Praha - "Církevní majetek přispěl za 60 let do státní kasy částkou 150 miliard korun," vzkazuje odpůrcům dohody o vyrovnání státu s církvemi předseda Ekumenické rady církví Joel Ruml.
Odvolává se přitom na modelové propočty Národohospodářského ústavu, které se v roce 2008 propočítávaly v souvislosti s pokusem Topolánkovy vlády ukončit církevní restituce.
Tehdy ovšem vláda narazila ve sněmovně: návrh vyplatit církvím 83 miliard korun, které by se pak během šedesáti let vyplácení vyšplhaly kvůli valorizaci na zhruba 280 miliard, smetli opoziční poslanci a přeběhlíci.
Současný návrh, který připravila vládní komise, dospěl do stádia, kdy už církve kývly na nabídku státu a dohodly se, jak si finanční odškodnění rozdělí. Zbývá konečná dohoda s vládou a návrh zákona pro Parlament.
Teď by měly církve dostat dohromady 59 miliard korun (s inflací během 30 let odhadem 79 miliard) a zpátky pozemky za dalších zhruba 76 miliard korun. Zároveň ale stát po přechodném období 30 let od sebe církve odstřihne - a přestane platit mzdy duchovních i další příspěvky církvím.
"Jde o to, že se uzavírá minulost. Majetek se nějak nahradí a uzná se, že stát žije z církevního," říká k dohodě Joel Ruml, sám farář Českobratrské církve evangelické.
"Naše církev se ze dvou třetin financuje z vlastních darů a jedna třetina je státní dotace - od státu dostáváme 75 milionů korun ročně," upřesňuje.
A.cz: V diskusích pod články o vracení majetku církvi zaznívají i názory typu: Církve si vydržujte z vlastních peněz. Co byste na to odpověděl?
Záleží na tom, v jakém rozpoložení by mě to zastihlo. Kdyby v bojovném, potřeboval bych být anonymem na internetu. Stát na církvích neprodělal. Propočítal to Národohospodářský ústav AV (zabýval se tím v roce 2008 - pozn. A.cz), tedy ani ne zástupci vlády, ani církví: zabavený majetek vynesl od roku 1948 něco přes 220 miliard korun. A za těch víc než 60 let stát dal církvím kolem 70 miliard. Takže nějakými 150 miliardami přispěl církevní majetek do státního rozpočtu. Tohle si nikdo nechce připustit.
A.cz: Dohoda zatím vypadá idylicky, ale nespokojenost už i v řadách vládních stran - třeba Věcí veřejných - probublává. Věříte, že se to tentokrát povede?
Pomáhám tomu, aby to vyšlo. I přes to, že máme 20 let zkušeností a pokusů, které vypadaly leckdy taky tak dobře. Tento návrh navázal na rok 2008, kdy byl projekt nejpropracovanější. Vyjít by to mohlo, ale nepropadnu žádnému hlubokému rozčarování, když se bude Parlamentu zdát, že to projít nemá. Ale nejvíc pak budou naříkat města a obce, protože ten majetek zůstane dál zablokován.
A.cz: Dokážou církve vyžít z té částky, kterou stát nabízí?
Malé církve jako minoritní tuto situaci znají. Budou se muset naučit žít ze svého a začít být daleko obětavější, než jsou. V některých církvích jsou zvyklí odevzdávat desátky podle biblického učení a nemají problém. Ty větší církve - jako i ta naše - se trochu schovaly za tu velikost.
A.cz: Nebylo by pro církve nakonec výhodnější zůstat navázané na státní rozpočet, který platí i mzdy duchovních?
Můj osobní názor: do jisté míry by to bylo jednodušší pro pojetí státu i církví. Stát by vrátil jen symbolickou část a uznal, že se majetek ztratil, zašantročil, prohospodařil. Ale pro další činnost by dál fungovala smlouva se státem. Tento současný návrh je ale zajímavější - církve si to zkusí.
A.cz: Nemůže se ale stát, že po přechodném období 30 let církve zjistí, že nejsou schopné zajistit svůj chod samy a budou chtít dál příspěvek od státu?
