Na začátku byla hra na domácím počítači a volant ze supermarketu za osm stovek. Se zlepšováním výkonů stoupaly nároky na hardware, otevíraly se možnosti hrát po síti, čeští kluci mohli přes vzdálené servery závodit na okruzích v Americe. Tak se krátce po roce 2000 rodil fenomén zvaný Sim Racing (zkratka za Simulated, počítačové závodění), kolem nějž se soustředila komunita motivovaná soutěžit a vyhrávat.
"Stále častěji jsme takhle na krev soupeřili s Petrem Lisou," vzpomíná na tu dobu konstruktér Pavel Dyk. "Po závodech jsme ale v klidu probírali dojmy a postupně zjišťovali, že jsme velmi podobní pacienti. Když si nechal poslat řadicí páku z Austrálie, šel jsem si ji k němu vyzkoušet. Pak přijel on ke mně prohlédnout italské diodové ukazatele." Jak roky plynuly, každý z nich nasypal do vybavení dobrých čtyři sta tisíc a absolvoval přes dva tisíce virtuálních závodů.
Slovo dalo slovo a vznikla firma. Petr Lisa měl zkušenosti z počítačového světa, rozuměl simulacím a matematickým modelům. Navíc je závodník tělem i duší. Už v mládí vybojoval desítku titulů mistra ČR v cyklistice, za volantem auta si vyzkoušel závody do vrchu i Caterham Eurocup. Konstruktér Pavel Dyk dokázal výsledky výpočtů zhmotnit do maximálně věrné podoby závodního kokpitu. Simulátor byl na světě.
A pak se to stalo. Petr Lisa předváděl simulátor na tréninkovém kempu profesionálních závodníků a zajel na něm lepší časy než oni. Pavel Dyk si zkusil brněnský okruh a napoprvé dosáhl času, který by v soutěžní kvalifikaci stačil na páté místo. Ostřílení borci ze zavedených týmů, kteří dosud neuznávali nic než vůni benzinu a spálené gumy, museli uznat, že na tom "počítačovém šidítku" něco bude.
Počítače dnes jezdcům nabídnou srovnatelnou zkušenost jako opravdové auto. Počínaje podrobně naskenovaným povrchem daného okruhu, který dává základní předpoklady pro přilnavost pneumatik nebo odráží skutečnou výšku obrubníků. Když na něj v simulátoru najedete, škubne volant právě tak, jak by to udělal ve skutečnosti. Však také jen volant s přesně reagujícím elektromotorem řízení vyjde na devadesát tisíc korun.
Zdá se to jako hodně peněz, ale záleží, s čím to porovnáme. "Když dostanete šanci v závodním týmu, který má rozpočet dva miliony korun, svezete se desetkrát ročně. To já zvládnu za měsíc," vysvětluje Pavel Dyk. "Přidejte k tomu nutnou organizaci. Musíte si domluvit termín, auto přivézt na odtahovce. Pronajmout si nejen dráhu, ale i servisní box a vzít s sebou mechanika. Z celého dne jezdíte dvě hodiny, a to vám třeba ještě nevyjde počasí. Pak vás někdo nabourá, auto je nepojízdné a oprava drahá. Já si sednu k počítači, na okruhu jsem za deset minut, a když dojde ke kolizi, stačí zmáčknout Escape."
Jednoduché počty nemusel závodním týmům nikdo složitě vysvětlovat, a tak se záhy staly významnými zákazníky. Od té doby, co začaly simulátory nakupovat, nároky i úroveň dále stouply. "Samotný počítačový model se blíží realitě tak ze 70 %. Zbytek ladíme podle konkrétního auta. Pak se časy zajeté na dané trati liší maximálně o 0,2 sekundy." Donedávna byly tak přesné simulátory vyhrazeny týmům formule 1. Zabíraly však menší halu a obsluhovalo je dvanáct lidí.
Základem počítačového modelu jsou reálná data z telemetrie vozidla - výkon motoru i zrychlení, tlak brzd i zpomalení, údaje z řízení motoru. Závodní tým k tomu dodá i detaily konstrukce jako hmotnost ramen nebo průtok tlumičů. "Tohle všechno zpracovat je práce pro tři lidi na tři měsíce," dodává Pavel Dyk. Další tým mezitím pracuje na grafice, aby pilot viděl na obrazovce přesně to, co uvidí ve skutečnosti a podle čeho si může zapamatovat třeba nájezdy do zatáček.
Poctivá práce, v které oba nechávají i dvacet hodin denně, přináší výsledky. Firma už zákazníkům dodala přes 70 simulátorů, které podle typu stojí mezi dvěma a třemi miliony korun. Prestiž dodalo i vítězství na výstavě Sim Racing Expo pořádané německým autoklubem ADAC. A jeden ze strojů je veřejně přístupný v zážitkovém centru MyRace v Praze na Malé Straně, kde jsme se v něm také krátce "svezli".
Sevření kokpitu se závodní sedačkou a čtyřbodovými pásy, realistický odpor řízení i těžkých pedálů, kde brzda dokáže vyvinout tlak až 120 kg, rychlé zatáčky na obrazovkách i nemilosrdná kulisa hlasitě řvoucího motoru vytvářejí po čertech intenzivní zážitek. Po pár minutách obdivujeme závodníky, kteří to vydrží celé hodiny, ale pod kůží se nám stejně rozlézá nenechavé pokušení zajet napodruhé lepší čas.
A začínáme chápat, co myslel Pavel Dyk při popisu svých dávných začátků: "Přestanete chodit do hospody nebo sledovat televizi, místo toho u toho večer a večer fascinovaně sedíte a zalykáte se adrenalinem." A z duše mu přejeme příležitost živit se tím, co ho baví tak vášnivě.
