Devětadvacetiletého programátora Martina Magnuska nebaví jezdit jen pár stovek kilometrů "kolem baráku". Když už usedne za řídítka svého BMW GS nebo stařičké Čezety, musí dojet někam hodně daleko. Naposled proto zamířil k Růžovému jezeru v Senegalu.
"Když jsem tam dorazil, zjistil jsem, že mám ještě hodně času. A tak jsem si obstaral další víza a dojel až do Kapského Města," říká. Jezdí zásadně sám, bez větší přípravy a zbytečného balení.
Proč si s sebou neberete na cesty společnost?
Když jsem poprvé vyrážel na dlouhou cestu, pořídil jsem si BMW GS a ve skupince tří kamarádů ze školy jsme vyrazili na cestu do Istanbulu. Znali jsme se deset let, přesto to už po třech dnech začalo skřípat. Řešily se problémy typu, kde budeme spát, kam pojedeme, a začali jsme si lézt na nervy. Už je to ale deset let, teď jsme vyzrálejší a možná by to dopadlo jinak. Tehdy jsem si ale řekl, že chci a budu jezdit sám. Lepší je si výlet pokazit sám, než aby vám ho pokazili jiní. Navíc i kdybych chtěl, nikdo se do toho příliš nehrne. Vyrazit na půl roku na cestu se lidem moc nechce. A já mám to štěstí, že můžu. Jsem živnostník, programuji a pracuji, jen když mám zakázku.
Jenže vyrazit sám na dvacet tisíc kilometrů dlouhou cestu se zdá být riskantní.
Ale že jedete sám, přece neznamená, že jste sám. Všude někdo je, buď domorodci, nebo další cestovatelé. Byl jsem v Mongolsku nebo v Namibii, což jsou země s nejnižší hustotou zalidnění na světě, přesto jsem potkal dost lidí. Nejsem zase takový blázen, abych jel nějak výrazněji daleko od civilizace. Většinou je nablízku nějaké město nebo alespoň vesnice. A pak, kde je cesta, tam jsou vždycky lidé.
Jak se na cestu připravujete? Děláte si třeba rezervace?
Jediné rezervace, které jsem kdy na cestě dělal, byly hotely přes internet kvůli tomu, abych mohl zažádat o vízum. Jakmile jsem vízum dostal, tak jsem rezervaci zrušil a pokračoval dál. Je to stejné jako s lidmi. Vždycky na něco narazíte. Ať už je to nějaký hotýlek, domácnost, nebo někdo, kdo vás prostě pozve k sobě domů. Když jsem jel z Prahy do Mongolska přes Tádžikistán, měl jsem s sebou zabalený i stan. Za celých 60 dní na cestě jsem ho použil jen šestkrát. Když vám nabídnou pokoj s tekoucí vodou, večeří i snídaní v přepočtu za 150 korun, bylo by zbytečné spát ve stanu.
Jezdit na blind má asi své kouzlo.
Když jsem v Praze, kde pracuji, vím, že ráno vstanu, jdu do práce, večer přijdu a jdu spát. Každý den. Když jsem na cestě, ani nevím, co bude za hodinu, natož odpoledne nebo večer. Potkat mě může cokoliv. Nevím, kam dojedu. A to mě určitým způsobem nabíjí.
Šlo vám někdy o život?
Možná mám tu hranici bezpečnosti už trochu posunutou, ale nikdy jsem se tak na cestě necítil. Když třeba jedu okolo nějakého afrického slumu a chci se tam podívat, tak se tam prostě podívám. Všude jsou milí lidé, kteří třeba mají málo nebo skoro nic, ale jsou spokojení, protože jim nikdo neřekl, že mají chtít víc. Jsou šťastní.
Takže vás ani za celou dobu nikde neokradli?
Na cestě do Mongolska jsem měl jen malou potyčku se dvěma opilými muži, které ale rychle zpacifikovala místní police. V Africe jsem neměl jediný problém až do chvíle, než jsem dorazil nakonec do Kapského Města. Neuvědomil jsem si, že Jihoafrická republika je už taková Evropa a je v ní hodně problémů. Nechal jsem motorku bez dozoru obalenou drahými věcmi. Vlastně jsem jim to svou chybou nabídl. Mezi ukradenými věcmi byl i GPS lokátor, takže se je poměrně snadno podařilo vypátrat. Jinak se mi ale nic zásadního nestalo. Lidé si to ani nedovolí, jinak by jim to komunita oplatila. Oni jsou rádi, že někdo přijede, kdo jim potenciálně veze prospěch nebo peníze, a pro ně by bylo okradení turisty strašná ostuda.
