Zjistili jste, že do června chodilo na základní školy pouze 57 procent ukrajinských dětí, které sem utekly před válkou. Čím si vysvětlujete, že ostatní nikam nenastoupily?
Podle dat ministerstva školství se jednalo zhruba o 32 tisíc dětí. Z toho se dá odhadnout, že v Česku jich je přes padesát tisíc a zhruba dvacet tisíc jich dosud do školy nechodilo. Docházka hodně závisí na době, kdy děti přišly do Česka.
Účast dětí, co tu jsou od února nebo od března, je většinová. Z dětí, které přišly v dubnu nebo v květnu, chodí do školy jen menšina. Liší se to i podle regionů - tam, kde jsou kapacity plné, jako je Praha, chodí do škol méně dětí. Zhruba deset procent dětí je do škol zapsaných, ale začnou do ní chodit až v září.
Hlavní důvody, proč některé děti nejsou zapsané vůbec, jsou tři - odmítání ze strany školy kvůli plným kapacitám, plánování návratu na Ukrajinu i malá informovanost. Rodiče často nevědí, jak zápisy probíhají. Takže ti, co bydlí v české domácnosti nebo jsou v kontaktu s Čechy, kteří jim s tím mohou pomoct, mají častěji zapsané děti než ti, kdo v takovém kontaktu nejsou. Takže děti, které do Česka přišly později, jsou dvojnásobně znevýhodněny - často bydlí mimo české domácnosti a zároveň pro ně není tolik míst ve školách.
Do června ukrajinské děti nemusely do škol chodit, docházka pro ně začne být povinná od září. Podle vašeho výzkumu se chce na Ukrajinu vrátit jen čtrnáct procent rodin, většina tedy děti bude muset zapsat a místo ve školách se pro ně bude muset najít. Jak by se to podle vás mělo řešit?
Je potřeba, aby ministerstvo školství hlídalo, aby ukrajinské děti přijímaly všechny školy, které mohou. Některé školy nemají ani jednoho žáka (Podle údajů ministerstva školství nemělo žádné ukrajinské děti 327 z 4222 základních škol - pozn. red.).
I když se jedná o menšinu škol, tak i menšina stačí k tomu, aby pojala zbytek žáků. Pak v drtivé většině regionů kapacita bude stačit, ačkoliv třeba v přeplněné Praze s tím samozřejmě problémy budou. Je tedy nutné udělat audit na školách, které říkají, že nemohou přijímat ukrajinské žáky, nebo jich přijaly pouze minimum. Zjistit, jaké jsou jejich důvody a jestli třeba ve skutečnosti místo pro Ukrajince mají.
Je tedy potřeba zavést pravidla, aby drtivá většina základních škol musela přijmout alespoň část žáků. Zároveň je nutné zavést maximální počet ukrajinských dětí na třídu třeba na úrovni dvaceti procent, aby se nezpomalovala výuka a nevzbudilo to nevoli u rodičů českých dětí a nezačali je ze škol odhlašovat. Ale zatím jen malá část rodičů říká, že jejich děti chodí do tříd, kde je víc než pět ukrajinských dětí.
Říkáte, že v Praze budou problémy s kapacitou i nadále. Jaká řešení se nabízí tam?
Jedním z nich je takzvaný busing, tedy svážení dětí autobusy do méně zaplněných lokalit. I v rámci Prahy jsou části, kde je více kapacit, jako je Praha 4, a části, kde je méně míst. Děti by tedy autobus mohl odvézt přes celou Prahu nebo třeba do vedlejších vesnic, kde místo mají.
Takový svoz dětí je běžný v řadě zemí. V Americe je busing součástí docházky, protože tam děti často bydlí daleko od školy. V ohrožených regionech by tedy busing mohl částečně vyřešit problém s kapacitou. V Česku je ale problém, že není jasné, kdo by to měl financovat.
Střední školy navštěvovalo podle vašeho výzkumu ještě méně dětí, zhruba čtvrtina. Předpokládám, že ne všechny zbylé děti se vzdělávaly na dálku?
Online výuky se účastnilo asi 65 procent středoškoláků a pětina se neúčastnila žádné výuky. Může to být dáno jejich jazykovým znevýhodněním u přijímacích testů na střední školy. Dalším důvodem může být, že na Ukrajině existuje na základních školách desátý a jedenáctý navazující ročník a žáci se je snaží dokončit online. Důvodem jsou však i kapacity českých středních škol, zejména čtyřletá gymnázia mají omezené kapacity.
Jak velký problém může pro děti do budoucna představovat, když zcela vypadnou z výuky?
Je zde riziko, že nedokončí střední školu, což by pro ně byla obrovská zátěž z hlediska uplatnění na pracovním trhu. A zároveň by to byla velká zátěž pro stát. Dítě, které nedokončí střední školu, stojí stát dva až tři miliony korun na dávkách a odvodech. Takže na to je potřeba dát si pozor a dostat děti do středních škol. Navíc pozorujeme, že děti ve věku šestnácti a sedmnácti let často ani nedělají kolektivní či sportovní aktivity a jsou izolované. Rozhodně jsou mnohem izolovanější než mladší děti.
Nedaří se jim začlenit do kolektivu?
