Je sucho, které poslední roky vídáme, extrémní?
Ano, poslední roky je sucho takové, že to minimálně několik desítek let nepamatujeme. Je to vidět zejména na spodních vodách, které rychle mizí. Když zaprší, voda do hloubky půdy nedoputuje, steče do řek rychle, skoro jako po betonu, a zmizí pryč.
Aktuální problémy se suchem přišly po zimě, která byla vzhledem ke sněžení a sněhové pokrývce nadprůměrná, a přišly hned zjara, kdy probíhá jarní tání. Proč?
Opravdu bohatá sněhová pokrývka se letos vyskytovala jen v některých oblastech. Navíc tady od února do dubna nezapršelo, což je také dříve nevídaná věc. Hlavní problém ovšem spočívá v člověkem zničené půdě. Takže i když taje sníh a i když zaprší, voda se nevsákne a rychle odteče. Idea jejího zadržování přehradami je nesmysl, který se jistě líbí betonářům a politikům na ně napojeným, ale není to řešení, vodnímu režimu to spíše uškodí a suchu v půdě nepomůže. Řešením je chovat se k půdě od hor po nížiny úplně jinak, než se nyní chováme.
Jak zásadní zásah do vodního koloběhu znamenají velké lány bez mezí a remízků, které umožňují práci velké techniky i maximalizaci zisků, nicméně vodu nezadrží?
Velké lány a současné zemědělské postupy znamenají obrovský zásah do vodního režimu. Zemědělská půda je mrtvá, utužená a nevsakuje vodu. Problém spočívá nejen ve velikosti půdních celků, ale třeba i v tom, že se skoro přestalo orat. Naši předkové tradičně stovky let na jaře či na podzim orali, aby půdu nakypřili a aby se zničil plevel. Ale dnešní velké agropodniky zjistily, že je vyjde levněji, když pole po sklizni místo orby postříkají herbicidy.
Jenže tím pádem vše pěstují ve vrstvičce prvních pěti centimetrů půdy, pod ní je dávno neoraná utužená půda, v podstatě beton, kam se nic nevsákne. Voda po těch pěti centimetrech steče, popřípadě se vypaří, protože po sporadických deštích vzápětí propukne vedro. A herbicidy navíc zničí v půdě život.
Petr Stýblo (*1966)
Je profesionální ochránce přírody, který v současnosti působí jako ředitel Kanceláře Českého svazu ochránců přírody. Ochraně přírody se věnuje přes 30 let. Vystudoval obor Automatizované systémy řízení na Vysoké škole zemědělské v Praze. Napsal řadu publikací, například o podpoře biodiverzity v ovocných sadech, na zahradách či o ochraně velkých šelem v Česku, ale také třeba o ptácích východní Sibiře. Je spoluautorem unikátní publikace Nepůvodní druhy fauny a flóry v České republice.
Je stav půdy i jednou z hlavních příčin opačného extrému - povodní?
Ano, voda by se vsákla do zorané půdy a bylo by po problémech. My zkrátka neumíme udržet vodu v krajině, takže nás trápí sucho, vystřídané lijáky, po nichž nás pro změnu trápí povodně, aniž by to nějak zásadně vyřešilo ten problém se suchem.
Dobrou zásobárnou vody bývaly i mokřady, ale i ty rapidně vymizely, jakožto zdánlivě neužitečná podmáčená plocha.
Ano, zlikvidovali jsme mokřady, napřímili potoky a řeky a divíme se, že máme sucho a povodně. Když potok meandroval a občas měl slepé rameno či si při velké vodě našel jinou cestu, tak to se zemědělcům nelíbilo. Takže se udělala regulace, potok se narovnal a vybetonoval, čímž se zase zkrátily vodní toky, zabránilo vsakování a zrychlil odtok vody z krajiny. To se odehrávalo hlavně v padesátých letech, ale děje se tak i nyní, aby si zemědělci mohli zvětšit plochy. Čím větší výměra, tím větší dotace. Pro vodu tak nezbývá místo. Přitom v mokřadech žily tisíce nejrozmanitějších druhů živých organismů, které spolu s nimi zmizely.
