Podle oficiálních statistik v Česku funguje 21 dezinformačních webů, například Parlamentní listy či Aeronet. Weby jsou často psané českými rádoby novináři, nesou ale nejčastěji původem ruské dezinformace. Kdo má stránky na svědomí? Rusko, nebo Češi, kteří lživým informacím uvěřili?
Sám sebe bych nekladl do pozice experta na dezinformační weby, náhodou jsem ale stál u zrodu systému, který s nimi umí pracovat, a tak mám tyhle informace před očima. Můj osobní názor je ten, že je to obojí. Ruská strana promyšleně vybírá lidi, kteří se na šíření podobných informací hodí, a vhodným způsobem je podporuje, třeba finančně. Na české straně to jsou zčásti lidé, kteří dezinformacím podlehli a jsou přesvědčení, že mají pravdu. Takovým to ale nakonec ani nemůžeme mít za zlé, protože publikují to, čemu sami věří.
V prostoru českého internetu tedy působí dvě desítky prokazatelně lživých webových stránek. Co s tím můžeme dělat?
Primárně bychom měli učit děti i dospělé, aby při kontaktu s informacemi používali hlavu a nenechali se strhnout každou zprávou. Taky není dobré uzavírat se do jediné sociální bubliny, která sama o sobě utvrzuje náš názor. Měli bychom se naučit být konfrontováni s tím, s čím nesouhlasíme, hledat si souvislosti a přemýšlet.
Časopis Studenta
Článek byl převzat z magazínu Studenta.
Kompletní digitální vydání tohoto čísla magazínu Studenta najdete zde.
Další články ze Studenty čtěte zde:
Část odpovědnosti padá i na zadavatele reklamy. Pokud existuje veřejný seznam webů, které jsou považovány za dezinformační, pak je namístě nesponzorovat je reklamou. Když nebudou mít tyhle weby legitimní příjem z reklam, bude pro ně těžší vysvětlovat, odkud jsou placené.
Zčásti se to už děje - když přijdete na weby tohoto typu, vidíte, že to reklamní prostředí je tam jiné. Reklama tvoří prostor, ve kterém žijeme, takže pokud najednou někde vypadá jinak, je to vodítko, že něco není v pořádku.
Pokud bychom se měli bavit o tom, co můžeme dělat s dezinformacemi obecně - co takhle vymyslet způsob, díky kterému dokážeme realitu předat i lidem, kteří toho o dezinformacích moc nevědí?
Tohle je docela těžké. Když berete lidi mimo jejich sociální bublinu a informační základnu, začnou odmítat. Je to podobné, jako by se nás teď tady někdo snažil přesvědčit o pravdivosti nějaké dezinformace.
Je to těžké, ano, proto bychom měli dát hlavy dohromady a vymyslet způsob, jakým lidi přesvědčit a poučit ve formě, kterou přijmou. V rámci Česka několik takových programů probíhá, čím víc jich ale bude, tím líp.
Váš systém projde 1,2 milionu zpravodajských textů z celého světa denně. Dalo by se spočítat, kolik procent z nich spadá do krabičky dezinformace?
Zaprvé je velmi těžké rozeznat názor od dezinformace. Nikomu nemůžeme upřít jeho vlastní názor, například na blogu nebo v komentáři. Snažím se být velmi kritický vůči oficiálním webům, které se tváří jako zpravodajské, ale vůči jednotlivci bychom se takhle stavět neměli.
Zároveň se nesnažíme sledovat informace a říkat, že tahle je správná a tahle zase špatná. Místo toho detekujeme témata, která se dají rozdělit do konkrétních oblastí - protievropská, proti NATO, proruská… Nepočítáme procenta z celkového počtu, jen statisticky ukazujeme, že některé zdroje se těmto narativům opakovaně a intenzivně věnují.
Jakou podobu ty narativy dneska mají? Do jaké míry protékají jen přes zpravodajské weby, které sledujete? Na ovlivňování posledních prezidentských voleb v USA se například velkou měrou podílely i memy.
Zpravodajské weby jsou pořád základem, který dezinformace tvoří. Na sociálních sítích se jejich působení zesiluje a informace se znova protáčí v jednotlivých sociálních bublinách.
Články na webech a blozích, které zastupují to klasické tvoření informací, jsou pořád podhoubím, ze kterého čerpají právě sociální sítě. Dělali jsme technickou analýzu toku informací při prezidentských volbách v USA, zajímalo nás, jak rychle se věci objevují na sociálních sítích versus jak rychle se objevují na webech. Rozdíl tam byl v minutách - stejně tak, jako lidé postovali informace na Twitteru, se objevovaly i články na ta samá témata.
Propaganda 2.0 dotažená k dokonalosti
V souvislosti s dezinformační válkou se často objevuje spojení s Ruskem. O co Rusku jde? Chce prostě jen vypadat lépe v očích ostatních zemí, nebo se snaží rozpoutat opravdový konflikt?
Dmitrij Kiseljov, který je mnoha lidmi považován za jednoho z hlavních představitelů ruské propagandy, uvedl, že "ovlivňování názorů je mnohem levnější vedení konfliktu než zabíjení vojáků". Stačí se podívat na oficiální výroky ruských představitelů - oni oficiálně říkají, že vedou informační válku, a ani se tím nijak zvlášť netají.
