Jak píše Autoexpress ve svém přehledu nejslavnějších Ferrari všech dob, 250 GTO je silničním autem, kterým jste mohli dojet na okruh, a nejen se tamních závodů zúčastnit, ale rovnou skončit na stupních vítězů. Mezi jeho soupeře na začátku šedesátých let patřily veličiny jako britský Jaguar E-Type nebo americký Shelby Cobra.
Auto vzniklo jako homologační speciál pro tehdejší skupinu 3 závodních aut kategorie GT, jeho majitelé ho ale rozhodně nenechávali jen v garáži a nepromenovali se v něm po bulvárech v Monaku, sériová auta závodila - a úspěšně. Ostatně označení GTO znamená Gran Turismo Omologato, homologované auto třídy GT.
Úspěchy se dostavily přesto, že vývoj nebyl zcela jednoduchý. Ve Ferrari započal pod vedením šéfinženýra Giotta Bizzariniho. Ten na něm sice odvedl nejvíce práce, ale v roce 1962 po neshodách s Enzem z firmy s valnou většinou svého týmu odešel. 250 GTO tak dokončoval Mauro Foghieri. Ještě před uvedením v roce 1961 poslalo Ferrari dva prototypy závodit, aby mohlo auto správně vyladit.
Technicky tehdy novinka nebyla žádnou revolucí, vzadu měla dokonce tuhou nápravu. Vznikla na šasi staršího modelu 250 GT se zkráceným rozvorem, který měl pomáhat obratnosti. Nápravy dostaly odlišnou geometrii, společně se změnami na ručně svařovaném trubkovém rámu chtěli vývojáři dosáhnout vyšší tuhosti, nižší hmotnosti a výšky.
Již při svém představení na zmíněné "tiskovce" Ferrari se jednalo také trochu o dinosaura, zatímco všechna závodní auta okolo měla již motor uprostřed, 250 GTO ho mělo nadále vpředu. Nebyl to však ledajaký motor, ale třílitrový dvanáctiválec ze závodního speciálu 250 Testa Rossa, který v letech 1958, 1960 a 1961 vyhrál slavnou čtyřiadvacetihodinovku v Le Mans. Měl šest karburátorů Weber a doplněný byl pětistupňovou manuální převodovkou s dnes ikonickou otevřenou ocelovou kulisou.
Výkon byl 221 kW, tedy 300 koní, maximální rychlost 280 kilometrů a díky suché hmotnosti pouhých 880 kilo, mělo auto zrychlit z nuly na sto za nějakých šest vteřin, některé zdroje uvádějí dokonce hodnoty nižší než pět sekund. To jsou dodnes impozantní čísla.
Kromě nízké hmotnosti pomáhala i aerodynamika. Auto vzniklo díky poznatkům nabraným na závodních tratích i v aerodynamickém tunelu v italské Pise. Výsledkem byla nízká příď se subtilní maskou. Zvláštností původní série aut ze začátku výroby byly tři vstupy vzduchu ve tvaru obráceného písmene D nad mřížkou chladiče, které měly odnímatelné kryty. Po prvotních zkouškách auto dostalo ještě zadní spoiler.
Sériová auta následně karosovala firma Scaglietti a nedá se říci, že na světě existují dvě stejné GTO. Panely se vyráběly ručně, upravovaly a auta se opravovala po závodních haváriích.
V roce 1964 pak vznikla, kvůli vylepšení výkonů již zastarávajícího typu, tvarově odlišná druhá série, s upravenou přídí a dalšími prvky inspirovanými úspěšným závodním speciálem 250 LM. Zmizely například zmíněné vstupy vzduchu ve tvaru písmene D na přídi "dvěstěpadesátky", změnil se tvar zádě. U Scaglietti na základě návrhu Pininfariny vyrobili tři nové kusy a čtyři starší upravili.
Ferrari celkem vyrobilo 36 exemplářů 250 GTO. Homologační podmínky, jejichž splnění bylo nutné pro účast na závodech, přitom vyžadovaly minimálně stokusovou sérii. Běžně se tvrdí, že Enzo Ferrari tehdy zástupce Mezinárodní automobilové federace FIA oklamal tím, že auta neměla po sobě jdoucí sériová čísla a že je šikovně přesouval tak, aby to působilo, že jich vyrobil více.
Podle Wikipedie však jde o pohádku, homologační podmínky Ferrari splnilo díky tomu, že se na 250 GTO vztahovalo stejné schválení jako na výchozí model 250 GT. Podobně prý kritéria navíc obcházel i konkurenční Aston Martin nebo Jaguar.
Vzácné Ferrari ale bylo velice, velice úspěšné. V roce 1962 nastoupilo do svého prvního závodu, 12h v americkém Sebringu, a skončilo první ve své třídě a druhé celkově. Za volantem se tam střídal tehdejší mistr světa formule 1 a trojnásobný vítěz 24h Le Mans Phil Hill.
Následovaly tři úspěšné roky v šampionátu gétéček, 250 GTO v letech 1962, 1963 a 1964 opanovalo celkové pořadí své kategorie. Kromě toho získalo dvě celková vítězství v tehdejší automobilové Tour de France, po dvou třídních vítězstvích si také odneslo ze slavných závodů Targa Florio a Le Mans.
V roce 1965 pak Ferrari "gé-té-óčko" ze závodů stáhlo, do roku 1967 s ním ještě soutěžily soukromé týmy. Z auta se však stala ikona.
Dnes je 250 GTO jako vzácné ztělesnění silničního závoďáku a sběratelskou záležitostí pro ty nejbohatší. Jednotlivé kusy mají za sebou zajímavou historii majitelů, často s nimi jezdili slavní závodníci, nebo jim auta přímo patřila. Řada kusů pak má na kontě i závodní úspěchy.
V roce 2018 se na dražbě aukční síně RM Sotheby’s v kalifornském Monterey prodal rudý exemplář z roku 1962 za 48 405 000 dolarů, přepočteno dnešním kurzem za více než miliardu korun. Jedná se o jeden ze čtyř kusů, které byly v roce 1964 překarosovány, a také auto, jež ve své třídě zvítězilo v letech 1963 a 1964 na zmíněném italském závodě Targa Florio.
Ve stejném roce pak podle všeho došlo i k soukromému prodeji 250 GTO. Americký podnikatel za kus, který v roce 1964 zvítězil v závodě Tour de France, zaplatil prý dokonce 70 milionů dolarů, tedy dnešních 1,5 miliardy korun.
Ferrari 250 GTO
Motor: benzinový dvanáctiválec, 2953 cm3
Výkon: 221 kW při 7400 ot./min
Nejvyšší rychlost: 280 km/h
Zrychlení 0-100 km/h: pod pět vteřin
Suchá hmotnost: 880 kg
Objem nádrže: 130 l
V historii Ferrari se tak dnes najde jen pár aut, která se 250 GTO vyrovnají. Shodou okolností ale dva z nich slaví rovněž letos výročí. Monstrózní Ferrari F40 z roku 1987 slaví pětatřicátiny a model Enzo pojmenovaný po zakladateli značky byl představen před dvaceti lety. O těch zase někdy příště.