Český svaz ochránců přírody má web Naše mokřady, v němž upozorňuje na jejich nezastupitelnou úlohu v krajině. Vedete také kampaň Místo pro přírodu, do níž spadá i záchrana mokřadů. Jak se vám v tomto úsilí daří?
Snažíme se zmapovat a upozorňovat i na ty úplně malé mokřádky, které však v krajině hrají velmi důležitou roli. Nejenže zadržují a postupně uvolňují obrovské množství vody, ale slouží i pro rozmnožování živočichů nebo zkrátka jako místa, kde se mohou divoká zvířata napít. Protože ona už pomalu nemají kde. V kampani Místo pro přírodu zase mokřady vykupujeme. Abychom je mohli ochránit, stáváme se jejich vlastníky. Přispět na jejich vykupování může díky kampani každý.
Komunisté v padesátých letech v rámci kolektivizace a zakládání JZD rozorali meze a vytvořili první velké lány. Jenže nyní je 30 let po revoluci, máme tu dotační programy pro malé zemědělce, ale malá políčka a remízky stejně nikde. Čím to je?
Dotace jsou konstruované tak, aby na ně malý zemědělec skoro nedosáhl a bylo pro něj výhodnější prodat či pronajmout svá pole obřím agropodnikatelům. A jim jsou zemědělské dotace šité na míru. Megazemědělci požírají malé farmáře, velmi často nehospodaří na své půdě, a tedy se k ní nemusí chovat tak, aby ji mohli užívat ještě i jejich potomci. Chemií, technikou a agronomickými postupy půdu likvidují, aby měli zisky hned teď. Jak bude půda vypadat za pár let, jim je asi celkem jedno.
Dá se něco dělat s trendem záboru zemědělské půdy?
Zpětně už to nejde, ale trend by se zvrátit dal, kdyby chtěl stát. Ten ale nyní dělá pravý opak. Na počátku tohoto století stát pochopil, že developeři, stavitelé či betonáři budou chtít užírat zemědělskou půdu, a tak nastavil velké poplatky za její zábory ve prospěch staveb. Vynětí z kategorie zemědělská půda do kategorie plocha stavební bylo hodně drahé a účinně tak ochránilo mizení krajiny. Jenže v roce 2016 stát poplatky radikálně snížil. Prý proto, aby podpořil podnikání a nové bydlení.
Jak velké jsou následky?
I na nejcennějších půdách se dnes staví obří skladiště a výrobny bez ohledu na to, že se třeba hned vedle nachází opuštěná průmyslová zóna. Pro developera je paradoxně levnější stavět na bývalém poli než využít plochy, jejichž přírodní hodnoty předtím zlikvidoval jiný developer. Ochránci krajiny u nás v poslední době zkrátka dostávají na frak ze všech stran. Pro vyšší zaměstnanost a ekonomický růst musí prý zájmy přírody ustoupit.
Nevyznívá pak trochu legračně dotační program Dešťovka, který vyplatí až sto tisíc korun jednotlivci, když bude zalévat zahradu či splachovat dešťovou vodou?
Přispět člověku s domečkem, aby nepouštěl vodu ze střech do kanalizace, ale napouštěl si s ní nádržku a pak z ní zaléval, je pěkné. Jsou to ale opravdu drobnosti, vzhledem k tomu, že se o kousek dát vybetonuje několik hektarů půdy. Navíc opatření, aby se využívala dvojí voda, pitná a užitková, si trochu ekonomicky myslící člověk udělá i bez dotace, protože voda zkrátka není levná.
