Hned při vstupu do budovy je jasné, že tady vzniká umění. Nejen chodby, ale i nejtemnější zákoutí školy zdobí výrobky žáků. Na výuku dohlíží ze skříní bysty slavných osobností, masky filmových postav nebo do detailu vykovaný chameleon sedící na větvi. Nechybí ani zmenšená podobizna Michelangelovy sochy Davida. Na malířských stojanech stojí kresby historických budov či lidského těla.
Ani kancelář ředitele nezůstala strohá. "Studenti dělají především historické věci. Tady jeden z nich vyráběl starodávnou žehličku," říká Coufal a sahá do skříně ve své pracovně. Vyndává z ní černou žehličku s vysokým obloukovým držadlem a bohatým zdobením. Takovou, jaké se používaly v 19. století. "Kováři zase tíhnou k nožířství, což je ovšem komplikované, protože ve škole se zbraně vyrábět nesmí, pouze v rámci soutěží či mimoškolních aktivit," ukazuje ředitel sadu ocelových nožů.
Škola nabízí tříleté umělecké obory s výučním listem. Zájemci se zde mohou učit řemeslům, jako je umělecký kovář, truhlář, zlatník, sklenář, klenotník či vlásenkář a maskér. Raritou je obor štukatéra, který provádí především omítkářské práce, a obor pozlacovače. Ty nikde jinde ve střední Evropě studovat nelze. Jediným čtyřletým programem na uměleckořemeslné škole zakončeným maturitou je starožitník, jehož absolventi mohou dále studovat například dějiny umění nebo být aktivní v památkové péči.
Žáci řemeslo musí ovládat jak po praktické, tak teoretické stránce. Jeden týden probírají látku ve školních lavicích a následující týden tráví přímo v dílnách. "V hodině se například dozví, jak se materiál chová, jakou má strukturu, a poté si to ověří v dílně," říká jeden z mistrů Zbyněk Zatloukal.
Skupinka asi dvaceti třeťáků už má celé studium takřka za sebou, s kantorem Štěpánem Jarkou během poslední hodiny hodnotí své kresby. Pak už je čeká jen měsíc příprav na závěrečnou praktickou zkoušku. "Zaměřujete se hodně na karikaturu, ve které vynikáte, ale musíte se chtít zdokonalovat i v jiných stylech," hodnotí Jarka jednoho z žáků. "Co plánujete po škole?" vyzvídá.
Ve vedlejší třídě probíhá výuka dějin umění. Na lavici v první řadě sedí kantorka Karolína Bauerová, která se ptá na hlavní budovy románského slohu. Studenti správně jmenují baziliku a rotundu. I zde se připravují na praktickou zkoušku, ta totiž nestojí pouze na řemeslu. Žák má za úkol vymyslet projekt, sestavit výtvarné i technické výkresy, připravit dokumenty, ve kterých se rozebírá i historie objektu. Nezbytnou součástí je i připravit cenový rozpočet či fotodokumentaci.
Umělecké řemeslo má budoucnost, tvrdí ředitel
Zájem o školu byl v letošních přijímacích zkouškách vyšší než v minulých letech. Dříve se do prvního kola hlásilo okolo 80 studentů, teď jich bylo 120. "Stalo se nám, že jsme měli i lidi pod čarou, které už jsme zkrátka přijmout nemohli," popisuje ředitel školy, kterou momentálně studuje přes 300 žáků.
Ačkoliv některé řemeslné obory, jako jsou například košíkáři či divadelní krejčí, už zanikly, ty zbývající mají podle ředitele stále budoucnost. "Máme štěstí, že v Česku nejsou rozbombardované památky jako například v Německu a je neustále potřeba o ně pečovat. Navíc vrcholí granty, které tyto činnosti podporují," říká Coufal. "Dokud tu historické památky budou, bude zapotřebí i odborníků. I když se budou hlásit třeba dva studenti do ročníku," dodává.
V druhé budově přes dvůr se nachází dílny, ze kterých se ozývá bouchání kladivem a řezání pilou. U vchodu vystavují díla studenta Ondřeje Svobody, který momentálně dokončuje obor uměleckého pasíře. "Nejradši mám vytepávání plechu do požadovaných tvarů. Pasíři na rozdíl od kovářů nepracují s rozžhaveným železem, ale zpracovávají kov za studena," vysvětluje.
Ředitel školy Svobodu požádal, aby od příštího roku začal řemeslo na škole vyučovat. "Jeden mistr odchází, takže ho Ondřej nahradí. Mým cílem je zaměstnávat lidi z našeho prostředí, kteří vědí, jak to u nás chodí. Předejdeme tak nespokojenosti a neshodám," říká Coufal.
V kovářské dílně pod vedením mistra Petra Voříška někteří studenti z druhého ročníku trénují výrobu štítu na blížící se soutěž. Student Honza zase pracuje na gotické lucerně, která se používala před 600 lety. Kovářská výheň, která je v tomto řemeslu základem, žene teplo celou místností. Stojí u ní drobná dívka v brýlích a se zamazanýma rukama. "Vždy mě bavily silové činnosti, a tak jsem zkusila kovářství. I když je to náročné řemeslo, určitě se mu mohou věnovat i holky," přiznává žačka.
Kolem ní jsou v dílně nejrůznější nástroje a pomůcky, jako jsou svěráky, kleště, rýhováky na tvarování materiálu, sekáče, kovadliny či pásová pila. Umělecký kovář se nejprve učí kovat hřebíky, později třeba zvonky. Ve druhém ročníku už zvládá vykovat růži nebo hada.
Ze školy k vlastní dílně vede ještě dlouhá cesta
I když studenti školu úspěšně dokončí, většina z nich nezačne hned se samostatnou živností. "Řekl bych, že student si může otevřít dílnu nejdříve za pět nebo šest let od ukončení školy. Důležité je mít odhad na lidi, udělat dobrou cenovou nabídku a spočítat si, jak dlouho bude výroba trvat, a to vyžaduje zkušenosti," říká Voříšek, který se v patnácti letech podílel na restaurování Pražského orloje.
O patro výš nad kovářskou dílnou už není potřeba tolik síly, o to více preciznosti. V místnosti, která připomíná opravdovou maskérnu, se zde učí vlásenkáři a maskéři. Jedna skupina žáků sedí před osvětleným zrcadlem, zatímco druhá skupina si na nich trénuje účes podle předlohy, kterou zadala mistrová Ilona Nováková. "Učíme se vyrábět i odlitky, masky nebo paruky. Šest absolventek působí v Národním divadle a tři máme v televizi, kde pracují na filmech a seriálech," zmiňuje Nováková.
Podle ředitele školy je vyučování řemesel velmi nákladné, a proto je nutné, aby studenti platili školné. "Snažíme se ho udržet na přijatelné úrovni, aby se každý, kdo má zájem o řemeslo, mohl vzdělávat bez ohledu na finanční situaci," tvrdí Coufal. Na maturitním oboru starožitníka činí roční školné 18 tisíc korun, nejnákladnější je obor klenotníka a zlatníka, a to v rozmezí od 35 do 50 tisíc korun.
Studenti však mají možnost získat stipendium od nadace The Kellner Family Foundation, které je určené převážně žákům v těžké životní situací. Od roku 2020 mohlo díky nadaci na Střední škole uměleckořemeslné v Praze studovat 65 žáků.
