O světovém šampionátu ve fotbale FIFI Wild Cup asi příliš lidí neslyšelo. Konal se v roce 2006 a stejně jako oficiální mistrovství světa proběhl v Německu. Pořádaly ho ale mezinárodně neuznávané země, které nejsou členy mezinárodní organizace FIFA. První místo vyhrál Severní Kypr, druhý skončil Zanzibar a bronz bral Gibraltar.
Takových zemí jsou však ve světě desítky. Podle britského geografa a učitele na Oxfordu Nicka Middletona v nich žije hodně přes sto milionů lidí. Padesát z těchto "nestátů" popsal v knize Atlas zemí, které neexistují a vyprávěl o nich na letošním Hackers Congressu v pražské Paralelní Polis.
Kolik zemí, které neexistují, na světě je?
Ve své knize jich mám padesát. Ale je jich tolik, že bych o nich mohl napsat knih několik. Když jsem se začal tématem zabývat, byl jsem jejich počtem ohromený. A to jsem se rozhodl, že nebudu počítat ty, které vznikly jako vtip. Mnoho lidí vyhlásilo samostatnost na svém dvorku a podobně.
Co podle vás musí státy, které se pokouší o samostatnost, splňovat za kritéria?
Musel jsem si vybrat nějaká pravidla, podle kterých je kategorizovat. Použil jsem Montevidejskou konvenci, která stanovuje právní definici státu. Mnou vybrané země musí mít nárok na území, stálé obyvatelstvo, nějakou formu vlády a vlajku. To je důležitý stmelovací prvek, který pomáhá upevnit identitu. Zároveň se musí jednat o země, které nemají zastoupení v OSN, takže nejsou široce uznávané.
I když to tak nezní, tak ta poslední podmínka se definuje poměrně komplikovaně.
To ano. Nechtěl jsem do své knihy začlenit například Izrael a Palestinu, kdy je každá z těchto zemí uznána mnoha členy OSN, ale další řada států je neuznává.
Kam v takovém případě řadíte například takový Tchaj-wan?
Ten v mé knize je. Většina zemí ho jako zemi neuznává. Obě ústavy, ta Čínské lidové republiky i ta Tchaj-wanu, mluví pouze o jedné Číně. A obě vznášejí nárok na území toho druhého. Je to velmi citlivá situace, rétorika se v posledních letech vyostřuje a spolu s ní i apetit pevninské Číny.
Neuznané státy se často spolčují do vlastních mezinárodních organizací, které mají nahradit OSN…
Ano, a je jich překvapivě mnoho. Uskupení jako UUN (Nezastoupené spojené národy) nebo UNPO (Organizace nezastoupených států a národů) jsou vcelku velké. Mají desítky členů. Musíte si uvědomit, že OSN není všeobjímající. Dnes má 193 členů, mezinárodních směrovacích čísel je ale téměř 250 a například FIFA má 211 členů.
Když už jste u toho fotbalu. Přiznám se, že mě zaskočily některé sportovní akce, které někdy jmenujete. Jako VIVA World Cup, kde porazil Kurdistán Severní Kypr 2:1, nebo FIFI Wild Cup, kde Kypr zase remizoval se Zanzibarem.
Jsou to turnaje pro státy, které nejsou zastoupeny v organizaci FIFA. FIFI byla jednorázová akce, dnes je největší Conifa World Football Cup, který navázal na zmiňovaný turnaj VIVA a pořádá se pravidelně co dva roky. Naposledy vyhrál myslím tým Karpatálje, který zastupuje maďarskou menšinu na Podkarpatské Rusi.
Jak neuznávané státy vznikají? Je to národnostní otázka, pozůstatek válečných konfliktů?
Těch možností je celá řada. Někde se jedná o historické nároky na samostatnost, roli mohou hrát kulturní rozdíly oproti zbytku země a mnoho dalších. Obě zmíněné podmínky splňuje například západní provincie v Íránu Chúzistán.
