Když se začtete do příběhů Ukrajinců, kterým patřily čtyři ohořelé a rozstřílené vraky aut, není to nic příjemného. Třeba malé SUV Mini Countryman bylo prvním autem mladé Tetjany, která ho dostala od rodičů. Jak popisuje, měla k němu velmi blízký vztah, ostatně kdo jej ke svému prvnímu autu neměl. Když však Rusko napadlo Ukrajinu, musela se i s celou rodinou rychle sbalit.
Nejprve odjeli ve více autech (včetně Mini) k její sestře, pak se ale na doporučení známého z armády vydali rovnou z města pryč. Všichni nasedli do jednoho naftového vozu, který měl plnou nádrž. Mini ji mělo plnou jen z poloviny, proto zůstalo u sousedů. Když se po několika měsících vrátila, našla z něj Tetjana jen spálené zbytky. Jak ale rychle sama dodává, je ráda, že ve válce nakonec přišla "jen" o materiální věci a její rodina a přátelé jsou zdraví a v bezpečí.
Volha 31105 od automobilky GAZ, další z ohořelých vraků, patřila Oleksiji Kabaněcovi, respektive jeho rodičům z Hostomelu, kteří v ní za jeho rodinou do města Irpiň přijeli hned po vypuknutí války 24. února. Deset dnů se všichni museli před ruskými útoky skrývat ve sklepě, 4. března se začali Rusové blížit k městu a zesílilo i ostřelování, rodina se jej tak rozhodla opustit.
Nejprve se Kabaněc marně snažil svou ženu, matku a babičku dostat do evakuačních vlaků. Pak, 5. března, kdy Rusové vtrhli do města, se rozhodla rodina přejet přes most ve vesnici Romanivka, což se jim nakonec s pomocí ukrajinské armády povedlo, a pak nasedli do evakuačních autobusů. Jejich Volha, prý poslední vyrobená z celé série, však nepřežila ostřelování bytového domu, před kterým stála. Spadla na ni hořící střecha, která ji zapálila. Kvůli identifikaci pak sousedé Oleksije Kabaněce napsali na bok ohořelého vraku zkratku K22z, což znamená Kyjevská ulice, budova 22z.
Další z ohořelých vraků, Jeep Cherokee z roku 2015, patřil rodině Anny Denisovové, která rovněž před válkou žila ve městě Irpiň. Na ojeté americké SUV s manželem dlouho šetřili a po koupi jej kompletně opravili a investovali do něj všechny našetřené peníze. Podobně jako jiní, i ona si ke svému autu vytvořila blízký vztah, naučila se v něm řídit a nechtěla jej opustit. Jenže musela a 5. března odjela do jiné části Ukrajiny, aby se zachránila před útočícími ruskými jednotkami.
V polovině dubna se do města vrátila, přes veškeré naděje ale i s manželem našli garáž, kterou vlastnoručně postavili, zcela zničenou a z auta zůstal jen ohořelý vrak. Zdevastovaná byla i druhá garáž, kde měl manžel Anny Denisovové veškeré své nářadí. V jednu chvíli tak rodina přišla o majetek, do nějž investovala prakticky veškeré úspory.
Jedno auto se od tří ohořelých vraků trochu odlišuje. Šedé Audi 100 Oleksandra Kovalčika není ohořelé, ale celé rozstřílené. Připomíná tak, že ruská armáda se neštítila střílet ani do aut civilistů. Kovalčik, sám zaměstnanec kritické infrastruktury města Irpiň, se nejprve s dcerou a vnukem schovával ve sklepě, 5. března se mu pak povedlo, to už bylo v době, kdy Rusové ostřelovali město raketometem Grad, dostat dceru a vnuka z města pryč.
Sám město opustil od dva dny později přes most ve vesnici Romanivka. Kovalčikovo odstavené auto se Rusové dokonce pokusili ukrást, ale nepovedlo se jim to. Takže ho jen rozstříleli. Místo auta teď Oleksandr Kovalčik jezdí na kole, třebaže má problémy s nohama a auto mu pohyb usnadňovalo.
Tyto čtyři příběhy připomíná skrze auta dovezená přímo z Ukrajiny instalace Fyzická možnost smrti v mysli někoho žijícího od designéra Maxima Velčovského. "Stále existují lidé, kteří zpochybňují, že na Ukrajině probíhá skutečná válka a umírají tisíce civilistů. Internetem kolují falešná svědectví, sociální sítě zaplavují konspirační teorie a nenávistné komentáře," připomíná designér.
"Reálné výpovědi z Ukrajiny jsou ale nepopiratelným důkazem toho, co se tam děje. Chci dát svou instalací lidem příležitost podívat se zblízka, jak vypadá válka. A to prostřednictvím aut, která jsme přivezli z válečné zóny," dodává. K vidění budou až do neděle 16. října.
