reklama
 
 

Svobodu slova můžeme snadno ztratit, Babišova koncentrace moci vyvolává zděšení, varuje Štětka

16. 5. 2017 11:21
Nejděsivější je, jak rychle se demokracie může zhroutit, říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Václav Štětka, sociolog médií z britské Loughborough University.  Zásahy vrcholných českých politiků do médií dává do kontextu s vývojem v celé střední Evropě.

Praha - Prezident Miloš Zeman laškuje s ruským protějškem Vladimirem Putinem, že novinářů je příliš a měli by se likvidovat. Tajně pořízené nahrávky naznačují, že vicepremiér Andrej Babiš zneužívá svá média proti politickým konkurentům. Situací na českém mediálním trhu se má na začátku června zabývat Evropský parlament. Je zde vícero důvodů důvodů se domnívat, že svoboda slova a nezávislost médií už nejsou v Česku tak samozřejmé, jak se to donedávna mohlo jevit.

"To, co sledujeme v dnešní době, to je ale pouze gradace trendů, které tu byly patrné přinejmenším od roku 2013, kdy Andrej Babiš koupil skupinu Mafra a v návaznosti na to došlo na českém mediálním trhu k dalšímu vlastnickému přeskupení. Už v té době byla zpochybněna role médií jako nezávislých hlídacích psů demokracie," míní Václav Štětka, sociolog médií působící na britské Loughborough University.

Situaci v zemi dává do souvislosti s vývojem v celém regionu, kdy zejména Maďarsko a Polsko už opustily prostor, který je z hlediska šíření názorů a informací řazen ke svobodnému.

"Maďarské mediální prostředí bylo ještě v roce 2009 hodnoceno jako jedno z nejsvobodnějších ve střední a východní Evropě. Dnes je na tom v žebříčcích hůře než řada afrických států," poukazuje na rychlost změn Štětka, jenž se kromě jiného zabývá otázkami souvisejícími s novinářskou autonomií a mediálním vlastnictvím. V minulosti se na univerzitě v Oxfordu podílel na řešení projektu "Média a demokracie ve střední a východní Evropě".

Překvapuje vás, že se i v Česku začalo hovořit o zneužívání médií?

Nemyslím si, že je to až tak velké překvapení. Alespoň co se týče Andreje Babiše. Ti, kteří vývoj v zemi sledují dlouhodobě, tušili, že k nějakému ovlivňování médií z Babišovy strany dochází. Ten posun ve fungování jím vlastněných deníků je naprosto zřetelný.

Životopis Václava Štětky

  • Vystudoval sociologii, historii a mediální studia na Masarykově univerzitě v Brně.

  • Po studiu až do roku 2009 působil jako odborný asistent na Katedře mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

  • V letech 2009 až 2013 pracoval jako výzkumný pracovník na univerzitě v Oxfordu. -

  • Poté působil jako výzkumný pracovník a vedoucí výzkumné skupiny na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Na konci roku 2015 musel vynuceně skončit (poté co s několika dalšími kolegy upozornil na to, že někteří zaměstnanci Institutu komunikačních studií a žurnalistiky publikují v takzvaných predátorských vědeckých časopisech, mu vedení institutu odmítlo prodloužit smlouvu).

  • Nyní působí na britské Loughborough University.

Je vývoj v Česku v něčem výrazně odlišný od okolních postkomunistických zemí?

Bohužel v posledních letech vidíme kontinuální oklešťování svobody médií v celé střední a východní Evropě. Je to doloženo monitoringem organizací, jako jsou Reportéři bez hranic nebo Freedom House, které každoročně vyhodnocují mediální svobodu v jednotlivých státech. V nejnovějším hodnocení Freedom House už Polsko vypadlo ze skupiny zemí, kde jsou média charakterizována jako svobodná. Poprvé od roku 1989.

