Pojem Vamberecká krajka je v Česku všeobecně známý. Hraběnku Magdalenu Grambovou, která podle historických pramenů svébytnou paličkovanou krásu do severovýchodních Čech kolem roku 1642 přinesla, znají především místní. Její mumifikované tělo bylo uloženo v podzemní kryptě kostela svatého Prokopa ve Vamberku v podhůří Orlických hor.
Žádný z vědců ani návštěvníků krypty si však za celá desetiletí nevšiml, že ženská mumie má mužskou hlavu. A to je pouze jedna z několika historických pikantností, které můžeme vyprávět o hraběnce, jejíž předek byl například lékařem papeže Pia II. Mimochodem: ten se ještě před nástupem na Svatý stolec seznámil na takzvaném benešovském sněmu s Jiřím z Poděbrad, Jindřichem z Rožmberka a dalšími předními osobnostmi tehdejšího českého království.
Je to opravdu ona?
Myšlenka vrátit tvář lokálně významné šlechtičně se zrodila v roce 2019 v hlavě Bohumíra Dragouna, archeologa z Muzea a galerie Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou. Podařilo se sestavit tým nadšenců složený z historiků, genealogů, antropologů, genetiků, etnografů, biologů, 3D specialistů, geodetů a dalších expertů. Ti všichni ve volných chvílích a většinou bez nároku na honorář domnělé ostatky Magdaleny Grambové, ale i celého kostela a kostelní krypty postupně pečlivě prozkoumali (viz video na konci tohoto textu).
Zdigitalizovali a vytvořili 3D model hraběnčiny lebky, krypty i kostela pro budoucí badatele a v neposlední řadě pomocí výrazně inovované metody ruského antropologa a archeologa Michaila Gerasimova vrátili hraběnce její podobu.
Vypátrali dokonce na 120 dosud žijících Magdaleniných potomků. Během následujících dvou let by měli vědci dostatečně rozklíčovat i genetické informace ze získané DNA ostatků. Právě porovnáním DNA by totiž mohli s jistotou potvrdit nebo vyvrátit, zda je mumie, kterou už v roce 1890 podle honosných šatů označili právě za tělesné ostatky Magdaleny Grambové, opravdu její.
Vytvořená podrobná analýza a digitální model stavebních částí kostela a krypty zároveň poslouží k plánování úprav, které pomohou narovnat neuspokojivé klimatické podmínky v podzemí. Kvůli nim musely být všechny mumie před dvaadvaceti lety přestěhovány do krypty Benediktýnského opatství v Broumově, aby nedošlo k jejich naprostému zničení.
Záhada původu
Kdy a kde se hraběnka narodila, nevíme. Podle známého data svatby s Kašparem z Grambů, 26. dubna 1625, vědci předpokládají že se Magdalena Reichlin z Meldeggu narodila někdy před rokem 1610 (v době svatby jí muselo být minimálně 15 let). Genealogům v čele s Josefem Kšírem se následně podařilo vytipovat tři manželské páry, které by mohly být Magdaleninými rodiči. Který přesně to byl, už však zřejmě nikdy nezjistíme.
Poprvé se Magdalena v dobových zápisech objevuje ještě před svatbou v roce 1625 ve Vídni. Podle pověsti zemřela ve Vamberku 24. července 1671 a byla pohřbena v kryptě místního kostela. Zde také její ostatky ležely až do roku 2000.
Vědci se až dosud domnívali, že stejně jako krajka, kterou podle tradované legendy do Čech přinesla, pocházela Magdalena Grambová z Belgie. Novodobá pátrání však tuto domněnku nepotvrzují. Ani soupis poddaných z roku 1651, který Magdalena sama sestavovala, Belgii nebo oblast Flander nezmiňuje. Město Meldegg, které za svobodna nosila ve svém jméně, se nachází ve Švýcarsku. To naopak nově provedené analýzy jako místo mládí šlechtičny nevylučují.
Mužská lebka na ženském těle
Při určování původu domnělých Magdaleniných ostatků byli tedy vědci z důvodu nedostatků dobových písemných pramenů nuceni postupovat de facto detektivní vylučovací metodou. Nejprve však museli mumii zkompletovat. Na těle sice zůstala dolní čelist, ale samotná lebka, která se v rakvi nacházela, byla mužská. Navíc na rozdíl od zbytku těla nenesla žádné stopy mumifikace.