Ano, celkově se málo ukrajinských dětí účastní volnočasových aktivit, kde přitom socializace probíhá nejlépe. Téměř dvě třetiny ukrajinských rodičů říkají, že jejich dítě je zatím velmi či spíše málo začleněno do kolektivu českých dětí. Jen pětina ukrajinských dětí starších pěti let se účastní kolektivních sportovních volnočasových aktivit. A platí, že aktivnější jsou menší děti.
Mladiství, kterým je šestnáct až sedmnáct let, sportují častěji sami, což v kombinaci s online vzděláváním může posilovat jejich sociální izolaci. Chybí tedy volnočasové aktivity. Je potřeba, aby je stát podpořil, aby investoval do programů, které zpřístupňují sportovní aktivity dětem, a to i českým chudým dětem.
Co by školy měly udělat pro to, aby se ukrajinské děti dařilo lépe začlenit do kolektivu?
Ne všechny školy mají rozvinuté sportovní a kulturní aktivity. Je dobré, aby škola nebyla jen místem pro učení, ale i mimoškolních aktivit. Když se ptáme rodičů, proč se těchto aktivit jejich děti neúčastní, tak je to hlavně kvůli malé informovanosti, jazykové bariéře i financím. Přitom zapojení do volnočasových aktivit může mít dva pozitivní efekty - může to přispět duševnímu zdraví dětí a také jim to může pomoct naučit se česky.
A díky tomu by se pak mohly dostat třeba na střední školu…
Určitě by jim znalost jazyka pomohla dostat se na střední školu, čeština může hrát roli v odmítnutí uchazeče. U přijímacích řízení na jaře byl sice vypuštěn test z českého jazyka, ale byl nahrazen relativně komplikovanými pohovory. Ukrajinské děti tenkrát neměly moc šancí projít.
Takže bych určitě doporučil, aby střední školy přijímaly ukrajinské děti i během roku. A aby měly možnost naučit se česky. Protože vidíme, že děti, které se učí dvě a více hodin denně česky, umí jazyk výrazně lépe než jejich vrstevníci. Takových je ale minimum. Takto intenzivně se česky učí jen dvacet procent dětí ve věku sedm až sedmnáct let. Podle 22 procent rodičů jejich děti ve věku tří a více let neumí téměř vůbec česky a dalších 43 procent říká, že jejich děti umí jen některá slova a základní fráze.
Říkáte, že je potřeba děti více zapojovat do mimoškolních aktivit. Já mám ale například zkušenost se školou na Liberecku, která nevzala ukrajinské děti na výlet. Argumentem školy bylo, že by to představovalo komplikaci. Jak takovým případům zabránit do budoucna?
Hlavní je, aby byl jasný pokyn od ministerstva školství, že cílem je začlenění ukrajinských dětí do kolektivu. Nesmí se stávat, že je někdo nevezme na výlet. Může to prověřovat i Česká školní inspekce. Důležité je také vyčlenit zdroje, aby si děti mohly výlet vůbec dovolit.
Jak je to s docházkou dětí do školek?
Do mateřských škol chodilo jen asi třicet procent dětí ve věku tří až šesti let, ale pouze minimum dvouletých dětí. Důvodem jsou nedostatečné kapacity. Neúspěšně se pokusilo zapsat do školek 36 procent předškolních dětí. Přitom maminky dětí, které jsou ve školkách, výrazně častěji pracují. Ukrajinští rodiče ale často dělají práci mimo svoji kvalifikaci, dělají na dohody o práci.
Pokud by bylo místo ve školce pro jejich děti, umožnilo by jim to najít si stabilní práci, kterou by nemuseli dělat o večerech nebo o víkendech. Díky tomu by měli práci prospěšnou i pro českou společnost, například kvůli odvodům či z hlediska využití kvalifikace. Jenže máme velkou mezeru, co se kapacit školek týče. Je proto potřeba posilovat kapacitu školek i dětských skupin, kde dnes platí poměrně přísná, například hygienická pravidla.
Zvládnou podle vás školy pojmout ukrajinské děti?
Závisí to na tom, jak se vyvine válka. Čtrnáct procent rodin má již naplánovaný návrat na Ukrajinu, další pětina se chce určitě vrátit, ale zatím nemá konkrétní plán. Pokud by v létě došlo ke stabilizaci situace a lidé se mohli vrátit, zvládneme to v pohodě.
Jenže to bohužel v září neuvidíme. Není přesně evidované, kdo tady pořád je. A nevím, jestli stát vůbec zjistí, kolik středoškoláků nenastoupilo do škol. Naše data jsou první, která ukazují, kolik středoškoláků se nikde nevzdělává. Řada problémů tedy nebude vidět.
A bude to hodně záviset na tom, jestli se podaří dostat děti do škol, které je zatím nepřijaly. A zda se podaří zabránit další koncentraci přehlcených regionů. Velký problém vidím v tom, že vláda nevytvořila systém relokace, aby bylo jasné, že uprchlíci budou umístěni v každém regionu. Vede to k tomu, že málo obcí využívá dotační programy na výstavbu. Možná jsme tím zbrzdili hodně investic. Kdyby bylo jasné, že uprchlíci budou ve všech krajích, investice do kapacit by byly mnohem větší.
