Vedoucí Oddělení hygieny vody a Národního referenčního centra pro pitnou vodu v pražském SZÚ na sebe upoutal pozornost na říjnovém semináři v Senátu o zajištění pitné vody. Na něm zmínil, že Česko patří v kvalitě pitné vody v rámci Evropy jen k průměru.
Ještě překvapivější bylo jeho tvrzení, že některé látky obsažené v pitné vodě mohou ohrožovat lidské zdraví, například zvyšovat riziko vzniku některých typů rakoviny. Jde přitom o docela jiné škodlivé "přísady", než o kterých se běžně mluví.
Na veřejnosti se často debatuje o tom, jak špatný vliv mají na kvalitu pitné vody zbytky léčiv, jako jsou antibiotika, léky proti bolesti, antikoncepce a podobně. To podle vás není pro zdraví člověka reálná hrozba?
Zde se musí trochu rozlišovat, o jakou látku nebo skupinu látek se jedná. Léčiva či hormony jsou u nás v pitných vodách přítomny jen vzácně a ve velmi stopových množstvích, které nezavdávají žádné obavy z poškození zdraví. A konkrétně ethinylestradiol ze ženské antikoncepce jsme dosud v pitné vodě v Česku nikdy nikde nenašli. Je to proto, že polovina pitné vody se vyrábí z podzemních vod a naprostá většina povrchových surových vod pochází z vodárenských nádrží na horních tocích řek, kde je ovlivnění odpadními vodami minimální, a zmíněné látky se proto do zdrojů pitné vody nedostávají.
Pro představu - studie z USA prokázala, že z té nejvíce znečištěné pitné vody přijme člověk denně asi stonásobně méně estrogenních látek, než když vypije čtvrt litru kravského mléka. A v případě léčiv, kdybychom chtěli skrze tu nejvíce léčivy znečištěnou pitnou vodu dostat takovou dávku ibuprofenu, která je v jedné 400miligramové tabletě, museli bychom pít takovou vodu desítky tisíc let.
A co v poslední době tolik kritizované mikročástice plastů?
Mikroplasty v pitných vodách - stejně jako v potravinách, balených vodách a v ovzduší - jistě přítomny jsou, ale o přesném množství nemáme dosud dobrý přehled, protože dosud neexistují spolehlivé analytické metody a studií mapujících jejich výskyt je zatím málo. Nijak nás to ale z hygienického hlediska neznepokojuje. Dosavadní práce ukazují, že na výstupu z úpravny povrchové vody je v jednom litru několik set částic mikroplastů.
Ale nová studie z letošního září ukázala, že v jednom hrnku čaje, který jsme si připravili z plastového sáčku, je přes 10 miliard částic mikro- a nanoplastů. A přes toto ohromující množství dosud nemáme jediný signál, že by to škodilo lidskému zdraví.
Jsou v pitné vodě pesticidy?
Pesticidní látky se v pitných vodách nacházejí, ne sice ve všech, ale poměrně často. Nicméně jsou v tak nízkých množstvích - jde o setiny až desetiny mikrogramů. Jen výjimečně jsou některé jejich metabolity přítomny v řádu jednotek mikrogramů - že to opět neindikuje nějaké zdravotní riziko. Stravou běžně přijímáme o mnoho řádů vyšší dávky pesticidů, aniž by se tím někdo, včetně médií, moc znepokojoval.
Podle vás tedy tyto látky obsažené v množství, o kterém mluvíte, skutečně neznamenají pro zdraví člověka riziko?
Nemáme o tom jediný důkaz, ani nějakou vážnou indicii. Hygienický limit pro pesticidní látky ve vodě není totiž nastaven z hlediska toxikologického, ale politického. Politici kdysi rozhodli, že pesticidy by ve vodě být neměly, protože tam nemají žádnou funkci, a proto se jejich limit blíží nule. Stanovenou hranici, která činí 0,1 mikrogramu na litr, jsme tak byli schopni laboratorně změřit právě před 20 až 25 lety, kdy se o limitu ve směrnici EU rozhodovalo. Zdravotně odvozené limity pro pesticidy pak leží o několik řádů výše - v řádu stovek mikrogramů nebo miligramů na litr.
Tím nechci říci, že bychom v této oblasti neměli nic dělat. Protože tyto látky skutečně nemají v pitné vodě žádnou užitečnou funkci a mohou se vyskytovat ve směsích, měli bychom se z preventivního hlediska snažit jejich výskyt minimalizovat.
Před měsícem jste na semináři o dostupnosti pitné vody uvedl, že její kvalitu ohrožují více než léčiva či pesticidy vedlejší produkty z dezinfekce vody chlorem. Zmínil jste dokonce i některá zdravotní rizika s tím spojená, konkrétně riziko vzniku rakoviny močového měchýře. Skutečně je dopad těchto vedlejších produktů z dezinfekce na zdraví člověka tak výrazný?
V porovnání s jinými riziky ten dopad tak výrazný není, je relativně malý, ale je prokázaný a protože víme, jak mu předcházet, neměli bychom se spokojit s tím, že voda splňuje stanovené limity.
Na vysvětlenou, vedlejší produkty dezinfekce vznikají reakci chemického oxidantu s některými přirozenými součástmi vody, popřípadě rozkladem těch dezinfekčních přípravků. Různé dezinfekční přípravky mají různé vedlejší produkty a tyto mají i různé zdravotní účinky: účinek na štítnou žlázu, na krvetvorbu, na reprodukci, na vznik některých nádorů a podobně.
