Nejdřív je nutné se podívat, s čím tu jezdí místní obyvatelé. Když vynecháme hlavní město Windhoek, které je natolik civilizované, že tu na ulici potkáte i řadu nejnovějších aut evropských a japonských luxusních značek, zjistíme, že místní mají v oblibě hlavně pracovní pick-upy. A to nejen díky pohonu všech kol, ale i praktičnosti a odolnosti. Ta je totiž v této zemi potřeba. Vzhledem k vysokým teplotám prakticky po celý rok a místům, kde za týden neuvidíte jediný mráček na nebi, jsou auta lakovaná většinou na bílo. V černém voze by tu bylo peklo.
V Namibii jsme jen tři dny, což je na tak velkou zemi pohříchu málo. Začínáme v přístavu Swakopmund, který je oblíbeným letním střediskem obyvatel Namibie. Široké ulice jsou o víkendu prakticky prázdné. Na konci května je tu podzim a sezona opadá. Teplota je ale příjemných 25 stupňů. Jediným překvapením je, že vítr fouká směrem z vnitrozemí k oceánu. A nese s sebou písek. Jsme na okraji pouště Namib, takže se dostane všude.
Vyrážíme na jih a už krátce za městem je jasné, že alespoň první desítky kilometrů budou poměrně nuda. Zatáčka je zpestření, které přichází jednou za pár kilometrů. Asfalt je poměrně v pořádku, i když menší výmoly se našemu vozu daří zakrýt. Po vzoru místních máme Toyotu Hilux, jen v poslední generaci, která přes většinu nerovností přeletí, jako by neexistovaly. Míjíme dunu číslo 7. Místní atrakce láká k tomu, abyste ji za drobný poplatek sjeli na snowboardu nebo na bobech. Také se můžete projet na čtyřkolkách mezi dunami.
Míříme dál do vnitrozemí a přichází první Evropanovi neznámé varování: konec asfaltu! Před námi je rovná cesta s prašným povrchem. Nevadí, je překvapivě pohodlný. Jen tu a tam se objeví roleta, která má za následek, že se odlehčená záď pick-upu s tuhou nápravou rozhoupe a začne se hádat s přídí o to, kdo by měl vést směr jízdy. Řidič se nesmí nechat vyvést z míry, katastrofou by bylo šlápnout na brzdu. Raději více plynu a nepustit směr!
Jedeme v koloně více aut a jsme vybaveni vysílačkami. Ty jsou neocenitelným pomocníkem. Prachu je totiž tolik, že musíme udržovat odstup od vozu před námi a to v řádech desítek sekund. A ani tak se mračna plně nezbavíme. Proto nám vždy vedoucí kolony hlásí: „Pozor, protijedoucí auto!“ A my víme, že se máme připravit na to, až se z oblaku vyloupne jiný motorista, kterému ve výhledu nepomůžou ani plně zapnuté světlomety. Naštěstí je tu tak pusto, že protijedoucí auta potkáváme tak jednou za 10 až 20 minut.
Po prašné silnici se obvykle jezdí 100 až 110 km/h. Pozor, benzinku s občerstvením a toaletou tu nečekejte. Je tu opravdu jenom a jenom jedno velké nic. Po půl hodině rovné jízdy přijde malé stoupání a na něm provizorní parkoviště s vyhlídkou nabízející možnost odpočinku. Očividně jde o velkou turistickou atrakci, protože se v jeho blízkosti vyskytují tři exotické stromy, které si všichni fotí spolu s pustými pláněmi na pozadí. Strom je totiž ve vnitrozemí této části Namibie neobvyklým jevem.
Ze Swakopmundu do kempu Namibgrens, kde nás večer čekají, je to 300 km. Za tu dobu neprojedeme jedinou vesnicí, asfalt potkáme jen na několika málo kilometrech zatáček vedoucích skrz kaňon a nevidíme ani žádnou benzinku. Zato míjíme německé důchodce, kterým ulétlo přední kolo u jejich Golfu. Pomoc nechtějí, prý jede odtahovka. Tu míjíme asi půl hodiny cesty za nimi. Opatrně projedeme kolem dálkových cyklistů, kteří jsou proti prachu vybaveni jen kapesníky uvázanými přes ústa. Krátce se zastavíme u cedule informující o tom, že jsme právě překročili obratník kozoroha. Občas se objeví nějaké směrové šipky, které mohou Evropana také zmást. Zatímco doma vás ukazatele většinou na delší vzdálenost vedou jen za hlavními místy, tady nás už přes sto kilometrů šipka láká směrem na Solitaire. Místo, kterému je věnovaná stejná vážnost jako vzdálenému půlmilionovému Windhoeku, je ve skutečnosti něco, co bychom označili za samotu. Název ale varuje.
Namibgrens leží překvapivě vysoko. Po prašné cestě bychom se sice vyškrábli, ale občasně projíždějící náklaďák nebo obyčejné auto s předním pohonem ne. Proto je zde k našemu překvapení nasazená zámková dlažba. Opravdu!
Druhý den sjíždíme zpět na hlavní cestu, naším cílem je rezervace N/a'ankusé, jejíž podivně napsané jméno zřejmě pochází z jazyka křováků. Vzpomínáte ještě na to, jak N!xau ve filmu Bohové musí být šílení mluvil? Tak nějak se to asi bude vyslovovat. Další stovky kilometrů se povrch nemění, ale už jsme si všimli, jak se zde silnice udržují. Velice pomalu a v protisměru se tu pohybuje obrovský pluh, který povrch rovná. Řidič má vždy přesně daný úsek, který projede za jeden den tam a zpět. A na konci na něj čeká maringotka. Když se přesune na další úsek, jen si ji zapřáhne a převeze své bydlení dál. To musí být život!
Konečně asfalt! Krajina se mění, kopce jsou zelenější a mezi nimi začínají vykukovat moderní budovy. To je Windhoek. Ještě před vjezdem do města nás čeká pevný policejní check-point. Nevíme, co přesně chtějí policisté kontrolovat. Na místní občas jen mávnou, v našem případě měli jen pár zbytečných dotazů na vedoucího kolony. A pak jsme projeli všichni. Hlavní město je naprosto srovnatelné s provozem v Jižní Africe. Jsou tu kruhové objezdy, semafory (těm se říká robots), tady jede Audi A7, vedle Mercedes S a Range Rover. Tohle není chudá africká země.
Město jenom „lízneme“, vyrážíme dál směrem k letišti Hosea Kutako. Leží od centra docela daleko, až na velkých planinách, které vedou k hranici s Botswanou. Za městem nás čeká další policejní kontrola a za ní hned sjíždíme z asfaltu, N/a'ankusé leží trochu stranou. Po cestě potkáváme ještě značky, které jsou pro našince také celkem neznámé – pozor brána pro dobytek a pozor brod. Ten je ale vždy vyschlý.
Jsme v cíli. Mimochodem park N/a'ankusé je známé místo, kde se pečlivě starají o zvířata více či méně volně žijící na obrovské ploše. Jsou tu lvi, gepardi, hyeny nebo paviání. Ty jsme potkali i po cestě sem. Je jich tu docela dost. V Namibii u cesty občas narazíte ještě třeba na zebry (stojí bez hnutí, takže vypadají jako umělé), pštrosy a všechny druhy místních antilop. A pokud by vám nějaké zvíře uniklo, mají v našem cílovém parku chytře vymyšlené bydlení. Lze si pronajmout jednu z mnoha volně zde stojících vil. Každá má pár set metrů od terasy napajedlo, kam zvířata chodí zahnat žízeň, takže je lze pozorovat.