Do Mongolska jste jel na motocyklu BMW GS 1200, do Kapského Města jste pak dojel na staré Čezetě 175/470. To je hodně velký rozdíl. Chtěl jste dokázat, že lze cestovat na jakémkoliv stroji?
Přesně. Když jsem jel do Mongolska, předem jsem si vyřídil všechna víza, připravil motorku a vyrazil jsem v podstatě bez zásadních starostí. Po cestě jsem si akorát uvědomil, že když bude s BMW nějaký větší problém, bude obtížné ho dostat zpět. Nicméně jsem přišel na to, že tento druh cestování je poněkud jednoduchý. Tak jsem si řekl, že by to šlo udělat zábavněji. Proto jsem si vybral "čízu", kterou jsem měl už delší čas v garáži. Stačilo vyrazit a jet. Vůči BMW váží polovinu, opravitelná je prakticky kdekoliv a není na ni potřeba dovézt žádné speciální díly. A říkal jsem si, že když už by se stalo kdekoliv něco špatného, vyndám motor a možná rám, zabalím a vrátím se s tím domů letadlem. Takhle to samozřejmě s BMW nejde.
Jste mechanik?
Netuším. Vůbec jsem to na cestě nepotřeboval. Jediné, co jsem řešil, byla výměna svíčky a později mě trochu začala zlobit převodovka, ale dojel jsem na ní. Čezeta je 50 let stará motorka, takže klobouk dolů před vším, co vydržela. Navíc za celou cestu do Afriky jsem ani jednou nepíchnul. Motorka měla obuté české "mitasky", obyčejný hladký vzorek H01, což jsou pneumatiky, které se prodávaly i před těmi padesáti lety. Mají vydržet 25 tisíc kilometrů, v Africe jsem ujel méně, takže to bylo zcela bez problémů. Cesta do Kapského Města je z valné části asfalt, ale samozřejmě jsem se nevyhnul ani obtížným místům. Třeba v Kongu mě trápily bláto nebo špatné povrchy, ale všechno jsem projel.
Kolik lze na motocyklu denně ujet?
Osobně zvládnu na BMW urazit tak 1000 kilometrů tři dny po sobě, ale to už je vyčerpávající. Myslím si, že příjemných je takových 250 až 350 kilometrů. To je pár hodin jízdy s přestávkami a člověk se u toho neunaví. Pokud si už cestovatel dělá plány, neměl by to s nájezdem přehánět. Odpočinek je důležitý a je potřeba počítat i s dalšími problémy. Třeba hranice − někde na nich můžete strávit i půl dne.
Když už má tedy člověk stroj a třeba i přibližný cíl své cesty, jak se na ni má vypravit?
Vzít si můžete, cokoliv chcete. Já toho mnoho nepotřebuju. Mám troje spodky a tři trička. Na celou Afriku jsem měl jenom jediné kalhoty s odepínacíma nohavicema. Člověk si přece může aspoň jednou za dva tři dny vyprat, ať už u někoho nebo alespoň někde v řece. V nejhorším se také cokoliv dá dokoupit. Na začátku jsem si s sebou bral hodně věcí. Třeba i stoličku ke stanu, když budu chtít povečeřet a sednout si k tomu. Použil jsem ji párkrát a tak jsem si ji už příště nebral. Když odjíždím, balím se večer předtím. Naházím vše podstatné do kufrů a jedu a není to tak, že bych dlouhodobě zkoušel, co se na tu motorku vejde. Říkám, že by si měl každý vzít s sebou to, s čím je vnitřně spokojený. Je to koneckonců dovolená. Jestli někdo potřebuje k prožití příjemné cesty vlastní kávovar, tak ať si ho vezme.
Kam vyrazíte nyní?
Amerika mě moc neláká, do Austrálie bych také jen tak nedojel. Rád bych dokončil okruh po Africe. Jel jsem po západním pobřeží dolů, teď pojedu po východním nahoru. Ujel jsem 24 tisíc kilometrů za čtyři a půl měsíce, teď to snad bude 17 tisíc kilometrů za půl roku. Cestování ale nemám jako sběratelství. Někoho baví si odškrtávat státy, kde byl, mě stačí ten prožitek. Ostatně, kdo může říct, že zná Českou republiku, i když v ní žije? To jsem si uvědomil, když se mě lidé v Kyrgyzstánu ptali, jaké to je v Karlových Varech nebo Mariánských Lázních. Odpověděl jsem jim, že jsem tam nikdy nebyl. A když jsem se vrátil domů, sedl jsem na Čezetu a objel celé Česko.