Obyvatelstvo jsou převážně Arabové, a ne Peršané, nemluví tak fársí, ale arabsky a ve své historii měl region opakovaně velkou míru autonomie, existoval zde sultanát. Pak tam ale byla objevena naleziště ropy a byl konec. Volání po samostatnosti jsou uvnitř Íránu velmi tvrdě potlačována, bojují tak za ně hlavně jejich členové v zahraničí.
Z těchto padesáti států, které zmiňujete, kolik je pod plnou kontrolou centrálních vlád a kolik má určitou míru samostatnosti?
Nejde na to jednoduše odpovědět. Ale země jako Tchaj-wan či Somaliland de facto fungují jako samostatné země, a to po desítky let. Mají vlastí měnu, armádu, zvolenou vládu. Ale málokdo je uznává. Pak jsou území jako Grónsko, které je sice součástí Dánska, ale posledních třicet let jsme svědky stále rostoucí míry autonomie. Mají vlastní zákony, vzdělání, jazyk…
Naproti tomu jsou země jako Mapuče, která se rozkládá na území Chile a Argentiny. Tito obyvatelé zde byli dávno před Španěly, nikdy nebyli dobyti Inky a byli samostatní až do 19. století. Historicky jsou nyní velmi utiskovaní, až v posledních letech získávají menší ústupky směrem ke svému uznání.
Kdo podle vás má ze všech těchto států největší šanci na samostatnost?
Tipl bych si, že to je právě Grónsko. Už dnes tam někteří hovoří o tom, že v roce 2021, tedy na výročí 300 let pod vládou Dánska, by měla země vyhlásit samostatnost. Vše záleží na ceně ropy. Jsou tam velké zásoby, jen záleží, zda se vyplatí těžit.
Je tu někdo další? Co Skotsko?
Bylo by to velmi smutné, ale ta šance tu rozhodně je. Víte, že měli referendum v roce 2014, a to bylo proti.
Když už jsme u Velké Británie. Je tu podle vás šance na spojení Irské republiky a Severního Irska?
Ajajaj. Dejte mi radši další otázku, prosím. Ne, vážně. Už jenom během mého života toto téma způsobilo tolik problémů… Míra nezávislosti se ale může velmi lišit. Vysokou míru autonomie má například Sealand, který vznikl koncem 60. let uprostřed moře na velké umělé plošině původně sloužící během druhé světové války k ochraně východní Anglie. Leží těsně za hranicí teritoriálních vod Velké Británie.
Ve věci Sealandu proběhla zajímavá soudní pře. Syn zakladatele Sealandu byl jednou obviněn z nelegálního držení zbraně. A když byl postaven před soud, tak soudce řekl, že se nemůže případem zabývat, protože se čin nestal na území Velké Británie.
Kolik pokusů o samostatnost bývá provázeno násilím?
Mnoho. Náhorní Karabach v Ázerbájdžánu, území v Gruzii - Abcházie a Jižní Osetie, která uznává jenom Rusko a možná pár dalších států… Ale myslím, že v posledních padesáti letech je násilná obrana celistvosti nebo naopak snaha o zabrání území méně častá, než tomu bylo dříve. Násilí ubývá. Ale ta hrozba je tu stále velmi přítomná. Vidíme ji dnes například v Somalilandu.
To je očividně váš oblíbený příklad neuznané země.
Je to fascinující ukázka. Žije tam několik milionů lidí. A ukazuje, že mezinárodní uznání neznamená automaticky lepší zemi. To, co dnes známe jako Somálsko, byl do roku 1960 Italský Somaliland, tedy země Somálců, a vedle něj pak Britský Somaliland. Ten vyhlásil samostatnost jako první, Italský se přidal za několik dnů. A následně se rozhodli spojit a vytvořit Somálsko.
Kulturně a politicky ale vždy existovalo rozdělení na sever a jih, a jak šel čas, vyostřoval se střet soupeřících vládnoucích klanů. Vypukla občanská válka a severní Somálsko nakonec uspělo s vytlačením vládních vojsk a vyhlásilo v roce 1991 samostatnost.
A od té doby se jedná o fungující zemi se svou vlastní měnou, vzdělávacím systémem, policií i armádou. Probíhají zde demokratické volby. A my slyšíme jen o Somálsku a naprostém chaosu, který v této zemi od roku 1991 zuří, občanské války, hlad, sucha, kolaps vzdělávání… A přesto Somaliland nikdo neuzná.
