Od ledna panují v Evropské unii nové zvyklosti. Slivovice se pálí na dvoře v měděném kotli, elektřina se odebírá z pouličního vedení přehozenými dráty a prase se nezabíjí bezbolestně pistolí ale pěkně po staru nožem. Na cestách chybí asfalt, všude vládne menší či větší korupce a ve vládě a na úřadech sedí bývalí informátoři tajné policie.
Tak to jsou kromě nádherné divoké přírody a srdečných lidí ty méně viditelné a známé, ale o to více exotické příspěvky Rumunska do společné evropské rodiny. Takovéto prostředí láká samozřejmě spíše turisty než podnikatele.
Ale jelikož se dá očekávat, že zvyklosti a právní normy EU do Rumunska jednoho dne proniknou, je toto prostředí rozvíjejícího se trhu mimořádnou příležitostí. Asi jako byl pro západní Evropu pád železné opony.
Banátští Češi, kteří žijí v horách nad Dunajskou soutěskou už 180 roků a znají detailně rumunské prostředí, jsou pro odvážné podnikatele ideálními partnery.
Do banky po lesní cestě
Po klikaté polní cestě kolem potůčku a rozpadlých vodních mlýnků uhání omšelé terénní auto. Jsme hluboko v Rumunsku, ale český nápis bez interpunkce na kapotě auta nám připomíná, že zde žije a pracuje početná česká menšina. "Valach Drevo s.r.l." píše se hrdě na autě, které kromě brambor na trh veze i místního "patrona", jak se tady podnikatelům říká.
František Mojžíš z Rovenska jede do krajského města Rešice, aby v bance zkontroloval platby za kamiony dubového řeziva, které vyváží do Česka. "Tady neexistuje spojení jako u vás," vykládá mi po cestě. "K nejbližšímu faxu to mám hodinu cesty a do banky více než sto kilometrů. A po telefonu mi banka nic nesdělí, musím tam personálně. A když tady v horách napadne sníh, tak je to o život," popisuje svízele podnikání čistou češtinou.
Pro turisty romantika, pro místní krajany tvrdý život horalů odkázaných na sebe a na souseda. V lesích jsou medvědi a ve městech úředníci, kteří jsou mnohdy úplatní a často i zákeřní. A navíc mají silnou oporu v byrokracii rumunských zákonů.
"Už se těším, až nám na Rovensku Člověk v tísni zavede internet a nebudu pokaždé muset jezdit do údolí," vykládá Mojžíš, zatímco vjíždíme v Berzu na hlavní silnici. Konečně asfalt.
Starat se o půdu nestačí
Je zřejmé, že se českou komunitu, tak jak tu žije dnes, nepodaří zachovat. Hory a pole v 21. století neuživí tolik lidí jako uživily ve století 19., kdy potraviny byly drahé a každý vlastník půdy byl boháč.
Dnes už nestačí orat a sít po vzoru předků. Je třeba něco navíc. Je potřeba mít v chalupě internet pro podnikatele na pracovní dovolené, hostům se musí uklízet a prát. Je třeba, aby žena připravovala mléko do mlékárny nebo chodila do dílny na cívky.
Život to není lehký, ale Evropská unie je tady v rumunských horách nadějí pro ty, kdo se těší na normální poměry. Nadějí, že stát už nebude znepříjemňovat život svým občanům, ale začne jim sloužit.
Cívky do počítačů nebo dřevo pro eurookna
"Hodně by se mělo teď v lednu změnit," říká Antonín Mikulenka, český podnikatel, který společně s Mojžíšem a dalšími společníky staví pod Rovenskem pilu. "Po otevření hranic s EU už nemusíme žádat o certifikáty ani jezdit do Bukurešti. Úplatků bude méně a bude více energie na práci," pochvaluje si.
"Naše spolupráce začala díky Člověku v tísni. Hledali jsme tehdy z Česka někoho, na koho by se dalo spolehnout a kdo se vyzná ve dřevě. Přijel jsem do Banátu, sedl do rumunského terénního auta a objeli jsme české vesnice. To bylo před rokem a dnes začínáme stavět vlastní pilu," popisuje historii česko-rumunské firmy Mikulenka.
Podobně začíná historie několika dalších banátských česko-rumunských firem. Na Gerníku se vyrábějí cívky do elektronických zařízení, ve vesnici Svatá Helena zase síťové kabely. Miniaturní cívky pro zabezpečovací systémy vyrábí malá firma ve vesnici Eibentál. Stolařská dílna prosperuje ve Svaté Heleně, větši pila je již postavena u města Karansebeš.
Kromě toho sem díky informačnímu systému přijíždějí turisté, ubytovávají se v domácnostech a platí za služby peníze a vylepšují tak rodinný rozpočet sedláků.
Internetová síť se buduje a už v létě přijedou první čeští manažeři aby své firmy řídili třeba právě z chalupy u Mojžíše, odkud je výhled na padesát kilometrů vzdálenou dunajskou soutěsku.
Levná pracovní síla, nádherná příroda a pohostinní a srdeční lidé to jsou pozitiva tohoto kraje, která učarují podnikatelům i turistům. Kdo sem jednou vstoupil, ten se stále vrací a na český Banát už nikdy nezapomene.
Autor je novinář a fotograf, ve společnosti Člověk v tísni je koordinátorem asistenční pomoci krajanské komunitě v Rumunsku. Více informací o možnostech a podmínkách podnikání najdete na www.banat.cz.
