Jak vidí reformu péče o ohrožené děti ti, jichž se nejvíc týká? O tom píše Gracián Svačina z Dětského domova Jemnice.
V dětských domovech se snad každý den diskutuje to samé. „Co se s námi stane, až nám zavřou děcák?" Jak vysvětlit, že se jediný domov kluka a holky bez rodičů zavře. Vychovatelé se tedy v mnoha případech uchylují k trochu jednoduššímu vysvětlení: „Tady se to zavře a půjdete jinam, už nejsou peníze a šetří se všude." Od doby, co ty baráky napěchované dětmi existují, se stát chová ke klukům a holkám jako k majetku, který může kdykoli zabavit rodiči a prostě odvést. Klepe si na rameno, jak dětem pomáhá. Západní země si zase klepou na čelo, jak se z Česka vytváří Země zabavených dětí.
Já pokládám za smutný ještě jeden fakt. Příběhy dětí, které si můžete přečíst, jsem napsal na základě rozhovorů s nimi. Není to proto, že by kluci a holky z dětských domovů neuměli psát. Je to proto, že se bojí uvést své jméno a svůj domov. „Abych neměl problém, víš?" shodli se všichni. Jejich strach je nebezpečný. Může totiž znamenat, že by bylo dítě potrestáno vychovatelem za svůj názor.
Luky: Bojím se, co se mnou bude
"U nás v domově se máme dívat na zprávy, protože paní vychovatelka říká, že musíme vědět, co se děje. Jednou ve zprávách ten pán říkal, že se budou zavírat dětské domovy a kojenecké ústavy. Úplně jsem se vyděsil. Prej do roku 2016 už nebude žádný dětský domov. Dostal jsem strach a rychle šel za vychovatelkou. „Teto, víte, jak v té televizi kecají? Jako oni tam říkají, že nás zavřou," řekl jsem tetě Marušce a doufal jsem, že mi řekne, že fakt kecají. „No, Petře. Zavřou. Ti na hoře se fakt už úplně zbláznili." Odešel jsem do pokoje a začal jsem počítat. Je mi 12 let a v roce 2016 mi bude 16. A já nemůžu domů k mámě nebo tátovi. Oni se furt bijou a nemají mě rádi. Já jsem vlastně v děcáku rád. Škoda, že ten pán v televizi už neřekl, kam mám jít a co se mnou bude. Teď nad tím musím furt přemýšlet a bát se."
Michal: Teta říkala, že budou plný pracáky vychovatelů
"O víkendu můžeme spát déle než přes všední dny. To je jasný, protože nemusíme chodit do školy. Já ale vstávám brzy ráno a tajně chodím poslouchat vychovatelky. Vždycky si dají kafe a povídají si. Je to zajímavý. To, co si vykládají, by mi nikdy neřekly. „Hele, slyšelas toho Drábka a Macelu?" ptala se jedna vychovatelka. „Ani mi o těch chlapech nemluv," odpověděla druhá teta. A když jsem poslouchal dál, tak jsem se dozvěděl, že ti chlapi budou zavírat domovy. „To zase budou plný pracáky. Já nevím, kam půjdu. Mám to čtyři roky do důchodu, tak to ještě nějak doklepu," říkala teta. Já jsem nepřemýšlel o tom, kam půjde teta pracovat, ale říkal jsem si, co se mnou bude. Kam půjdu já. Odpoledne jsem všechno řekl mým kámošům a oni mi nevěří. Prej si vymýšlím. Ale já to opravdu slyšel a mám strach. Když jsem byl malej a dostal jsem se do děcáku, chtěl jsem co nejdřív domů. Ale teď jsem si tady zvykl. Mám nové spolužáky a ve škole mi to jde líp než doma. Celou dobu, co jsem v domově, si říkám, že mně sice pomohli, ale mámu nechali na holičkách. Ta je doma a chybím jí. Vím to, protože i když nemá peníze, tak za mnou jezdí skoro každý víkend. Ale když se zavře náš domov, kam půjdu? A řekne někdo mojí mámě, že jsem jinde?"
