Příběh Viktora Tolara, vysokoškolsky vzdělaného učitele z Prahy, dokládá v plné nahotě nedostatky bodového systému, který 1. července 2016 slaví desetileté narozeniny. V době, kdy se stal pan Tolar součástí množiny zhruba čtyřiceti tisíc šoférů, kteří dosud během desetileté platnosti systému nasbírali dvanáct trestných bodů a museli odevzdat řidičské oprávnění, měl již třicetiletou řidičskou praxi. Jeho příbuzní i známí ho přitom pokládali za slušného a zodpovědného řidiče.
Dnes sice opět jezdí autem dále, nemá žádné další nové body, přesto následky šest let staré anabáze pociťuje dodnes.
„Například mám stále zadržené oprávnění na řízení nákladních aut,“ svěřil se reportérovi online deníku Aktuálně.cz.
Jeho příběh se začal po úřední linii odehrávat v dubnu roku 2008, i když fakticky již o jedenáct měsíců dříve. „Tehdy jsem často projížděl Strahovským tunelem a občas se mi stalo, že jsem se zcela nesoustředil na tachometr a jel tudy o něco málo rychleji, než je zde povolená sedmdesátka,“ uvádí. „Rozhodně jsem nechtěl jet nějak dramaticky rychle, pouze jsem se na tu rychlost plně nesoustředil,“ vysvětluje.
„Když jsem se dostavil k projednání přestupku, dozvěděl jsem se, že mi naměřili překročení rychlosti hned ve třech případech. Poprvé před jedenácti měsíci, podruhé před deseti a potřetí před dvěma. Navrhli mi takzvané sloučení projednání a já s tím, bohužel, souhlasil. Vždy se jednalo o poměrně malá překročení, pod dvacet kilometrů v hodině, což se hodnotí dvěma body. Jenže, já dostal třikrát dva, tedy šest jedním vrzem,“ vypráví se znatelnou hořkostí v hlase.
Od té doby každému řidiči radí, aby si pečlivě vedl evidenci, když ho policie přistihne nebo se musí účastnit úředního projednávání přestupku. Bláhově se totiž domníval, že když mezi dvěma přestupky uplyne rok, automaticky se mu dva body odečtou. Ovšem to neplatí, pokud úředníci takzvaně přestupek projednávají, byť o tom řidič vůbec netuší.
Každého napadá, proč nepoužil tehdy oblíbenou a v drtivé většině případů úspěšnou metodu výmluvy na to, že v ten okamžik neřídil on, jakožto vlastník vozidla, ale osoba blízká. „Prostě jsem si neuvědomil, že se ty body za přestupky takto nasčítají a připadalo mi nedůstojné se takto handrkovat,“ říká a dodává, že po získaných zkušenostech by už neváhal použít i tento styl jednání.
Tím ale bohužel jeho anabáze neskončila. Další přestupky mu naměřily radary v Turnově. „Máme tam v okolí chalupu a často tam jezdíme,“ vysvětluje. „Od 9. února do 21. září 2008 mě čtyřikrát změřili, jak jedu na povolené padesátce rychleji. Vždy to bylo maximálně o deset kilometrů více, jednou třeba jen o pět,“ svěřuje se. I tentokrát s jistou dávkou naivity úředníkům při projednání dvou sérií přestupků souhlasně přikývl na dotaz, zda byl on tím řidičem.
Celkem na pokutách za toto jednání zaplatil něco kolem pěti tisíc korun, to nebylo zdaleka to nejhorší, co ho potkalo.
„Pak se až do konce léta následující roku 2009 nic nedělo, až najednou jako blesk z čistého nebe přišel z příslušného odboru pražského magistrátu dopis s informací o tom, že jsem dosáhl limitního počtu bodů a že mám přijít odevzdat řidičský průkaz. „Já přitom v té době vůbec nevěděl, že mám dokonce ne 12, ale celých 14 bodů na kontě,“ říká pan Tolar s rozpačitým úsměvem.
„Paní na magistrátu se ke mně chovala slušně a poradila, abych se proti té turnovské sérii přestupků odvolal na liberecký krajský úřad, ale nebylo to nic platné. Žádost jednoznačně zamítli. A tak jsem skutečně na rok o papíry přišel,“ vypráví. Myslel jsem si ještě naivně, že po půl roce budu moci požádat o vrácení, ale to nejde. Po této lhůtě můžou o vrácení požádat například opilci nebo ti, kteří byli uznáni soudem vinni za nějaký trestný čin spáchaný při řízení. Řidič, který se prostě vyboduje například za telefonování nebo malá překročení rychlosti jako já, má prostě smůlu,“ diví se dodnes.
Podivuje se také nad tím, proč mají úřady tak dlouhou dobu (dříve rok a nyní dokonce dva) na vyřízení přestupku. "Tak se přece ztrácí zamýšlený smysl výchovně-nápravného opatření. Řidiči docela dlouhou dobu nevědí, že někde páchají přestupek, tudíž tam nemění své chování. Rovněž mí známí jsou přesvědčeni, že mnoho radarů si obce pořizují především kvůli tomu, aby na nich vydělávaly," podotýká.
Řidičák se mu do ruky fyzicky vrátil vlastně až téměř po čtrnácti měsících. Nejprve je totiž nutno absolvovat autoškolu, a to jak testy, tak i jízdy. "Já měl oprávnění na čtyři skupiny – traktor, motocykl, osobní auto i nákladní vozy, takže bych měl mít čtyři kurzy. Rozhodl jsem se, že nákladní auto v blízké budoucnosti asi nebudu potřebovat řídit, takže jsem ušetřil a tento kurz vynechal."
Podruhé v životě tedy šel do autoškoly. Na venkově jsou o něco levnější, takže ji podstoupil v Lomnici nad Popelkou. „Dodnes si pamatuji zkušebního komisaře, který se mě snažil na něčem nachytat. Například jsme dělali přezkoušení z jízdy na motorce a dojel jsem v obci cyklistu, který jel docela svižně. Věděl jsem, že kdybych ho předjel, zřejmě bych krátce musel překročit povolenou padesátku, takže jsem ho trpělivě následoval, dokud neodbočil. Komisař mi ale vytkl, že jsem jel moc pomalu. V autě jsem naopak podle něho jel moc rychle, přestože jsem limity dodržoval přímo úzkostlivě. No a nakonec mi napoprvé neuznal přezkoušení z jízdy v traktoru. Prý toto vozidlo dostatečně neovládám,“ vzpomíná dnes již s dobrou náladou pan Tolar.
Ve druhém pokusu s traktorem už uspěl a mohl jít na pražský magistrát žádat o vrácení řidičáku. Ani to nebylo zcela bezproblémové. Je nutno vyplnit postupně několik formulářů a čekat, až úředníci zareagují. Odkázán na prostředky hromadné dopravy a případnou řidičskou výpomoc ze strany manželky tak zůstal téměř čtrnáct měsíců.
Od té doby pan Tolar nedostal už žádný trestný bod, pokutu zaplatil jen za špatné parkování. „Na průjezdové radary si dávám velký pozor, jinak ale řídím naši již poněkud letitou Toyotu Corollu v podstatě stejně jako dřív,“ uzavírá svůj příběh.