Maďarsko je na tom ještě hůře. Tam už novinářská svoboda byla prakticky vymýcena, minimálně v tom mediálním "mainstreamu". Nezávislá zpravodajská média v Maďarsku fungují dnes už pouze na internetu, ostatní jsou přímo či nepřímo kontrolována vládou.

V Maďarsku to naposledy "odskákal" nejčtenější politický deník v zemi, opoziční levicový Népszabadság, který loni v říjnu náhle přestal vycházet. A to údajně po zákulisních dohodách mezi premiérem Viktorem Orbánem a majiteli vydavatelství.

Viktor Orbán a jeho vláda začala boj proti svobodným médiím velmi brzy po svém nástupu v roce 2010. Nejprve ovládla média veřejnoprávní a udělala z nich státní. Dnes jsou tato média bez jakýchkoliv pochybností hlásnou troubou Orbánova režimu. Následně vláda kompletně transformovala systém mediální regulace vytvořením nového regulátora, plně podřízeného vládě, a tedy Orbánově straně Fidesz.

A v tom posledním kroku Orbán zaútočil proti soukromým médiím. Nejdříve prostředky finančními, kdy soukromá média, která nejsou poplatná režimu, byla postupně odstřižena od inzerce spojené se státem a státními podniky. V dalším kroku dochází k vlastnické "konsolidaci", kdy takto ekonomicky oslabená média postupně přebírají majitelé z prostředí blízkého Orbánovi.

A to byl i případ listu Népszabadság. Ten v roce 2014 změnil majitele, kdy jeho majoritní podíl odkoupil od švýcarského Ringieru rakouský investor Heinrich Pecina, který mimo jiné kontroluje maďarskou chemičku BorsodChem. Nečekané zastavení provozu deníku ze strany majitele souviselo podle pozorovatelů s tím, že deník publikoval několik dní předtím kritické informace o významných představitelích vlády a strany Fidesz.

Polskem teď hýbe snaha vládní strany Právo a spravedlnost vykoupit regionální deníky od německých a švýcarských vlastníků. Kopírují Poláci Maďary?

Nepochybně jde polská vláda ve stopách maďarské. Je tam inspirace. První dva ze tří kroků "Orbánova scénáře" se už v Polsku odehrály - byla zestátněna veřejnoprávní média a změněn systém mediální regulace. Teď tedy nastupuje i snaha vlády podmanit si dosud nezávislá soukromá média. A to tím způsobem, že se je snaží znárodnit - "repolonizovat", jak říká vláda - a převést do rukou podnikatelských skupin napojených na kruhy kolem šéfa PiS Jaroslava Kaczyńského. Trnem v oku je jak největší nezávislý deník Gazeta Wyborcza, tak i regionální deníky, které dosud zůstávají ve vlastnictví zahraničních vydavatelů.

Nebyli to žádní misionáři

Je podle vás tím primárním hybatelem vlastnických změn politika, nebo ekonomika?

Je to mix obojího. Na prvním místě nepříznivá ekonomická situace, o níž asi nemusím dlouze vyprávět. V důsledku nástupu internetu, s nímž se zejména vydavatelé tištěných médií stále nedokážou účinně vyrovnat, dochází k ekonomickému propadu mediálních domů, takže média se stávají politicky snáze ovlivnitelná.

Tento proces byl samozřejmě výrazně urychlen finanční krizí z let 2008 a 2009, kterou byl středoevropský trh postižen nejvíc ze všech regionů světa. A média byla z hlediska dopadů této krize první na ráně, došlo k drastickému propadu příjmů z inzerce, což byl hlavní spouštěč procesu odchodu zahraničních vlastníků.

Je to asi naivní, ale myslíte si, že západní vlastníci mediálních domů někdy řešili, co jejich odchod z východní Evropy může také způsobit?

Pokud si to někdy uvědomovali, tak jim to asi srdce příliš nelámalo. Byl to pro ně vždy jen byznys, od začátku až do konce. Oni na ten náš trh nepřišli jako nějací misionáři se snahou kultivovat média a pomáhat budovat demokracii - to byl možná vedlejší efekt jejich investic, nezamýšlený důsledek, ale nikoli primární motivace.