K záměně podle archeologa Bohumíra Dragouna mohlo dojít kdykoliv v období od 20. července 1954, kdy byla krypta znovuotevřena a výrazněji upravována, až do roku 1965, ze kterého pochází první prokazatelná fotografie mumie již s mužskou lebkou.
Veškeré pátrání tedy mohlo skončit hned na začátku, protože bez lebky by pochopitelně nebylo možné podobu Grambové rekonstruovat. Naštěstí si vamberecký farář Pawel Nowatkowski vzpomněl, že v ossariu v kryptě pod kostelem svatého Prokopa viděl lebku, která na rozdíl od stovek dalších zde uložených vybělených kostí měla na sobě kusy mumifikovaných tkání.
To, co znělo jako neuvěřitelná a nepravděpodobná náhoda, se ukázalo být skutečností. Antropolog Lukáš Šín totiž antropologickými a metrologickými metodami v listopadu 2020 potvrdil, že ona lebka s naprostou jistotou skutečně patří ke zkoumané mumii.
Podle šneků z Vamberka není
Již kompletní tělo teď vědci mohli podrobit první analýze. Ta přinesla základní indicii vedoucí k určení totožnosti zemřelé. Prokázala totiž, že mumie nepatří nikomu z místních obyvatel, ale osobě narozené v jiné zemi. Pomohla jim analýza zastoupení izotopu stroncia-87. To se totiž místně liší a metoda tak umožňuje určit migraci za života daného člověka nebo i skladbu jeho stravy.
Pokud tedy daný člověk například strávil dětství v jiné oblasti a dlouhodobě i konzumoval potraviny z odlišného prostředí, izotopové rozmezí v jeho ostatcích bude jiné, než kdyby v našem konkrétním případě žil ve Vamberku a okolí.
Badatelé pod vedením Sylvy Drtikolové Kaupové z Národního muzea v Praze k analýze využili zubní sklovinu ze stoličky mumie a porovnali ji se složením deseti šnečích ulit prokazatelně pocházejících právě z oblasti Vamberka. Šneci mají pro tento účel výhodu v tom, že vzhledem ke své "rychlosti" jsou vždy lokální a během svého života nasávají a ve své schráně ukládají vše, co podloží dané oblasti nabízí.
Vamberecký původ tedy analýza u mumie vyloučila. Na druhou stranu Flandry jako původní předpokládanou oblast narození Magdaleny z Grambů se potvrdit nepodařilo, protože pro ni nejsou dostupná izotopová data. Město Sankt Gallen ve Švýcarsku, kde žil jeden z předků Grambové z rodu Reichlinů, metoda nevyloučila. Při průzkumu naměřené hodnoty biologicky dostupného stroncia jsou ovšem běžné i v jiných částech Evropy.
Také proto experti v budoucnu plánují provést stejnou analýzu pro vzorek odebraný z žeber mumie. Právě žebra totiž v sobě nesou informace o posledních letech člověka. Bude tedy možné zjistit, zda hraběnka (pokud je to její tělo) opravdu strávila své stáří v okolí Vamberka.
Vzácná haploskupina a zubní kámen
Další indicií, která vědcům napovídá, že nalezená mumie opravdu může patřit Grambové, je určení takzvané haploskupiny z izolované DNA. V genetice se zkoumají především haploskupiny chromozómu Y a mitochondriální DNA, které lze využít k analýze vývoje populací. Zatímco Y-DNA se přenáší výhradně v otcovské linii, mtDNA naopak výhradně v linii mateřské.
Obecně platí, že získat DNA ze starobylých vzorků například pro kvalitní porovnání se žijícími potomky je velmi obtížné. Deoxyribonukleová kyselina (DNA) totiž časem podléhá degradaci a fragmentaci. Ovlivňují ji plísně, mikroorganismy, vlhkost, UV záření, teplota a další faktory. Proto se při výzkumu mumií odebírá i z tvrdých tkání, jako jsou zuby, jejichž kořeny nebývají tolik vystaveny působení vnějších podmínek a kontaminaci.
Dana Fialová z Laboratoře biologické a molekulární antropologie, Ústavu experimentální biologie Masarykovy univerzity Brno izolovala takzvanou aDNA (ancient DNA) z kořene zubu rozemletého na prášek. Řadou následných analýz vzorku se mimo jiné podařilo identifikovat mitochondriální skupinu neboli haploskupinu Magdaleny Grambové jako I1a.