To znamená, že by taková válka mohla nahradit, nebo už nahradila, klasické konflikty?
Bylo by to nakonec lepší - je určitě milejší psát než zabíjet. I když tohle psaní nakonec taky zabíjí lidi… Myslím, že tudy cesta prostě nevede.
Kdo je Július Rusnák
Július Rusnák začal svou kariéru v marketingu, brzy se ale zaměřil na sektor obrany a bezpečnosti. V rámci projektu ministerstva zahraničních věcí USA pro pomoc zemím střední Evropy se vstupem do NATO se stal na ministerstvu obrany Slovenské republiky konzultantem, a pak i analytikem pod hlavičkou společnosti Cubic Defense Applications. Ve společnosti Semantic Visions, je zodpovědný za informační technologie, operace produkčního systému a inovace v oblasti IT.
O kolik jednodušší je dnes šířit mezi lidmi propagandu? Je jí opravdu víc, nebo jsou moderní technologie jen další kanál a realita je podobná jako kdykoliv předtím, třeba za dob Sovětského svazu a zemí bývalého východního bloku?
Šířit propagandu v dnešním světě je určitě výrazně jednodušší, existují složité algoritmy, které zvládnou najednou pokrýt obrovské plochy. Je to nebezpečné, protože celá ta situace je silně vyprofilovaná - ten, kdo je v těch věcech dobrý, je úplná špička. Vedení dezinformačních kampaní je de facto věda a existují organizace, které ji dotáhly do dokonalosti. Pro jednotlivce je zároveň těžké to detekovat a vnímat, celý ten systém je dost nenápadný.
Na šíření dezinformací se velkou měrou podílí Facebook. On sám sice navenek mluví o opatřeních a nějaká už v rámci postování obsahu dokonce zavedl, nezdá se ale, že by fungovala. Dělá Facebook dost?
Facebook je gigant, který má obrovské zdroje a velké množství zaměstnanců. Pokud my jako firma o pětadvaceti lidech dokážeme rozeznat a detekovat všechny dezinformační narativy, které máme, je až podivné, že by oni s jejich prostředky nemohli dokázat to samé.
Nemyslím si, že dělají dost pro to, aby dokázali oddělit dobré od špatného.
Nabízí se otázka, proč by Facebook nemohl disponovat podobnou technologií, jakou máte vy.
Proč ne dokonce lepší?! Proti nám mají nekonečné prostředky. Jenže do jejich byznysového modelu se to nehodí - nakrájí uživatele na kusy a rozprodají ho na reklamu. A on s tím zřízením účtu souhlasí. Jejich zájem není dělat věci správně nebo morálně, ale dělat věci tak, aby z toho měli peníze. Stačí se podívat na výrok Marka Zuckerberga: "You can be unethical and still legal. That’s the way I live my life." (Můžete jednat neeticky, ale zároveň legálně. To je způsob, jakým žiji svůj život.)
Dobro nemá byznysový potenciál
Jádro vašeho podnikání je v byznysových analýzách pro nadnárodní firmy, teď se o vás často mluví v souvislosti s fake news. Přemýšleli jste, že byste otevřeli vaše pole působnosti víc směrem k dezinformacím? Nebo dokonce že byste byznysové analýzy na úkor fake news úplně opustili?
V tom jsem skeptik. Nemyslím si, že by firma mohla vydělávat na detekci dezinformací, peníze by byly spíš na té druhé straně barikády - firma by vydělávala, kdyby dezinformace sama šířila. Nedokážu si představit, že někdo zaplatí za vývoj softwaru proto, aby se dělo něco morálně správného, nevidím v tom byznysový potenciál. I proto je potřeba podporovat projekty proti šíření dezinformací, pokud má kdokoli aspoň malé možnosti.
Bylo by možné se, vzhledem k technologiím, jaké má třeba vaše firma, jednoho dne dostat do bodu, kdy bychom byli schopní fake news odhalovat na takové úrovni a tak rychle, že by úplně přestaly existovat?
To asi možné není. Ti, kteří šíří dezinformace, taky používají vědecké postupy, a i když my budeme v nějakém ohledu lepší, oni vymyslí zase něco nového. Pokud veřejně ukazujeme, jakým způsobem data sledujeme, pak tím zároveň nahráváme svým protivníkům.
Vysvětlujeme jim, jak to mají dělat líp. Analogií je vir a antivir; nikdy nedojde na situaci, kdy by antivir dokázal virus nadobro odchytit. Povinností technologických firem by však mělo být to, aby vymýšlely, jak dopad dezinformací minimalizovat.
Semantic Vision
Jádrem podnikání této české společnosti neleží primárně v oblasti fake news, na plný úvazek se věnují byznysovým analýzám pro velké nadnárodní společnosti. Postupem času si však lidé ze Semantic Visions všimli, že jejich software dokáže kromě obchodních rizik detekovat i dezinformační narativy, a to téměř v reálném čase. Už několik let se tak mimo svůj vlastní byznys plán věnují i práci s těmito daty, které se v rámci boje proti dezinformační válce snaží dostávat mezi lidi.