Nejpodstatnějším důsledkem jejich přítomnosti bylo, že dokázali ta média víceméně chránit od vlivů politické moci. Ať se to týká Polska, Slovenska, nebo Česka. V době, kdy zahraniční vlastníci kontrolovali většinu zpravodajských médií ve střední Evropě, tak ta šance politicky ovlivňovat média byla do značné míry minimalizována. Tím neříkám, že ony vazby vůbec neexistovaly, ale i novináři, s nimiž se o tom dnes bavíme, přiznávají, že ve srovnání s dneškem jsou to diametrální rozdíly.

Však také ten odchod zahraničních vlastníků ze střední a východní Evropy byl mnohdy i hodně emotivní. To je třeba případ odchodu švédského vydavatelství Bonnier z Lotyšska, které vydávalo nejčtenější lotyšský deník Diena. Švédové s úderem krize - jež pobaltské státy postihla mimořádným způsobem - bez jakýchkoliv konzultací s redakcí prodali vydavatelství vlastníkům, o nichž původně nikdo ani nevěděl, co jsou zač. Až později se ukázalo, že jsou to lidé napojení na místní oligarchy. V Lotyšsku to mezi novináři vyvolalo obrovské zklamání.

Je to pro nás výstražné znamení

V Polsku od loňska šéfy zestátněné televize a rozhlasu jmenuje ministr státního pokladu. To je, jako kdyby u nás ministr financí Andrej Babiš kromě jiného určoval, kdo bude řídit Český rozhlas a Českou televizi. Jak v tomto kontextu vnímáte situaci českých veřejnoprávních médií, kdy se i u nás ozývají hlasy volající po zestátnění? Tak hovoří třeba "zemanovci" ze Strany práv občanů.

Právě příklady z Polska a Maďarska demonstrují lépe než cokoliv jiného klíčový význam našich veřejnoprávních médií, nutnost je chránit před zásahy politických stran. Zvláště za situace, kdy většina těch soukromých je už kontrolována domácími finančními skupinami, silnými byznysovými hráči, a prostor pro šíření skutečně nezávislých informací a názorů se zmenšuje.

Máme se tedy obávat, že budeme následovat Maďarsko a Polsko?

Je to pro nás svým způsobem memento, výstražné znamení. Zejména když zde vidíme politiky a celé strany, které si brousí zuby na to, aby maďarský či polský scénář realizovali. Nebral bych to rozhodně na lehkou váhu, říkat si - máme tady jednoho Babiše, ale ostatní jsou na tom ještě hůře…

Vidíme, kam až to může dospět, a to poměrně rychle. Maďarské mediální prostředí bylo ještě v roce 2009 hodnoceno jako jedno z nejsvobodnějších ve střední a východní Evropě. Dnes je na tom v žebříčcích hůře než řada afrických států. To je na tom to nejděsivější, že se klíčové instituce demokracie se mohou zhroutit takto rychle.

Myslíte, že by česká společnost byla ochotna vystoupit na obranu svobodných médií, kdyby došlo na lámání chleba?

Pozorujeme v posledních týdnech, že se občanská společnost probouzí a zvolna aktivizuje. Nejen kvůli svévoli prezidenta v zacházení s ústavou, ale právě i kvůli nemístnému zasahování do svobody médií ze strany vicepremiéra Andreje Babiše. To ve mně jistou naději vzbuzuje.

Jak moc je v Evropě ojedinělé, aby se vicepremiérem stal majitel nejvýznamnějších deníků v zemi? Najdeme na starém kontinentě nějaký jiný příklad?

