Kdybyste byl v pozici osvícenského absolutisty, co byste v Česku co nejrychleji změnil a zavedl, aby se tu žilo lépe?
Víte, co je zajímavé? Vůbec představa, že bych to jako osvícený absolutista dokázal určit. Často se stává, že poradní orgány, jako je NERV nebo důchodová komise, jsou stavěny do pozice, jako kdyby měly dostatek informací a expertizy k tomu, aby na podobnou otázku odpověděly. Ale my často nemáme data, na jejichž základě bychom se mohli odpovědně rozhodovat o detailech. Dáváme obecná doporučení, k nimž stát musí analýzy doplnit.
Kdybych tedy byl skutečně osvícenským absolutistou, tak bych jako první vybudoval analytickou a datovou základnu pro takové rozhodování. Jeden příklad za všechny.
Ministerstvo zemědělství má asi dvacet resortních výzkumných ústavů, do nichž jde asi miliarda korun ročně. Ministerstvo financí přitom nemá ani jeden. A výzkumné ústavy ministerstva práce a sociálních věcí se zase ne vždy zabývají rychlou datovou podporou k aktuálním reformám, třeba k reformě důchodů. Do analytické podpory tak důležitých reforem jako reforma důchodová nebo daňová by přece měly jít mnohem větší peníze. Jde tam o stovky miliard a budoucnost státu.
Ke spoustě problémů nemáme data, ale určitě existují opatření, o nichž víte, že by mohla život v Česku relativně snadno zlepšit, ne?
Jasně, za všechny je to třeba větší počet mateřských škol či dětských skupin. Je to investice s prokázanou návratností, vede k návratu rodičů na trh práce, zvyšuje porodnost, pomáhá začleňovat děti ze sociálně znevýhodněných rodin. Není o čem přemýšlet, neexistuje důvod, proč neinvestovat do předškolní péče tam, kde plně neuspokojuje poptávku rodičů dětí od dvou let.
Druhý příklad jsou věci, kde víme o blížícím se problému a neřešíme ho. Roky bylo jasné, že nebudou stačit kapacity středních škol. Dlouho bylo jasné, že budou senioři masivně odcházet do předčasných důchodů. Nyní je zase jasné, že lidé, kteří půjdou do důchodu až v letech 2024 až 2026, budou mít celoživotně výrazně nižší důchody než dnešní důchodci, kteří stihli vlnu valorizací let 2021 až 2023.
Stát by si měl připravit prostředky na to, jak části této nové skupiny důchodců pomoct. A podle mě je i nespravedlivé, že se letošní snížení valorizací týká i seniorů, kteří do důchodu nastoupili letos a předchozí vlny mimořádných valorizací je minuly.
O kolik budou ti budoucí důchodci brát méně?
Záleží na růstu mezd a pokračování inflace. Ale na průměrném důchodu může ten rozdíl být dva až tři tisíce korun. A to celoživotně. Je to nespravedlivé a v příštích letech to vyvolá nespokojenost. Stát by se na to měl připravit.
Jako problém také často zmiňujete špatné nastavení daňového systému.
Ano, myslím, že je zřejmé, že se do budoucna budou muset sblížit odvody OSVČ a zaměstnanců. Ten nepoměr je evidentní. Když máte minimální mzdu, tak daně a odvody zaměstnance a zaměstnavatele z ní činí až 7800 korun. OSVČ s příjmy 1,5 milionu korun ročně v paušální dani platí 6208 korun, a to i když má velmi malé reálné náklady. To je absurdní. Navíc to motivuje ke švarcsystému. Nepoměr odvodů mezi zaměstnanci a OSVČ ve stejném oboru je často mnohonásobný. Není pak divu, že OSVČ máme v průmyslové ekonomice skoro nejvíce v Evropě.
Česko je známé tím, že jsou tu velké regionální socioekonomické nerovnosti. Co se s tím dá dělat?
Nejprve je dobré si uvědomit, že regiony či kraje nejsou jednolitým celkem, i uvnitř nich jsou obrovské rozdíly. Vezměte si Moravskoslezský kraj, kde máte obce s rozšířenou působností jako Třinec, Opava nebo Hlučín, které jsou na tom z hlediska ukazatelů, jako je míra exekucí, nebo třeba pokud jde o vzdělávací problémy, velice dobře. A pak máte Ostravu, Karvinou, Orlovou, Vítkov, které jsou na tom naopak dost špatně.
Jedním z řešení je využívat evropské fondy tak, aby se pomoc v daném kraji soustředila skutečně do míst, která jsou na tom špatně, a ne do těch, která jsou na tom stejně či lépe než zbytek republiky.
Vy jste dokonce kdysi mluvil o potřebě jakéhosi Marshallova plánu pro regiony.
Ano, teď v NERV dokonce vzniká skupina, která by takový plán pomoci měla rozpracovat. Opatření je řada, jednak je to již zmíněné lepší využití evropských fondů, pak určitě kvalitnější strategie regionálního rozvoje. Kdyby se třeba v Česku stavěla gigafactory a podobné velké projekty, měl by zároveň vzniknout plán, jak zlepšit vzdělávání, služby či bydlení v dané oblasti.