Tomáš: Teď žiju u pěstounů a žiju normálně
"Já jsem v pěstounské péči od svých šesti let. Tátu jsem nikdy nepoznal a na mámu si nepamatuju, protože když jsem byl malej, dala mě do kojeneckého ústavu. Pak jsem šel do dětského domova a odtud si mě vzali moji noví rodiče, kterým říkám mami a tati. Já si myslím, že pro kluky a holky v dětských domovech je lepší, když budou u hodných lidí, tak já říkám všem pěstounům. Když jsem chodil do první třídy, paní učitelka se mě furt ptala, jestli něco nepotřebuju a kdyby mi v domově nemohli dát na výlet peníze, že to za mě zaplatí. Ona byla hodná, ale spolužáci si ze mě dělali srandu a to se mi nelíbilo. U nás v děcáku ve skupině nás bylo osm a teta na mě neměla pořád čas. Musela se učit i s ostatníma. Ale když jsem teď u pěstounů, tak mám pocit, že žiju normálně. A dokonce mám i lepší známky. Kdyby zavřeli dětské domovy a děti by šly k hodným lidem, bylo nám všem líp. Moc si přeju, aby těch hodných lidí bylo dost."
Pavlína: Kdyby mámě pomohli, tak bych se k ní vrátila
"Mě zachránily tety v dětském domově. Kdybych tady nevyrůstala, tak bych byla úplný spratek. Doma jsem kradla a do školy jsem nechodila, protože mě to tam nebavilo. Bydlela jsem jenom s mámou a tý to bylo jedno. Někdy jsem se o ni i starala, hlavně když byla opilá. Jednou si vzala moc prášků a já jsem zavolala záchranku. Mámu odvezli do nemocnice a mě do děcáku. Ze začátku jsem to v tom velkým baráku nesnášela. Všechny ty děcka a vychovatelky, které se chovaly, jako by mě znaly od malinka, a přitom mě viděly poprvé v životě. Nesnáším ten jejich řád a režimy a vadí mi taky to, že musím vychovatelkám vykat. Na druhou stranu ale už mám klid. Nemusím čekat doma do noci, jestli máma přijde, nebo nepřijde. Nemusím si ve škole (když jsem tam náhodou šla) vymýšlet historky o tom, že jsem spadla ze schodů. Tety mě naučily, jak se mám o sebe starat, a taky říkají, abych nebyla jako moje máma. Vychovatelé teď neustále řeší, kdy se zavře náš domov. Já to řeším taky a nemám z toho vůbec radost. Nelíbí se mi to, protože zase půjdu za mámou. Já jsem teď už ale větší a zvyklá na klid a aspoň nějakou pohodu. Chtěla bych mámě pomoct, ale nevím, co mám udělat. Já už jsem v klidu, ale máma není, kdyby mámě někdo pomohl, tak bych se vrátila."
Jindřich: Mistr prodá dětské domovy a bude bohatej
"Naše teta nám řekla, že náš barák, na kterém je napsáno Dětský domov, se musí prodat. Není to můj domov. Já svůj domov nemám, protože mě mámě a tátovi ukradli dva divní chlápci a odvezli mě do děcáku. Přemýšlel jsem nad tím, kolik by asi ten náš děcák stál peněz. Možná i milion. Je to luxusní vila. Z těch pokojů, co tady máme, by mohl být docela dobrej hotel. Akorát by si Maruška musela pořádně uklidit, protože má na pokoji každý den bordel. Já bych si tenhle domov ale nekoupil, protože bych musel myslet na to, jak jsem se poprvý popral nebo jak jsem třeba tetě vynadal a ona mi dala zaracha. Bylo by mi smutno.
Teta říkala, že nějaký mistr práce, kterýmu patří všechny domovy, chce děti vyhnat ke svým rodičům. A ty baráky potom prodá a bude hodně bohatej. Já toho mistra nemám rád. Ale teta říkala, že on může všechno."
Jarda: Podle zákona zavřou náš děcák, nepomůže ani moje kapesný
"Já fakt nesnáším, když náš ředitel něco organizuje. Nikdo nesmí ven a musíme poslouchat ty jeho kecy. Nechápu, jak může mluvit tak strašně dlouho a třeba se ani nenadechnout. Jednou nám asi dvě hodiny vysvětloval, že podle nějakýho divnýho zákona se zavřou dětské domovy. A prej i ten náš. To bylo asi poprvý, co jsem na těch jeho sešlostech nespal a poslouchal. Koukali jsme jako blbý, když nám vysvětloval, že už nemáme žádný peníze. Já jsem mu navrhl, že teda nemusíme jíst řízky a klidně ať si nechají moje kapesný. Myslel jsem si, že to pomůže, aby třeba náš domov mohl ještě nějak přežít, ale ředitel říkal, že jsem blbej, že mi snad jasně vysvětloval, že podle nějakýho zákona se náš děcák zavře. Vůbec tomu nerozumím. Nevím, co se mnou bude a kam půjdu."
(Text vyšel v Edici Otvíráme č. 2/2012, magazínu o právech dětí a péči o ně)