Nenajdeme, tedy alespoň ne v současnosti. V rámci celé Evropské unie je dnes Andrej Babiš naprostým unikátem, byť počátkem roku - čistě formálně vzato - převedl svá média do svěřenských fondů. Nejbližší státy, kde bychom takové příklady majetkových aktivit vládních politiků v médiích našli, je Moldavsko či Ukrajina. Samozřejmě v minulosti zde byly i další případy - někdejší premiér Silvio Berlusconi v Itálii, který začínal jako mediální magnát, nebo Pavol Rusko na Slovensku, což byl zase zakladatel a bývalý spolumajitel TV Markíza, který v letech 2003 až 2005 zastával funkci slovenského vicepremiéra.

Když se bavím se svými zahraničními kolegy, tak u nich vyvolává mnohem větší údiv a zděšení ono zjištění, že máme vicepremiéra, který je zároveň druhým nejbohatším mužem v zemi a nejvlivnějším mediálním magnátem.

Zprávy o rostoucích tlacích na média ze strany vlády, které přicházejí v poslední době z Polska a Maďarska, samozřejmě vnímají jako velmi znepokojivé, ale upřímně řečeno je to něco, co si zvykli slýchávat z tohoto regionu již v minulosti, takže je zase tolik nepřekvapuje. Ovšem koncentrace politické, ekonomické a mediální moci v rukou jednoho člověka, jakou reprezentuje Andrej Babiš, to je výjimečná situace i na středoevropské poměry.

Snad se čeští podnikatelé budou kultivovat

Nakolik podle vás "Babišova kauza" ovlivní celkovou důvěryhodnost českých médií?

Důvěra v média jako celek výrazně klesala už v minulých letech, je pravděpodobné, že teď půjde ještě více dolů. Podle mezinárodních průzkumů jsme na tom co do důvěry občanů v média hůře než jiné evropské země. Bude velmi těžké získávat důvěru zpět, a především přesvědčit čtenáře, že je zásadní rozdíl mezi profesionálním vydavatelským domem s nějakou tradicí, jež sleduje novinářské standardy, a tím, co lidé čtou na sociálních sítích. Pro velkou část populace se totiž sociální sítě stávají nejběžnějším zdrojem informací, s čímž jsou samozřejmě spojena značná rizika.

Je naděje, že se situace zase zlepší?

Po celém západním světě sledujeme krizi tradičních médií, kterým klesají zisky a až na výjimky nejsou schopna udržet nějaký stabilní model financování. Obtížně pak hledají investory, pro něž by tou hlavní motivací pro vstup do odvětví byla ziskovost. Investice do médií jako akt čiré filantropie je bohužel velmi řídký jev.

Mnohem běžnější je investice směřující k získání vlivu, což v současnosti sledujeme ve středoevropském prostoru velmi výrazně. Hledání řešení bude velmi obtížné, ale snad je ještě možné chovat nějakou naději v kultivaci místního podnikatelského stavu, kdy si naši byznysmeni budou více uvědomovat společenskou odpovědnost a začnou systematičtěji podporovat nezávislou žurnalistiku.

Ta kultivace ale musí směřovat i k veřejnosti. Je třeba přesvědčit konzumenty médií, že má smysl si kupovat zpravodajství, které prošlo procesem redakčního zpracování, jež zaručuje plus minus nějakou nezávislost a věrohodnost. Média, která si budují svou čtenářskou základnu, jež je ochotna platit, mají nejlepší perspektivu přežití.

Můžeme se v tomto směru podívat i do zahraničí, kdy třeba fenomén Donalda Trumpa v USA, který je jinak pro americkou demokracii zničující, má i své světlé stránky, konkrétně to, že stoupá počet předplatitelů The New York Times. Něco podobného pozorujeme i v Británii, kde zase roste počet předplatitelů deníku Guardian.

Poznámka redakce:
Internetový deník Aktuálně.cz vydává akciová společnost Economia. Firmu v roce 2008 koupil český podnikatel Zdeněk Bakala, a to od německého vydavatelství Handelsblatt.

Provokace je u Zemana pracovní metodou, ale ta věc nefunguje, možná se na tom podepisuje i to, že se jeho mluvčím stal špatný novinář. | Video: dvtv |  08:44

autor: Jiří Pšenička | 16. 5. 2017 11:21

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama