Auta jako Audi R8 Coupé V10 plus netestují ani motorističtí novináři každý den. Deset válců v motoru, více než pět litrů objemu, maximální výkon 610 koní, zrychlení z 0 na 100 km/h během 3,2 s, z místa na dvoustovku za 9,9 s, nejvyšší rychlost 330 km/h.
„Zkusíme překonat třístovku,“ napadne mě po prvních kilometrech zkoušení supersportovního auta, které udivuje mimo jiné i tím, jak snadno se řídí.
V životě jsem jel rychleji než 300 km/h pouze jednou – jako spolujezdec ve dvousedadlové formuli 1 týmu McLaren na závodním okruhu poblíž Valencie. Nezapomenutelný zážitek. Proč to nezkusit i se sériovým osobním autem, které je na to stavěné, když máme hned za hranicemi německé dálnice s neomezenou rychlostí.
Ideální by asi bylo víkendové ráno, kdy jsou dálnice nejprázdnější, ale rychlou audinu máme k testu pouze v pracovní dny. A tak volíme brzké odpoledne. Původně chceme zamířit na dálnici A6 za Rozvadov, tam ale podle meteoradaru prší. A tak volíme plán B a míříme na sever – k dálnici A 17 směr Drážďany.
Hned za hranicí a značkou „Konec všech zákazů“ šlapu na plyn. Motor se rozburácí, číslice na rychloměru tryskem překonají dvoustovku. Před minutou bych za to mohl přijít o řidičák. Přibližně do 250 km/h má člověk pocit, jako by jel sotva sto třicítkou. Nad touto rychlostí se ale situace komplikuje. Provoz je dost silný, auta často předjíždějí kamiony, kamiony sebe navzájem. Navíc dlouhých rovinek s dostatečným výhledem v úseku od hranic k Drážďanům moc není.
Při rychlostech nad 250 km/h už se musí řidič i tak technologicky vyspělého auta, jakým je Audi R8 Coupé V10 plus, dívat hodně daleko před sebe, maximálně předvídat a při každém náznaku rizika včas šlápnout na keramické brzdy, jejichž zpomalení je skoro stejně fascinující jako zrychlení burácejícího motoru.
268, 274, 292 – maximální tachometrové rychlosti dosahované na krátkých úsecích se slabším provozem postupně stoupají, ale už se dostáváme příliš blízko k Drážďanům k místům s hustou dopravou a omezenou rychlostí. Sjíždíme z dálnice, otáčíme se a zkoušíme to v opačném směru. Jenže tam je počet kamionů ještě vyšší.
Po dvaceti minutách marné snahy se blížíme zpátky k hranici. Oči už mám vykoukané, mozek zjitřený maximálním soustředěním. Smiřuji se s tím, že hranice 300 km/h dnes nepadne. „Zkus to ještě jednou otočit směrem na Drážďany, teď tam toho moc nejede,“ poňouká mě spolujezdec.
Otáčíme, plný plyn. Pětka – 180 km/h. Šestka – 230 km/h. Sedmička – 260 km/h. A zase dva kamiony vedle sebe. Sakra, sakra, sakra! Poslední pokus. Držím v táhlé zatáčce rychlost 260 km/h, opatrně objíždím náklaďák. Najednou se odkrývá volný prostor. Čísla nezadržitelně míří ke třístovce. „Je to táám,“ řvu radostí. Koutkem oka zahlédnu na tachometru číslice 309 a s úlevou šlapu na brzdy.
Spolujezdec, který vše chladnokrevně filmoval a sledoval, tvrdí, že 309 viděl i na GPS, takže na rychloměru musela být rychlost ještě vyšší. Nevím, oči jsem upíral na zrychlený svět před sebou. Zastavujeme, necháváme horce oddechovat motor a přehráváme si záznam z kamerky umístěné ve volantu a snímající přístroje. 315! Takhle rychle jsme ani jeden v životě nejeli.
Je neuvěřitelné, jak klidně a přilnavě se Audi R8 i v tak extrémních rychlostech chová. Týden před rekordním pokusem jsem jel veteránskou rallye s šedesát let starou Škodou 440 Spartak a cítil se na dálnici při stovce mnohem nebezpečněji než při třístovce s „er osmičkou“.
Přesto by na konci reportáže nemělo chybět varování, že řidič bez dlouholetých zkušeností s ovládáním aut v extrémních rychlostech a situacích by se o nic podobného neměl pokoušet, ač je to legální a na první pohled to na přiloženém videu vypadá jednoduše a snadno. Každá chyba a z ní vyplývající nehoda v podobné rychlosti totiž může s velkou pravděpodobností skončit tragicky.