Úsměvné se to může zdát i tisícům chatařů, kteří vodovod ani kanalizaci nemají a jsou zvyklí takto s vodou hospodařit celý život…
Lidé už přestali být spjatí s přírodou a v tomto směru dost zhloupli, tak je často ani nenapadne, že voda, která jim prší na střechu, by se ještě dala nějak využít. Na zahradách se samozřejmě vždy jímala dešťová voda. Jenže na venkov se nyní v rámci životních trendů hrnou lidé z města, kteří takové návyky nemají, takže používají pitnou vodu i na to, aby zalévali, či si s ní dokonce naplnili bazény. A pak naopak přibývají místa, kde ve studnách už voda došla a lidé se nuceně vrátili do městských bytů. To, že se lidé ve střední Evropě už teď musí stěhovat kvůli vodě, může být náznak blížící se katastrofy.
Hovoří se o přerušení takzvaného malého vodního cyklu, kdy zapršelo a vsáklá voda šla do lokálních pramenů a potůčků. Místo toho voda putuje takzvaným velkým vodním cyklem, tedy do kanalizace, řek a oceánů. Pozorujete tento trend ve své praxi ochránců přírody?
To vidím i ve středních Čechách za svým domem. Teče nám tam potůček, který pramení v polích, samozřejmě v meliorovaných polích (pole uměle upravené k vyšší úrodnosti - pozn. red.). Ten často vysychal v červenci nebo v srpnu tak na měsíc. Loni byl suchý od dubna do prosince, letos vyschl v únoru.
Potok živí jen boční pramínky z lesa, hlavní pramen v polích je suchý. Voda z povrchu pole se prostě do hloubky k prameni nedostala. Mloci, kteří se v něm pravidelně rozmnožovali, mají smůlu. Jejich larvy vloni vyschly, letos už ani nebyla voda, do které by je mohli naklást.
Divoká zvířata nemají co pít, nemají kam klást vajíčka. Jaké další problémy způsobené suchem mají živočichové v Česku?
Letos například prakticky netáhly žáby, které k tomu potřebují aspoň jednu teplou deštivou noc. Jenže taková noc od února nenastala. Tohle nikdo z nás nepamatuje. Potvrdí vám to všichni naši ochranáři, kteří tradičně na jaře přenášejí žáby přes silnice. Na mnoha místech se letos jedná třeba o desetinové počty. Důvodem je zjevně především změna klimatu a sucho.
Někteří environmentalisté říkají, že boj o planetu Zemi už jsme stejně prohráli a že všechny ty špatné trendy už nelze zvrátit, jen je malinko přibrzdit. Co říkáte tomuto názoru?
Zkusíme tedy všichni malinko přibrzdit? Platí heslo "mysli globálně, jednej lokálně". Ta velká katastrofa asi přijde, ale nebude to za rok ani za pět let, abychom to měli jako důvod, že už se na všechno můžeme akorát tak vykašlat. Neměli bychom být k potřebám přírody lhostejní.
Co s tím může dělat běžný občan?
Může pomáhat pečovat o živé tvory žijící v blízkosti, být šetrný k přírodě, omezit svoji spotřebu. Může také aktivně ovlivňovat rozhodování lidí ve své obci ku prospěchu krajiny, účinně hlídat územní plány i rozhodování úřadů ve správních řízeních. A v neposlední řadě by si mohl číst volební programy a vybírat politiky a jejich strany podle toho, co v životním prostředí naslibují. Ale také podle toho, zda si na sliby ještě vzpomenou, pokud už byli zvoleni.
A co mohou lidé dělat přímo se suchem?
I jako bezvýznamný človíček můžu udělat hodně užitečného, to je dobré si uvědomit. Každý může třeba dát v době sucha na správné místo misku s vodou. Ulehčí tak život spoustě zvířat. A neplýtvat vodou, což obnáší třeba i nesekat trávník častěji než dvakrát ročně. Minimalizovat používání "chemie", nestříkat pampelišky herbicidy jen proto, že mi rostou mezi dlaždicemi.
Také je dobré sledovat, co se v mé obci děje, co se chystá za projekty. Třeba projekt na vykácení poslední zeleně, aby tam mohl vyrůst nějaký autobazar nebo skladiště, což opět zlikviduje půdu, keře a stromy schopné zadržet vodu. Ale musí se zajímat včas, ne až když se začne kácet. Pak už je na brečení nebo volání ochranářům pozdě.
