Michaela Duffková je maminkou pětileté Isabelky a devítiměsíčního Šimona, který se loni koncem července narodil po zdárném překonání všech rodinných dramat - od zdárné léčby závislosti po zažehnání rozpadu manželství.
Vypadalo to na definitivní happy end. Jenže jak Michaela velmi upřímně pro veřejnost odhaluje v blogu na Facebooku a nyní i v nové knížce, překonáním závislosti na alkoholu vše teprve začíná. "Každý z nás si musel život bez alkoholu nějak nastavit. Pro každého jsou důležitější jiné věci. Ale všichni máme společné jedno. Nikdo už do těch 'sra*ek' nechceme nikdy spadnout," píše v úvodu novinky.
Michaela zdárně abstinuje již téměř tři roky, ale jak říká, vyhráno nebude mít nikdy. Jak v nové knize vysvětluje, uvnitř ní stále existuje šuplík alkoholičky, který se kdykoliv může pootevřít. Třeba když je toho na ni moc a přestává zvládat péči o domácnost, děti a práci. Nebo když se dostaví úzkost, strach, zvláštní pocit, že nemůže dýchat a srdce jí buší. Říká, že úzkostmi nikdy netrpěla, ale "úspěšně" se k nim propila a ani abstinencí se jich nezbavila.
V koronavirové době se tyto stavy dostavovaly ještě častěji, protože se bála o rodinu, aby se nenakazila, a také ji zmáhala finanční nejistota v době protipandemických opatření. "Tenhle stav jsem v minulosti zapíjela. A teď tu byl zase. A spící šuplíček se otevřel a říkal: 'Když se napiješ, hned tě ten stav přejde'. To mě vyděsilo ještě víc."
Léčeným alkoholikům radí, že jí k překonání takových okamžiků pomáhá ještě více spánku, zdravé stravy, vitamínů, pravidelné cvičení či jakákoliv fyzická aktivita, odreagování a také citlivé vnímání sebe sama. Varuje, že šuplíček se "snadným řešením" se může otevřít kdykoliv. Třeba i po deseti letech abstinování, většinou v nejméně vhodnou dobu, kdy je člověk nejslabší. A zkrátka je třeba ho co nejdříve zavřít. Na to pomáhá uvědomit si, co všechno alkohol člověku vzal a jak plnohodnotné dny jsou bez něj.
V Zápisníku abstinentky rovněž upozorňuje, že změnit se musí nejen člověk po léčbě, ale i celá jeho rodina, protože těžko může člověk žít v domácnosti, kde všichni popíjejí pivo a večer si posedí u vína. "Žít jako abstinující alkoholik v zemi, kde je pití alkoholu téměř národním sportem, je opravdu těžké," říká Duffková. V Česku zkrátka alkohol teče proudem, tak nějak patří ke každé "pořádné" oslavě či k setkání a české děti vídávají takové chování dospělých vzorů odmalička.
Lidé po léčení tak musejí neustále odrážet pobídky jako "Teď už si s námi můžeš dát skleničku, ne?" a vysvětlovat, že nemohou, protože by se pravděpodobně celý kolotoč rozjel nanovo. V případě, že dotyčný ví, že nabízí sklenku člověku, který absolvoval léčbu, je to podle Michaely Duffkové "vrchol drzosti a neúcty".
Za první lahví často stojí stres a pocit selhání
Maminkám, které stejně jako ona kombinují náročnou péči o malé děti a domácnost s prací, radí, aby se nenechaly semlít nekonečným seznamem povinností a včas daly najevo, že něco nezvládají, popovídaly si o tom s manželem a rozdělili si spolu povinnosti. Stres a pocit vlastního selhání totiž často stojí u prvního otevření lahve vína.
Varuje také před zklamáním, které se může po úspěšné léčbě dostavit. Všichni očekávají, že od té chvíle bude život krásný a bez problémů. Jenže ještě dlouho trvá, než se dotyčnému srovná psychika, sebevědomí nebo než mu začne okolí důvěřovat. Jelikož se nic z toho nedostaví hned, mnoho lidí kvůli tomu spadne zpět k pití. Přijde jim totiž celá dosavadní snaha zbytečná.
Proto Michaela Duffková zakládá léčebně-preventivní centrum Alkos, které má otevřít letos 1. června, ale jak upozorňuje, možnost objednat se na úvodní konzultaci nebo na léčbu samotnou je už od 1. dubna prostřednictvím webových stránek. Vyznačuje se unikátním terapeutickým plánem, který se chce lišit od klasických léčebných programů v Česku. Léčbu totiž bere pouze jako začátek, terapeuti pak mají provázet klienty na dalších krocích zpět do normálního a svobodného života bez závislostí, a to nejen alkoholických. Součástí léčby jsou také podpůrné programy pro klienty, které jim pomohou zorientovat se ve svém životě a v tom, co chtějí dokázat do budoucna a jak se ke všemu postavit.
"Vzhledem k tomu, že jsem sama prošla stacionární léčbou a dennodenně se dostávám k příběhům jiných klientů, ať už ústavního nebo stacionárního léčení, jsem přesvědčená, že jednou z hlavních příčin, proč lidé často zrelapsují (opakovaně poruší abstinenci) nebo zrecidivují (vrátí se v plné míře k alkoholismu), je, že nemají plán, nemají představu, co dál, a bojují s nízkým sebevědomím," vysvětluje filozofii Alkosu.
Přednosta kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Michal Miovský ve své předmluvě ke knize upozorňuje, že do léčení se dostávají o celé dekády mladší ženy, než tomu bylo dříve, navíc často v životě úspěšné a plné energie. Přičítá to i nevyřešenému problému jejich postavení ve společnosti a přetrvávajícím pozůstatkům patriarchátu. Vadí mu také dvojí "morálka" společnosti.
"I přes raketový nárůst obezity, pohybových problémů, migrén či nadužívání léků se znovu právě závislosti stávají nositelem toho zlého, odsouzeníhodného i mravně pokleslého," podotýká. A dodává, že "staří zkompromitovaní muži" dávno ztratili kredit určovat, co je a není správné, jako tomu bylo naposledy třeba v Polsku, kde zakázali ženám potraty i v případě poškození plodu.
"Abstinence je úžasná, každý den střízlivosti je pro mě dnem plnohodnotným, naplněným a jsem za každý takový den vděčná. Protože závislost je tvrdý soupeř a nikdy není namístě říct - já jsem tě porazila," vzkazuje autorka čtenářům ve své nové knize, jejímiž spoluautory jsou i další lidé, kteří si prošli alkoholismem a úspěšně se léčí.