Aby to střední třída viděla jako příležitost žít v prosperujícím místě, kterým přitom není Praha nebo jiné z velkých měst. No a pak tu jsou další opatření, která se týkají oblastí, jako je daňový mix, exekuce, vzdělávání či dávkový systém. Řada věcí v těchto oblastech jde v současnosti přímo proti rozvoji regionů.
Co konkrétně?
Pokud jde o daňový systém, tak regionům například ubližuje, že hodně daníme nízkopříjmové zaměstnance. Tím pádem pak v regionech nezůstává příliš velká kupní síla. Ta je přitom zapotřebí, aby se mohly rozvíjet služby. A když se nerozvíjejí služby, tak odtamtud odchází vzdělaná střední třída, která je potřebuje ke kvalitnímu životu. Takže se to hezky zacykluje.
Proto myslím musíme změnit daňový mix. Dále je zapotřebí vyřešit oddlužení, vezměte si třeba takovou Karvinou, která má devět procent populace v neřešitelných mnohočetných exekucích. V produktivním věku až kolem pětiny. To samozřejmě také odsává kupní sílu a mimo jiné rovněž omezuje podnikání v regionu, protože zaměstnavatel musí lidi zaměstnávat načerno. Dalším tématem jsou nerovnosti ve vzdělávání.
Naše analýzy ukazují, že do znevýhodněných obcí nejde na vzdělávání víc peněz. Český systém financování základního vzdělávání je hodně závislý na dotacích, o které musí žádat ředitel dané školy. Neexistuje nějaký pilíř, který by dával znevýhodněným školám automaticky nebo nějakým jednoduchým způsobem víc peněz.
Máte pocit, že se daří v Česku všechny tyhle problémy řešit?
Myslím, že na každém ministerstvu je nějaký háček, který to brzdí, ač by řada nadšených a pracovitých úředníků chtěla.
Na ministerstvu školství je třeba problém v celkové decentralizaci systému základního vzdělávání. Když třeba stát iniciuje odvolání ředitele nějaké školy kvůli dlouhodobému špatnému vedení, tak si ho tam zřizovatel, například kraj nebo obec, klidně může dosadit znovu. Školy mají asi dva tisíce zřizovatelů, řada z nich je malá, kupí se tím administrativa. Pod kontrolou nejsou ani věci jako práce se spádovými oblastmi či práce poraden, které diagnostikují handicapy dětí a související podporu. Dokud neproběhne změna pravomocí, nezlepší se řízení a financování školství, je v podstatě nemožné ty nerovnosti ve vzdělávání odstranit.
Na ministerstvu práce a sociálních věcí třeba zase blokuje posun k lepšímu skutečnost, že systém dávek není digitalizovaný.
Regionální nerovnosti jsou pravidelně vidět i při volbách, kdy socioekonomicky slabší regiony volí spíše populistické a antisystémové strany. Umíte si představit, že se tito lidé někdy vrátí k tradičním politickým stranám?
Jak ukázal třeba výzkum ekonoma Štěpána Jurajdy, v obcích s hodně exekucemi proběhl posun voličů od levice k takovým těm typicky národoveckým stranám. Podle mě je ale klidně možné, že se tihle lidé zase vrátí k nějaké demokratické levici.
Prezident Petr Pavel již před prezidentskými volbami jezdil do regionů, které nejvíce trpí nerovností, a avizoval, že se jim chce věnovat i nadále. Myslíte si, že to může pomoci?
Tyhle cesty do regionů asi nějaký symbolický význam mají, mnohem důležitější ale je, aby Petr Pavel vládu nutil do zlepšení života v těch oblastech. Podle mě je důležité ubránit se jedné chybě, která může vyplývat z toho, že do takového regionu vyjedete jen na chvíli. Vy tam uvidíte jen část problémů - tu, kterou lidé dokážou pojmenovat. A to nemusí být ta nejdůležitější.
Představitelé samospráv a firmy třeba vypráví o tom, jak důležitý je pro ně cestovní ruch a investice do nějakého konkrétního projektu. Takže politici odjíždějí s tím, že toto je zapotřebí okamžitě podporovat. Podle mě je ale daleko podstatnější změnit třeba daňový mix tak, aby stovkám tisíců lidí v takové oblasti zbylo po výplatě o tisíc korun víc. Tyhle peníze pak mohou investovat do rozvoje služeb, které jsou pro oblast tolik potřebné. To vám ale na takové cestě po regionech nikdo neřekne, protože jde o malou zkušenost stovek tisíc lidí.
Přinesly podle vás jako sociologa poslední tři roky nebývalých krizí a války něco dobrého?
Určitě to vzbudilo velkou vlnu solidarity a dárcovství. Taky se mi zdá, že jak doba pandemie, tak války přinesla větší kooperaci expertního sektoru a vlády. Krize také konečně spoustě lidí ukázaly, jaké strukturální problémy tu máme, jak velká je třeba nerovnost mezi jednotlivými regiony a že je skutečně nejvyšší čas začít s tím něco dělat. Taky ukazuje, že funkční dávkový systém a cílená podpora není sprosté slovo, ale věc, bez níž propálíte stovky miliard na plošných opatřeních.
Kompletní rozhovor si můžete přečíst v aktuálním vydání týdeníku Ekonom.
