Řeka Dyje se na samé výspě jižní Moravy, v česko-rakouském pohraničí mezi Mikulovem a Znojmem, líně šine rovinatou krajinou polí. Na levém břehu severně od ní se rozprostírá městečko Hrádek, které je známé svou románskou rotundou sv. Oldřicha z poloviny 13. století. V širokém pásu tu rovněž prochází soustava pevností a pevnůstek československého opevnění s robustním pěchotním srubem Závora. Kousek jižně od řeky se táhne přímka Mlýnské strouhy a ještě o kilometr dál se již klikatí státní hranice.
V neděli 30. října 1949 se toto místo stalo dějištěm kuriózní až komické situace. Hlavními aktéry se stala skupina českých myslivců a tři důstojníci sovětské Rudé armády, která v poválečné době působila na území Rakouska.
Z rakouské strany, nedaleko městečka Laa an der Thaya, severně od Wulzeshofenu, přijelo ten den odpoledne osobní auto. Zastavilo u polní cesty, k hranicím to bylo několik málo desítek metrů. Osádka krom řidiče vystoupila. Tři muži, plukovník Jevgenij Starcov, major Andrej Krasavin a nejmenovaný kapitán sovětské posádky ve Vídni. V civilních šatech a s loveckými puškami vyrazili v rozestupu do okolních polí. Chtěli ulovit pár bažantů.
Leč kolem 14. hodiny u kóty 186 nevědomky přešli do Československa. Plukovník obešel stoh slámy a opatrně, aby nevyplašil drobnou zvěř, našlapoval podél kukuřičného pole. Major Krasavin v tu chvíli postupoval stejným směrem zhruba 150 metrů od něj. Kapitán kráčel o dalších asi 200 metrů dál. Proti nim se podél lánů se slunečnicemi, půl kilometru od státní hranice, pohybovala skupina místních myslivců. Prováděli dostřel po honitbě. Rusové a honci o sobě v tu chvíli nevěděli.
Uplynulo čtvrt hodiny. "Nato major slyšel křik a asi čtyři výstřely. Slyšel pak volání plukovníka, a proto se tímto směrem rozběhl a nalezl jej ležeti zraněného a kolem něj v kruhu stálo 10 až 12 ozbrojených občanů," píše se ve vyšetřovacím spisu, který se dochoval v Archivu bezpečnostních složek.
"Soudruzi, co se stalo?" zeptal se bezelstně zadýchaný Krasavin. Odpovědi se nedočkal, přiskočil k němu menší muž, vyrval mu loveckou pušku, nabil ji, namířil na něj a snažil se ho zahnat zpět na rakouskou stranu hranice. Oním energickým mužíkem byl sedmadvacetiletý vedoucí prodejny Jednota a myslivec z Hrádku Miroslav Sanca. "Naši myslivci byli ze dvou třetin početního stavu podnapilí. Do stavu podnapilosti se přivedli proto, že neobědvali, bylo zima a alkohol jim měl sloužiti k zahřátí," popisuje lakonicky policejní dokument.
Agilní vedoucí samoobsluhy, který se "zahříval" ze všech nejpoctivěji, postřeleného plukovníka legitimoval. Faktu, že jde o důstojníka Rudé armády, i přes opakované přesvědčování neuvěřil a dlouho se zdráhal oprostit od mylné představy, že jsou muži rakouskými pytláky. Ostatně obezřetnost mu jako příslušníkovi Lidových milicí nedávno vtloukali do hlavy při školení. Jeho jednání vyšetřovatelé označili za hrubé a neuvážené.
Plukovník Jevgenij Starcov přitom nebyl řadovým důstojníkem, ale podle slov jeho pobočníka majora Krasavina šlo o vysoce postavenou osobnost, která se měla 1. listopadu 1949 účastnit mezistátního jednání za účelem "podepsání dohody mezi okupačními vojenskými úřady Rudé armády v Rakousku a Československem." Incident v pohraničí ho z aktu vyřadil.
Co přesně se u Hrádku stalo, zaznamenali vyšetřovatelé ve dvou verzích.