Část západních zemí to neudělá proto, že to považuje za africkou otázku a chce to nechat na Africké unii. Ta má zase princip, že by se neměly měnit původní koloniální hranice, nechtějí, aby se státy drolily. Ale na Somaliland se to přitom nevztahuje. Už byli samostatní, a navíc se jedná o bývalou britskou kolonii.
Ve své knize se ale zabýváte i bizarnějšími případy. Mohl byste například popsat knížectví Hutt River?
Byla to původně farma rodiny Casleyových v západní Austrálii. I se zaměstnanci se bude jednat o pár desítek lidí. Samostatnost vyhlásili v roce 1970, protože se federální vláda rozhodla, že zavede kvóty na prodej pšenice. A Casleyovi tvrdili, že by s těmito omezeními finančně nepřežili, a vyhlásili samostatnost. Fungují tak desítky let. Když tam jedete, musíte se prokázat platným pasem, mají vlastní poštu a tak dále. Právě odesílaní pohledů z tohoto území pro ně znamená důležitou část příjmů.
Centrální vládě to nevadilo?
Zarazit se to pokoušelo hned několik ministerstev a úřadů. Všichni ale zjistili, že se vyhlášením nezávislosti podle australských zákonů nedopustili ničeho nezákonného. Jak to tak bývá, posledním úřadem, který se stále nechtěl dát, byl výběrčí daní, ten se s nimi přetahoval nejdéle.
V roce 2006 ale pan Casley dostal dopis od finančního úřadu, že není brán jako občan usazený v Austrálii, a nemusí tedy daně platit. Ale pokud tedy není v Austrálii, kde žije? No přece ve státě Hutt River. Tento dopis mají vyvěšený na stěně poštovního úřadu (V roce 2017 ale nakonec nejvyšší soud rozhodl, že musí Casleyovi zaplatit na daních téměř tři miliony australských dolarů, spor stále pokračuje, pozn. red.).
Podívejte se na to ale i z druhé strany. Mnoho zmiňovaných zemí se snaží o samostatnost a uznání, jiným ale nejasná situace vyhovuje. Vezměte si ostrov Man, který leží na půl cesty mezi Británií a Irskem. Má vlastní vládu, jeden z nejstarších parlamentů na světě Tynwald, mají vlastní měnu, vzdělání, daně a tak dále a tak dále. A stejně nejsou integrální součástí Spojeného království. Dřív tohoto statusu využívali ve velkém k pašeráctví. Nyní je to daňový ráj.
Na začátku jste říkal, že nepočítáte státy, které jsou založeny jako vtip. Ani všechny vámi zmiňované země ale nejsou vážně míněnými pokusy o samostatnost. Co například stát Elgaland-Vargaland, což je spíš projekt dvou švédských umělců na poli konceptuálního umění než opravdová země?
Nešlo ale o vtip, byl to vážně míněný umělecký počin. Začlenil jsem tento stát také proto, že je to alternativní přístup k tomu, jak lze pojímat zemi či stát. Rozhodli se zabrat si pro sebe digitální prostor a také ukázali na fakt, že mezi mnoha státy existuje na hranicích rozsáhlé území nikoho. A to si přivlastnili také. Můžete říct, že je to šprým, ale chtěli poukázat na danou situaci.
V Praze jste přednášel na Hackers Congressu v Paralelní Polis. Jeho hlavními tématy jsou mimo jiné i nové technologie či kryptoměny. Myslíte si, že poslední jmenované mohou pomoci těmto neexistujícím státům v cestě za samostatností?
Jsme svědky toho, že některé novinky pomáhají státům přeskočit určité technologické vývojové prvky. U telefonování přeskočili pozemní linky a šli rovnou k mobilním telefonům. A u bank je to dnes v Africe často tak, že lidé přeskočili řekněme stadium velkých bank a ke správě financí používají například mobilní telefony. Někdy i digitální měny. Takže ano, nové technologie by mohly těmto územím pomoci.