Velké "I" v názvu označuje skupinu Iris, jejíž vznik je datován do období před 19 tisíci lety. Ve zvýšené míře se vyskytovala v historických populacích Vikingů a Dánů. Ještě ve středověku dosahovala ve skandinávské populaci kolem 13 procent. Dnes se vyskytuje jen přibližně ve 2,5 procentech případů a obecně je vzácná. Bohužel z toho také vyplývá, že je k ní i málo dat.
Navíc, jak upozorňuje Dana Fialová, "je velmi problematické odhadovat rozšíření určité haploskupiny v nějakém historickém období, tedy i ve sledovaném 17. století". Každopádně zjištěná data porovnaná s dostupnými vzorky opět ukazují na oblasti západně od nás, na Německo a Itálii. A opět jako místo hraběnčina původu nevylučují ani oblast Švýcarska.
Magdalenina stolička vydala i řadu dalších informací. Vědcům se z ní podařilo odebrat například zubní kámen, který by v budoucnu mohl posloužit k určení toho, co Grambová jedla. Na zubu se dokonce podařilo odhalit uchycené mikroskopické vlákno rostlinného původu (průměr cca 7,5 mikrometru). Přesnou identifikaci vlákna mají badatelé také v plánu. Při použití současných metod by však při průzkumu došlo k jeho destrukci, proto další kroky zatím odložili.
Digitální lebka
Všechny zatím provedené analýzy a historická zjištění tedy nepřímo potvrzují domněnku, že mumie z krypty kostela svatého Prokopa ve Vamberku může skutečně patřit cizince, a tedy právě hraběnce Grambové. Definitivní jistotu však odborníci získají až případným porovnáním DNA s žijícími potomky rodu.
Bez ohledu na výše uvedené výzkumy pracoval v letech 2020 a 2021 mezinárodní, česko-brazilský tým složený z expertů spolku Naše historie a 3D specialisty Cícera André da Costa Moraese na digitální rekonstrukci obličeje zkoumané mumie. Tato realizační skupina přitom v posledních letech stejným způsobem "zrekonstruovala" například i tváře nejstarších přemyslovských knížat z Pražského hradu, svatou Zdislavu z Lemberka nebo českou královnu Juditu Durynskou.
Forenzní proces "návratu tváře" vycházející z metody již zmíněného Gerasimova je od roku 1946 uznáván u amerických soudů jako dostatečný důkazní materiál. Zatímco v minulosti vytvářeli podle lebky výslednou podobu obličeje sochaři, ve 21. století tento proces převzaly počítačové programy. Použité postupy se přitom uplatňují nejen v kriminalistice, ale i v archeologii, forenzní antropologii, umění a v rekonstrukční plastické chirurgii. Stejná metoda, která v našem případě pomohla zrekonstruovat obličej před 351 lety zemřelé hraběnce, dokáže vrátit tvář žijícím pacientům po vážných úrazech.
V přízni i s brazilským císařem
Za svůj život se hraběnka a zdatná podnikatelka Magdalena Grambová, která na několik století - díky krajce - položila základ obživy pro tisíce domácností na Vamberecku, vdala celkem dvakrát. Poprvé za již zmíněného Kašpara, kterého si podle Bohumíra Dragouna vzala pravděpodobně pouze z rozumu.
"Zatímco Magdalena byla ze starobylého šlechtického rodu, Kašpar Gramb byl pouhý voják. Byl však také katolík, zatímco Magdalena patřila k protestantům. A v době, o které se bavíme, byl příklon ke katolictví značný. Právě zde je tedy zřejmě nutné hledat důvody sňatku," popisuje archeolog Dragoun. O tom, že manželství zřejmě nebylo šťastné svědčí i fakt, že Kašpar Magdalenu zcela pominul ve své závěti. Ta pak musela o dědictví dlouho, a nakonec úspěšně bojovat.
Jeden z Magdaleniných předků, Andreas Reichlin, byl již v roce 1465 přijat císařem Friedrichem III. mezi dědičnou šlechtu. Andreas se zároveň stal císařovým osobním lékařem a mocnář u něj dokonce jednou přenocoval.