Třicet let je dlouhá doba. My o tom přemýšlíme očima dneška, ale nevíme ani, jaký duch bude ve společnosti za deset let. I tento stát bude za třicet let jiný - může být naprosto totalitní s ideologií, která církve naprosto zničí, může nastoupit stát, který pochopí, že církve tady potřebuje. Netuším.
A.cz: Uvažovalo se i o daňových asignátech po vzoru Německa, kde věřící část daní dávají přímo církvím, nebo se toho církve bály?
Německý model je nepřijatelný. Nedá se sem vnést.
A.cz: Proč ne?
V Německu musíte být registrován podle církevní příslušnosti. U nás máte přes polovinu lidí pokřtěných a teď je donuťte platit daň. Mluvívalo se o ní, ale bylo by to jen takové přilepšení.
A.cz: Rýpnu si: neměla by být vlastně církev po biblickém vzoru chudá?
Měla.
A.cz: Tak proč potřebuje majetek?
Církev nemá mít majetek pro to, aby byla mocnou. Ale měla by mít peníze na projekty pro druhé a částečně na provoz sebe sama. Používat je pro vyvržené - ať už jsou to nezaměstnaní nebo uprchlíci. Je-li toto chudoba, to já nevím. Nevím, jak si představit chudobu církve: máme chodit ve vietnamkách a nemít bydlení? Myslím, že chudoba je protipól toho mít bohatství pro moc a pěstovat svou image.
Kostely, kam nikdo nechodí: Zpráva o stavu víry
A.cz: A používají církve peníze na takové projekty?
Naše církev teď, když je nějaká nenadálá situace, používá sbírky. Ale to je látání děr, nestačí to na dlouhodobé programy.
A.cz: Čím si vysvětlujete, že vracení majetku církvím vyvolává takové vášně? Na druhou stranu jde o desítky miliard korun…
V anonymitě internetu jsou lidé, kteří musí být vždycky slyšet a čím peprnější argument, tím líp, protože se na něj naváže vlákno a letí to dál. Ale na druhé straně: společnost zůstává ve svém myšlení anticírkevní, protože kladnou zkušenost s církvemi nemá. Církve jsou chápány jako přežitek, jako něco nemoderního.
A.cz: To jste ale vypálil do vlastních řad: jak to, že společnost nemá kladnou zkušenost s církvemi?
Otázka je, jestli vůbec může být kladná zkušenost. Věřit v Boha znamená vstoupit na náročnější půdu - nekoukáte se na užití času, který je vám darován, jen z pohledu svého, ale zatahujete tam ohled na to, co by obstálo pod pohledem věčnosti. A to je pro vás v první chvíli komplikace. Brzdí vás to v rozletu, abyste si užil. V církevním společenství se vzájemně omezujeme. Ale člověk vstoupí do společenství lásky.
A.cz: A to není ta kladná zkušenost?
Ano, ale kladná zkušenost s církevním společenstvím vzniká až vevnitř. Zvenčí ne.
A.cz: Počet věřících dál klesá, i vaší církvi…
Statisticky ano. Je to dáno i tím, že spoustu sborů máme na venkově a ten se vylidňuje a ti lidé se nepřehlásí do jiného sboru. Ale i ve městech, i na venkově, teď přicházejí lidé střední generace na fary a chtějí být pokřtěni. To je úplně něco jiného než v minulém desetiletí. Mění se vztah k vlastnímu životu poté, co člověk vybudoval kariéru, pozvedl svůj standard vysoko nad své rodiče - a zjišťuje, co koupit nemůže. A ona stačí pověst, že je někde vnímavý farář nebo farářka. A oni přijdou. A taková církev pořád ještě nepatří do starého železa.
A.cz: Přesto: česká společnost je poměrně sekularizovaná. Jak tedy vidíte budoucnost církví?
Vidím to optimisticky. V cizině na nás koukají s lítostí: no jo, vy jste ti největší ateisti v Evropě. Ale podíváte se po Německu: sbor má několik tisíc hlav a v kostele se jich krčí deset. Co to je? No sekularizace jako hrom! Ale pořád se žije s tím, že statisticky mají 46 procent společnosti registrovaných v církvi. To je přelud. A oni si to nakonec i připouštějí. Církve jsou tady menšinou. Ale věřím, že čas církve, která nese to, co nést má, je před námi.
