Už delší dobu se ví, že se StB zapojila do průvodu 17. listopadu 1989 z Albertova na Vyšehrad. Co ale říkáte na nové zjištění, že vlajkonoši v čele průvodu byli možná příslušníci Správy sledování Státní bezpečnosti?
Je dobře, pokud se podařilo identifikovat konkrétní příslušníky Státní bezpečnosti. Na stranu druhou my historici jsme věděli, že průvod, stejně jako téměř všechny demonstrace, tento útvar sledoval. Myslím, že sledovacích týmů tam bylo nasazeno více, a nijak mě to nepřekvapuje. Akorát neznáme konkrétní tváře. Už jejich zařazení ale neukazuje, že by tento objev vysvětloval nějaké konspirativní okolnosti 17. listopadu.
Velmi důkladně jsem procházel značnou část dokumentů, které se týkaly toho, jaké úkoly směli podle směrnic plnit, kdy mohli být nasazováni a podobně. A skoro bych si tipnul, že prostě plnili pouze to, co jim směrnice předepisovaly. Prostě jen sledovali a podávali informace, kam se průvod ubírá, jakou má podobu, případně na vyžádání operativních pracovníků sledovali vytipované osoby, které se třeba nějakým způsobem vymykaly.
Jsem samozřejmě zvědavý, pokud se doloží, že by někam někoho vedli. Já si to nemyslím. Kde jinde by měli být než na čele průvodu? A právě proto byli oblečení v civilu. Měli maskování, byla to jejich běžná práce. Záznamy z jejich sledování jsme před lety zveřejnili na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů. O sledovacích útvarech jsme pak v Muzeu paměti XX. století vydali i publikaci Oči státní bezpečnosti.
Jak probíhala jejich práce v terénu?
Byly to sledovací týmy, jenž byly vždycky nasazené na určitou dobu. Existují zápisy z mnoha akcí, kterých se zúčastnili. Spoustu z nich jsem vydal třeba v knize o Janu Patočkovi, který byl sám sledován. Měli poměrně jasně vymezený rámec, jenž nesměli překračovat. A pochybuji, že by ho překračovali.
Označovali například konkrétní lidi, které měli estébáci poté zatknout?
To mohli dělat. Ale myslím si, že ani tak neměli označovat konkrétní lidi, ale naopak kádroví pracovníci jim třeba říkali, že nějaký člověk, který například šel s průvodem, se odpojil a mají ho sledovat.
U velkých demonstrací neměli tak jasnou práci, jako když sledovali konkrétního jednotlivce. To si nejdřív zjistili, kde bydlí, udělali si plánek bydliště, plánek zaměstnání a pak navrhli způsob sledování. K tomu jim sloužil i takzvaný opěrný bod, což byla dodávka, ze které akci řídil šéf týmu.
Zároveň je vždycky kontrolovali. Pokud by se Správa sledování účastnila nějakých provokací, přišlo by se na to. Navíc je po revoluci řídili disidenti a estébáci se mohli přetrhnout, aby nosili nejrůznější věci, díky kterým by se zachránili a mohli pokračovat dále.
Nakolik si myslíte, že je věrohodné svědectví agenta StB Ludvíka Zifčáka, který o sobě tvrdil, že během této demonstrace sehrál roli mrtvého studenta Martina Šmída, či že měl s kolegy úkol průvod navést směrem na Václavské náměstí?
S tím bych byl velmi opatrný. Už před lety jsem zveřejnil jeho personální spis. Měl šest čtyřek v deváté třídě základní školy. A jistě, i člověk s šesti čtyřkami může učinit velké věci, ale to je tak všechno, co bych tomu řekl.
Když jsem mluvil s některými aktéry sametové revoluce, říkali, že mu do určité míry věří.
Mně to přijde absurdní. To, co bylo na demonstraci klíčové, bylo, že se zabránilo pochodu na Václavské náměstí, když šli dolů z Albertova. Muselo se to celé obejít. A ten směr mi přijde logický.
Petr Blažek
- Historik, ředitel Muzea paměti XX. století.
- Působí v Ústavu pro studium totalitních režimů.
- Zabývá se československými dějinami, dějinami odboje a opozice proti komunistickému režimu.
- Je členem Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu.
Lidé ze Správy sledování nebyli cvičení na operativní akce. Často to byli nevzdělaní lidé. Až na výjimky tam pracovali lidé, kteří nebyli dvakrát úplně inteligentní. Nebyla to příjemná práce, většinu času strávili na ulicích. Kdo by stál o to dělat to roky? Byla to rutina, kterou se naučili a kterou uměli.
Existoval nějaký klíč, podle kterého do útvaru přijímali lidi?
Většinou neměli vysokoškolské vzdělání. Část z nich pocházela ze škol, které je naučily pracovat s fotoaparátem. například z průmyslovek. Často to ale byli lidi, kteří neměli nějaké větší vzdělání, prošli prostě školením a rutinu se naučili. Většina z nich byla ve straně. Bylo samozřejmě klíčové, aby neměli nikoho, kdo by byl například v exilu. Ale to bylo běžné u všech příslušníků SNB.
Myslíte, že některé záznamy o útvaru sledování byly i součástí archivů, které StB spálila v prosinci po sametové revoluci?
Myslím, že ne. Spalovali především operativní svazky. Problém byl v tom, že poté v rámci různých vyhodnocení psali příslušníci StB něco jiného než před listopadem.
Dříve jste uvedl, že jelikož StB začala svazky pálit až v prosinci, není pravděpodobné, že by o revoluci věděli dopředu. Myslíte tedy, že s možností převratu nepracovali?
Nic takového jsem nenašel. Jiná věc je, jak se potom chovali, jakým způsobem nechávali některé věci se odehrávat. Například po 17. listopadu zasahovali spíše proti radikálnějším lidem. Ve vězení skončili lidé typu Petra Uhla nebo naopak na druhé straně Emanuela Mandlera. I Václav Benda skončil na nějakou dobu ve vězení. Tak je možné, že to mělo nějakou souvislost s tím, že se snažili ovlivnit diskuzi při zakládání Občanského fóra.
Nakonec část z nich pracovala v polistopadových tajných službách. Týkalo se to právě i lidí ze Správy sledování.
Po revoluci tedy tito lidé přešli do nových struktur.
V naprosté většině ano. Respektive velká část z nich prošla a teprve postupně se to měnilo.