Druhým Magdaleniným manželem se stal vzdělaný úředník Otta Jindřich Štos z Kounic. Z výrazně šťastnějšího vztahu se narodily tři děti. Dospělosti se však dožily pouze dvě dcery. Jedna z nich, Františka se provdala roku 1647 za Václava Zárubu z Hustířan. Jejich potomci dodnes žijí (Cavriani, Dobřenští) a jsou v přízni i s posledním brazilským císařem.
Finální podoba tváře vamberecké šlechtičny vznikala na vzdáleném počítači Cícera Moraese v brazilském městě Sinop. A tým badatelů se rozhodl hraběnku pro větší autentičnost také "digitálně" obléknout. Vybrali pro ni honosný oblek, který byl pro šlechtičny 17. století typický.
Panna Marie s předkusem
Již při prvním zkoumání lebky antropolog Lukáš Šín konstatoval, že dotyčná měla velký předkus horní čelisti (shodou okolností podobně jako třeba svatá Ludmila, jejíž tvář vědci také rekonstruovali). Tento fakt potvrdil i sestavený virtuální 3D model, a navíc navedl badatele ještě na jednu stopu, která opět nepřímo ukazuje na správnost domněnky, že mumie patří Magdaleně Grambové. Na půdě fary nalezený zapomenutý oltářní obraz ukřižování Ježíše Krista z roku 1638 nese na spodním okraji nápis s informací, že dílo nechala na vlastní náklady a "ke cti přemocného Boha a svatého Marka, jeho apoštola a evangelisty" zhotovit urozená paní Magdalena z Grambů.
Na obraze je mimo jiné nakreslena i modlící se Panna Marie, která má při bližším pohledu výrazný předkus horní čelisti. Na takovýchto náboženských obrazech přitom nebývalo výjimečné, že svaté postavy nesly konkrétní rysy donátorů daného díla. Také předkus na obraze je samozřejmě "jen" další nepřímou indicií, která však v rámci více než tříletého pátrání badatelů znamená další posun v identifikaci ostatků šlechtičny.
Zlepšená Gerasimova metoda modelace tváře
Metoda obvykle využívá kombinace dvou trojdimenzionálních metod: metody anatomické a metody hloubky měkkých tkání. Nejprve je však vždy nutné lebku šetrně, a přitom podrobně nasnímat. Protože se ale ostatky, a obecně jakékoliv cenné historické artefakty nebo předměty nesmí, jakkoliv poškodit, hledají vědci výlučně bezkontaktní metody dokumentace.
Za nejefektivnější postup je v archeologii považována kombinace fotogrammetrie a videogrammetrie. To jsou zcela neinvazivní metody, při nichž se předměty pouze bez blesku fotografují. Princip zjednodušeně řečeno spočívá v tom, že se lebka podrobně nafotí ze všech úhlů a z pořízených snímků se složí výsledný digitální 3D model.
V praxi to vypadá tak, že se snímaný předmět otáčí na speciální točně synchronizované se závěrkou fotoaparátu. Případně se zároveň natáčí na video (více o obou metodách zde).
Oproti případům, na kterých brazilský 3D specialista s českými experty v minulosti spolupracoval, bylo nutné zhotovený 3D model lebky nejprve upravit. Cícero Moraes totiž musel virtuálně odstranit mumifikované části měkkých tkání na levé straně lebky, aby model obličeje byl co nejpřesnější.
Pak ve forenzním programu OrtogOnBlender nanesl podle dochovaných svalových úponů v příslušné síle svalovou hmotu. Následně si na ni vyznačil pevně dané antropologické markery, pro které existuje databáze určující tloušťku měkkých tkání právě v těchto bodech. Jednotlivé parametry se pak pro tuk a podkožní vrstvy liší podle geografie, etnika, pohlaví atd. Pro správné zařazení lebky se také vždy musí zohlednit pohlaví, věk dožití, rasa i třeba uvolněnost kompaktní kostní látky, která indikuje obezitu nebo naopak hladovění.
Finální úprava obnáší nanášení textur, pigmentů, vlasů, obočí a tak dále. Pokud nejsou k dispozici další informace o člověku, jehož tvář je modelována, exaktní část metody zde končí. Doplnění dalších "drobností", jako je barva očí, vlasů, typ účesu, vady pleti, jizvy a podobně, už jsou jistou uměleckou licencí autora, i když založenou například na znalostech dobových zvyklostí.
VIDEO: 3D model kostela sv. Prokopa ve Vamberku
