"Vzkříšená značka Volha měla původně ozdobit výstavu Digitální strojírenství průmyslového Ruska. Všechno vypadalo opravdu nádherně. Pořadatelé se snažili ze všech sil, ale ne všechno domysleli. Zaprvé, prezentované vozy velmi připomínaly čínskou značku Changan, s výjimkou masky chladiče a nárazníku, což vyvolalo sžíravé, nekonstruktivní poznámky, že se jedná o jediné ruské díly," píše deník Kommersant.
Takzvaně nekonstruktivních poznámek na adresu původně sovětských značek Volha a Moskvič je v Rusku plný internet. Možná proto, že jde ve skutečnosti o auta JAC a Changan. A také proto, že současné zvláštní poměry v ruském automobilovém průmyslu lze stále ještě beztrestně kritizovat.
Například v Gazetě vyšel článek "Neodolají terénním podmínkám" s podtitulem "Našli jsme devět nedostatků", který pojmenovává problémy modelů Changan, ze kterých jsou volhy sestaveny. A není to zrovna povzbuzující čtení.
Na specializovaných fórech majitelé changanů zmiňují chronický problém s vybíjením baterií, dveře plné vody kvůli chybějícímu odtoku, podivný algoritmus automatické převodovky nebo skřípající interiér, často už po ujetí pár set kilometrů. Ale i tenkou hnací hřídel a zadní ramena z lehké slitiny, která praskají při jízdě v terénu.
Motoristé si také stěžují na kvalitu zvukové izolace vyrobené ze skelné vaty a plsti, špatnou odolnost proti korozi a nedostatečnou hydroizolaci kabelových svazků. A samozřejmě také na věčné problémy s čínským softwarem, pro který v Rusku chybí aktualizace.
Sloupkař Kommersantu Dmitrij Gonskij se zamýšlí nad tím, zda je opravdu nutné na volhách něco maskovat. "S kompetentním PR by bylo možné čínský původ nových tuzemských aut nezastírat, ale prezentovat tak, že nám Čína splácí dluh. V polovině 50. let země neměla svůj vlastní automobilový průmysl a vytvářela auta kopírováním aut ze SSSR. Někdy s licencí, někdy bez," píše Gonskij.
Podle novináře existuje fotografie, jak si Mao Ce-tung prohlíží Dongfanghong BJ 760, který byl pouhou kopií "naší" Volhy GAZ-21. Vojenské přehlídky zase "velký kormidelník" absolvoval v čínském BJ 212, nápadně připomínající GAZ-69. "Když dostaneš citron, udělej z něj limonádu, než abys do něj kousnul a zkřivil tvář," radí Gonskij.
Zatímco sloupek Dmitrije Gonského lze s trochou fantazie ještě považovat za ironii, v jiném článku Kommersantu jeho autor Dmitrij Drize přemítá o tom, jaký je rozdíl ve vnímání auta v dobách SSSR a v současnosti. Dochází přitom k závěru, že "pro sovětské lidi bylo auto luxus, zatímco pro Rusy je to dopravní prostředek".
Podle autora článku si kdysi občan nemohl moc vybírat, přičemž kvůli lepší kvalitě licenčního Fiatu preferoval Žiguli před Moskvičem. "Ale pokud jde o Volhu, tu si koupit nemohl. Nikdy. Ta byla určena jen pro vedoucí pracovníky," zamýšlí se Drize a pokračuje: "Rus okusil chuť zakázaného ovoce, za všechny ty hojné roky se namlsal. Proto není snadné jej dostat do Volhy a Moskviče, i když vyměníte volant nebo svaříte novou mřížku chladiče."
V závěru svého pojednání pak Drize vidí naději v časech příštích: "Víte, na dobré věci si rychle zvyknete, ale někdy je velmi těžké se tohoto zvyku zbavit. A to se netýká jen aut. Musí uplynout čas, aby vyrostla nová generace nezkažených ruských lidí, pro kterou bude vlastnictví čínské Volhy a Moskviče čest."
Diskutující pod článkem se však s takovou představou budoucnosti vesměs odmítli smířit: "Moji rodiče vyměnili staré žiguli za nového moskviče, se kterým jsem se učila řídit. Bylo to nejstrašnější auto v mém životě," píše čtenářka s přezdívkou Honnoria Glossopová. Jiný čtenář, Garik Maremanov, rovnou žádá vůdce Vladimira Putina, "aby si v tom čínském svinstvu jezdil sám".
