Praha - Téma mecenášství v české kultuře je potřeba otevřít. Ti lidé tady jsou, říká dokumentaristka Helena Třeštíková.
I když v některých oblastech naší kultury už soukromí sponzoři fungují, pořád by se dali spočítat pomalu na prstech jedné ruky.
Podporují třeba hudební projekty, svou malou společnost mecenášů má například Národní divadlo, letos v lednu oslavila rok trvání. A jak je na tom český film?
Od sametové revoluce si vybudoval částečné zázemí v některých společnostech, jež pravidelně podporují tvorbu domácích filmařů - jen namátkou třeba společnosti RWE Transgas a Zentiva, nověji Poštovní spořitelna nebo Synot Tip.
Vysloveně individuální podpory, čili peněz od jednotlivců vložených do výroby filmu, je ale zatím jako šafránu. "Všichni jsme vlastně tak trochu soukromí sponzoři," komentuje sarkasticky situaci producent Přemysl Pražský. "Vkládáme do filmu často své peníze a nebereme si honoráře.
Takhle třeba vznikla před delším časem Svěrákova Jízda. S minimem nákladů, bez nároku na honoráře. Čistě pro radost z toho projektu. Na to, aby byl film pro sponzory lákavý a výdělečný, by podle něj muselo do kina přijít alespoň několik set tisíc diváků. Snad jedině Kolja vrátil svého času jisté peníze zpět.
"Tenhle ušlechtilý obyčej - dát prostředky na oltář umění - u nás zatím nemá moc příznivců," potvrzuje dokumentaristka Helena Třeštíková. "Za celou svou kariéru jsem na nikoho takového nenarazila. Mecenášství se u nás nepěstuje. Ale je na čase, aby začalo."
Také Viktor Schwarcz, producent filmů Pusinky, Zemský ráj to napohled nebo Lištičky, nevidí situaci růžově: "Soukromý sponzor? Znám jen sebe. Chuť případných mecenášů je úměrná tomu, jak velký je trh a jaká je šance na návratnost vložených prostředků."
Nadšenci bez honoráře
Zdá se, že klima v české společnosti pro potenciální sponzory zrovna ideální není. I když výjimky se najdou. František Vondráček z firmy FV Plast se v roce 2002 rozhodl domácí tvorbu podpořit a vybral si komedii Víta Olmera Waterloo po česku.
Dodnes o něm mluví řada producentů jako o nadšenci, který ovšem ve výsledku spíš prodělal. Podobně charitativně se zachovala dvojice mladíků ze společnosti Lumar Film, když přispěla na natáčení filmu Návrat ztraceného ráje Vojtěcha Jasného.
Dadja Altenburg-Kohlová, jež podniká ve farmaceutickém průmyslu, převážně v Německu, většinu času žije ale v Praze, bere mecenášství jako poslání. "Mecenáši, to nejsou lidé, kteří by seděli u stolu nad štosem bankovek a zvažovali, jestli léto na Mallorce, nebo umění. Uvažují jinak - podpora domácí kultury je pro ně samozřejmostí," tvrdí.
Nejspíš ví, co říká. Už rok je členkou mecenášského klubu Národního divadla, na jehož inscenace nebo úpravy technického zázemí značně přispívá. A těší se bonusům z toho vyplývajícím - ze setkání s ostatními mecenáši, premiér v divadle, jeho klíčových společenských akcí.
Před dvěma lety podpořila významně vznik celovečerního dokumentu Občan Havel, který roztočil Pavel Koutecký a po jeho smrti dokončil Miroslav Janek.
"Život Václava Havla a sametová revoluce, to jsou dějiny! Když mi Pavel Koutecký říkal, že nemůže sehnat peníze, nevěřila jsem, že takový projekt nenajde sponzora," říká. "Věnovala jsem mu velkou částku, řádově v milionech korun. Protože jsem byla toho názoru, že jde o mimořádný počin, který by měl obohatit archiv české kinematografie i paměť národa."
Přesto nemá dodnes potřebu to o sobě rozhlašovat. Naopak. O jejím nemalém příspěvku téměř nikdo neví. A chystá se podpořit další film, tentokrát hraný, historickou látku. Titul ani jméno režiséra ale prozradit nechce, má to zatím zůstat tajemstvím.
Jen dodává, že lidé mají někdy na mecenáše zkreslený pohled: "Považují nás za dědy Mráze, kteří sedí na gauči a vytahují z pytle šeky. Jenže jde v drtivé většině o lidi, kteří pracují od rána do noci, skoro neznají chvíle volna. Cena jejich peněz je právě proto hodně vysoká."
Na film o Lidicích se složil celý národ
Tvůrci filmu Lidice poznali ještě jiné "mecenáše". "Na výzvu, kterou jsme zveřejnili ve prospěch konta pro film Lidice, se ozvala řada obcí i jednotlivců. Ten masivní zájem nás zaskočil," přiznává s úsměvem producent a střihač filmu Adam Dvořák.
"Na začátku loňského léta jsme neměli dostatek prostředků k natáčení, tak jsme sáhli k tomuto řešení. I když jsme si od toho moc neslibovali. A byla z toho celonárodní sbírka. To bych ve 21. století od Čechů vážně nečekal." Na konto Lidice přispěly celé obce, různé firmy i jednotlivci.
"Kolikrát to byla pomoc třeba v řádu jedné tisícovky, ale o to víc nás to dojalo. Tragický fenomén Lidic oslovil lidi a oni se rozhodli pomoci filmu na svět. Nikdy před tím jsem nic podobného nezažil," vzpomíná producent na začátky filmu, který mezitím Petr Nikolaev dotočil a nyní je ve fázi postprodukce.
"Mnozí se teď zaříkají, že kvůli krizi peníze dvojnásob nejsou. Podle mě to ale reálné je," míní Helena Třeštíková. "I v Česku je vrstva bohatých lidí, kteří by mohli mít zájem se zviditelnit.
Je potřeba to téma nahlas otevřít - vypěstovat prostředí, kde bude pro tyto lidi přitažlivé mít spojené jméno s určitým projektem nebo režisérskou značkou a touto službou na sebe veřejně upozorní. Je to běh na dlouhou trať, ale věřím, že se i v našem filmu mecenáši časem více projeví."
Tento materiál vznikl v rámci společného projektu Aktuálně.cz a CSR fórum - webového magazínu Byznys a společnost.
Sekce chce informovat o světě firem, neziskových organizací, trendech v CSR a společenské odpovědnosti vůbec.
