, na niž se obracíme, když potřebujeme některému z klientů pomoci najít práci, a vycházejí nám hodně vstříc," říká Kateřina Dunovská. „Spolupracujeme i s právníky, kteří nám pomáhají třeba s kontrolou nájemních smluv, s poradnami pro dlužníky, doprovázíme klienty na úřady a učíme je s nimi komunikovat... Snažíme se zkrátka pomoci se všemi problémy, které se týkají zázemí dítěte. Ale nechceme dělat práci za rodiče, naším cílem je naučit je, aby své problémy dokázali řešit sami, aby se rodina zkrátka osamostatnila a dokázala zase fungovat i bez cizí pomoci. Jen tak to má smysl."
Ve svých plánech jde ale sdružení ještě dál. „Máme nový projekt, který si klade za cíl vytvořit kvalitní prostředí pro krátkodobé umisťování dětí z rodin v krizi, které potřebují okamžitou pomoc a kde není jiné řešení než jejich dočasný pobyt mimo rodinu," říká Markéta Řeřichová.
„Počítáme v něm s pěstounským párem akreditovaným pro pěstounskou péči na přechodnou dobu, s jehož pomocí bychom chtěli správně nastavit celý ten mechanimus intenzivní spolupráce orgánu sociálně-právní ochrany dítěte, biologické rodiny, náhradní rodiny a našeho centra, služeb doprovázení, terapeutické práce - zkrátka všech potřebných složek a služeb, jež by pomohly rychlému návratu dítěte do rodiny. Takže tímto se taky obracíme na pěstouny, kteří by měli zájem jít do toho s námi. Chtěli bychom spustit pilotní projekt, který by nám pomohl v systému vychytat všechny chyby a umožnil ho nastavit tak, aby byl pro rodiny dostupný. Aby co nejvíc dětí mohlo dál zůstávat ve svých rodinách, či rodinném prostředí. Protože právě to je podle nás ten všemi skloňovaný nejlepší zájem dítěte," uzavírá Markéta Řeřichová.
(Text vyšel v Edici Otvíráme III/2012, magazínu o právech dětí a péči o ně)