Jeden z honců Břetislav Kubíček si kolem 14.30 všiml, že do kukuřičného pole vzdáleného 320 metrů od státní hranice vešel skrčený muž. V domnění, že se jedná o Rakušana, spustil povyk a dal se do pronásledování. "Halt!" zvolal, když byl kousek od něj, neznámý se otočil a dvakrát po něm vystřelil. Netrefil. Čech střelbu opětoval a muže, který se mezitím snažil uprchnout, zasáhl.
Zraněný plukovník Starcov ještě týž den popsal vyšetřovatelům stejnou situaci zcela odlišně. "U stohu střelil z kulovnice po zajíci, kterého zasáhl do nohy, následkem čehož se začal zajíc na místě točiti. Šel si pro něho a při návratu byl ze dvou stran zaskočen ozbrojenou skupinou. V domnění, že honci po něm žádají zajíce, jim tohoto dával. Jeden ze střelců ze vzdálenosti pěti metrů střelil plukovníka do nohy. Když se zraněný snažil vzdáliti, byl střelen do levé lopatky ze vzdálenosti 15 až 20 kroků. Nato plukovník upadl," líčí spis.
"V této poloze bylo proti němu znovu vystřeleno a byl zasažen do pravé ruky. Nato počal volati 'nestřílet', ale přesto jej jeden ze střelců ještě střelil do levé části zadnice," doplnili vyšetřovatelé.
Honci brzy skončili ve vazbě v Mikulově, lehce zraněného důstojníka odvezli jeho kumpáni do nedalekých Jaroslavic k doktoru Kouřílkovi, který mu poskytl první pomoc. Zhruba v ten moment do děje vstoupil znovu opilý Miroslav Sanca, jenž vtrhl na stanici Sboru národní bezpečnosti v Hrádku a po veliteli halasně vyžadoval uzavření státních hranic. Domníval se totiž zmateně, že Rusové zmizí zpět v Rakousku. Zřejmě se stále nechtěl smířit s tím, že nejde o pytláky.
Plukovníka převezla sanitka do okresní nemocnice ve Znojmě, ačkoliv sám postřelený požadoval, aby byl ošetřen v ruské vojenské nemocnici ve Vídni. Doktor Arnošt Dudek objevil v jeho těle padesát broků v okolí lopatky, v sedacích svalech a v lýtku. Konstatoval, že zranění je toho času povahy lehké, nevzniknou-li další komplikace, a že léčení nepotrvá déle než dvacet dní. Pak byl Starcov ve 22.30 odvezen přes hraniční přechod Hatě do Vídně.
Ať se událost odehrála ve skutečnosti jakkoliv, postřelení vysokého ruského důstojníka opilými honci zavánělo mezinárodním skandálem. A pochopitelně vyvolala nervozitu nejen na krajském policejním velitelství v Brně, ale i na ministerstvu vnitra v Praze. Vysocí činovníci si vyměnili několik štiplavých telegramů.
"Vaše hlášení o inzultování plk. Starcova a spol. jest v naprostém rozporu s původním hlášením okresního velitele, které tento učinil na základě výpovědi důstojníků Rudé armády. Opilý Sanca v čele ostatních opilých honců obklíčili plukovníka a ačkoliv na ně mluvil rusky a nestavěl se nepřátelsky, střelili jej dokonce i do zad, a ještě když ležel. Této surovosti dal Sanca korunu svým idiotským požadavkem, který vznesl na stanici SNB v Hrádku, aby byly uzavřeny státní hranice," vyčinil šéf republikové policie pplk. Vacek krajskému veliteli v Brně.
Nicméně plukovník sovětské armády se zachoval velkoryse a již z domovské Moskvy do Československa vzkázal, že netrvá na tom, aby byli viníci potrestáni. Rovněž připustil, že na incidentu nesou částečnou vinu i oni sami, jelikož ilegálně překročili hranice na území Československé republiky.
Není jasné, zda obviněným myslivcům zastání pomohlo. Určitě v jejich prospěch hrál fakt, že je komunistické úřady označily za "politicky spolehlivé" a ani jeden z honců nebyl ocejchován titulem "třídní nepřítel". Z dochovaných dokumentů pak vyplývá, že byli vyšetřováni na svobodě a že se kuriózním případem, který však v době sílících represí totalitní komunistické moci mohl pro zúčastněné skončit tragicky, zabývala Státní bezpečnost ještě v lednu 1950.