Některé tyto účinky jsou takzvané prahové, čili musí být překročena určitá dávka, práh, aby se jejich negativní účinek projevil. Pokud je výskyt těchto látek ve vodě v rámci hygienických limitů, a to většinou je, tak ohrožení zdraví nehrozí. U některých látek ze směsi vedlejších produktů chlorace ale zřejmě existuje i účinek bezprahový, tedy například zmíněné riziko vzniku nádorů močového měchýře. To pak znamená, že i podlimitní koncentrace těchto látek představují určité, i když velmi nízké, zdravotní riziko.
Na semináři jste rovněž prohlásil, že kvalitu pitné vody negativně ovlivňuje i způsob, jakým malí provozovatelé v Česku provozují vodovody. To jste konkrétně myslel jak?
U malých vodovodů, protože je většinou provozují obce, které nemají profesionální vodárenskou obsluhu vodovodu, častěji nalézáme nedodržení stanovených hygienických limitů - čili voda častěji nesplňuje hygienické požadavky na jakost a nezávadnost pitné vody. Je tam proto větší riziko, že voda bude závadná a někdo ze spotřebitelů může onemocnět.
Bavit se přesně o tom, co v jejich provozu způsobuje ten "špatný dopad" na spotřebitele, by znamenalo probírat desítky či stovky konkrétních technických situací systému zásobování pitnou vodou a způsoby, jak se k nim provozovatelé staví, jak k nim přistupují. Což by bylo výrazně nad rámec našeho rozhovoru. Obecně bychom mohli říci, že mnoho těch malých provozovatelů provozuje vodovod v rozporu se správnou provozní praxí.
Jak to změnit?
Jedno řešení neexistuje, musí to být komplex řešení. Na jednu stranu by stát měl definovat správnou provozní praxi při zásobování vodou, určité technické standardy, kterými by se provozovatelé museli řídit. Podobně, jako když jde auto na technickou kontrolu, je jasně dané, jaká kritéria se zkouší a co musí auto splnit. To zde, na rozdíl třeba od Německa, chybí. Malí provozovatelé pak ani nevědí, jak správně by se měl vodovod provozovat, jak by se měli v té které technické situaci správně zachovat.
Na druhou stranu, i když by zde vznikl rozsáhlý soubor nějakých technických doporučení, pokud budou malé vodovody provozovat laici, stejně nebudou mít šanci se v těch standardech pořádně vyznat. Dělají totiž více různých činností a nemají kapacitu vše studovat do detailu. Zde vidím jedinou šanci v tom, že se malí provozovatelé začnou sdružovat do nějakých větších celků - sdružení, svazků obcí, aby si mohli dovolit aspoň jednoho člověka, který se bude starat jen o vodu a tím se stane v dané oblasti profesionálem.
Naše legislativa nyní nově po všech provozovatelích chce, aby si zpracovali takzvané posouzení rizik, tedy rizikovou analýzu. A závěry, tedy opatření, z této analýzy promítli do provozního řádu a do denního provozu vodovodu. To by mohlo situaci trochu zlepšit, ale bez těch dvou výše uvedených podmínek, tedy bez definice správné provozní praxe a profesionality v oboru, se obávám, že to stejně nějaký zásadní a plošný posun v kvalitě malých vodovodů asi nepřinese. Ale snad se tím podaří podchytit aspoň ty nejhorší případy.
Vraťme se ještě konkrétně k dopadu vedlejších produktů dezinfekce na lidské zdraví. Jak tomu tedy předcházet?
Pokud se jedná o riziko vedlejších produktů dezinfekce, zde bych chtěl zdůraznit, že situace v tomto směru není u nás nějaká alarmující, ale že je zde stále prostor pro zlepšení. Tedy nemyslím si, že by se tím měla veřejnost strašit v médiích, ale měl by se vytvářet soustavný tlak na provozovatele.
Bylo by vhodné, aby se naši provozovatelé naučili to, co umí provozovatelé ve vodárensky vyspělých zemích jako Nizozemsko, Švýcarsko, Německo, Rakousko či Finsko - tedy vyrábět mikrobiálně nezávadnou vodu bez chemické dezinfekce. Pak jsou totiž všichni spokojeni. Zákazníci mají chutnou vodu bez toxických chlorovaných látek, pro hygieniky jsou vedlejší produkty dezinfekce na nulových či minimálních hodnotách. Provozovatelé zase více rozumí svému systému a ví, jak se o něj správně starat.
I když u nás tento přístup už propagujeme řadu let, a na webových stránkách Státního zdravotního ústavu je speciální sekce věnovaná metodické podpoře v tomto směru, zatím se do toho náročného úkolu pustila jen hrstka provozovatelů. Ale první vlaštovky už existují a zájemci se tak mají kde inspirovat a učit.
MUDr. František Kožíšek, CSc.
František Kožíšek je dlouhodobým vedoucím Národního referenčního centra pro pitnou vodu a Oddělení hygieny vody ve Státním zdravotním ústavu v Praze. Dlouhodobě se věnuje vztahu mezi kvalitou vody a zdravím a legislativě týkající se kvality pitné a koupací vody. Zastupuje Česko ve Výboru i Expertní skupině ke Směrnici jakosti vody určené pro lidskou spotřebu a Expertní skupině pro výrobky ve styku s pitnou vodou při Evropské komisi.
