Jan Pfeiffer
- začínal jako řadový psychiatr v dětské léčebně v Opařanech, kde bylo běžnou praxí zavírat děti do klecí,
- stál u zrodu neziskové organizace Fokus pro lidi s psychickými problémy,
- za boj proti používání klecí byl v roce 2004 britským časopisem The Time označen Hrdinou roku,
- od roku 2008 pracoval na přeměně ústavů pro děti ve východní Evropě v britské Children´s High Level Group, jejíž zakladatelkou je světoznámá autorka knih o Harry Potterovi J. K. Rowlingová,
- čtyři roky působil jako psychiatr ve Velké Británii,
- od loňského roku je členem evropského Výboru pro zabránění mučení (CPT.)
Praha - Dobřanská léčebna, kde se v lednu oběsila v síťovém lůžku jedna z pacientek, je nyní podrobena kritice z řad odborníků.
Ačkoliv sama léčebna při svém prověřování nezjistila žádné pochybení, psychiatr Jan Pfeiffer upozorňuje, že k selhání došlo.
"Není to až tak individuální selhání, i když by se jistě našlo, kdo měl co udělat lépe," říká Pfeiffer, člen evropského Výboru pro zabránění mučení (CPT), "ale spíše je to důsledek systémového selhání. Je absurdní, že se ta síťová lůžka ještě používají."
Podle Pfeiffera tento způsob omezovaní psychiatrických pacientů nepřináší žádný terapeutický efekt, ba právě naopak.
Dobřanský případ je toho dokladem, uvádí v exkluzivním rozhovoru pro Aktuálně.cz
Jsi v tísni? Šup do klece
A.cz: Co se to stalo v Dobřanech - je to exces, nebo je to důsledek špatného systému?
Není to individuální selhání, i když by se jistě našlo, kdo měl co udělat lépe, ale spíše je to důsledek systémového selhání. Je absurdní, že se síťová lůžka vůbec ještě používají. A také je zarážející rezistence politiků vůči všem doporučením a výzvám ze zahraničí, je to arogantní zpupnost. Zároveň s neochotou a rigiditou se tak z psychiatrické péče stala nedobytná pevnost.
Podle nového doporučení CPT komise jsou síťová lůžka dokonce definovaná jako neakceptovatelná forma fyzického omezení. Izolační místnosti doporučují zrušit.
Oba tyto dva typy omezujících prostředků jsou nebezpečná v tom, že vytváří iluzi, že je o člověka postaráno. A jak vidno v tomto případě, i v případě Bohnickém (pozn. red.: v roce 2006 zemřela v síťovém lůžku 30letá žena) tak není.
A.cz: Léčebny hájí používaní síťových lůžek tím, že pacienti ohrožují sebe nebo své okolí. Jak by tedy měli dle vašich zkušeností postupovat?
Omezující prostředky nikdy nesmí být trestem, ale ani náhradou za nedostatek personálu. Pokud byla ta paní v dobřanském případu neklidná, tak měl být někdo, kdo by se jí věnoval. Pokud říkají, že to nebylo potřeba, tak nechápu, proč jí do toho síťového lůžka dávali. To si úplně protiřečí. Pokud ta paní měla zvýšenou potřebu ochrany a dohledu, tak k ní měli dát člověka, který by u ní byl a komunikoval s ní.
Když je někdo v neklidu nebo úzkosti, tak je to jasný signál nouze, která je mimo jiné o tom, že ten člověk potřebuje víc kontaktu, než je běžné. A přesně v ten moment, kdy na toho pacienta padají chmury a tíseň, a neví, co se životem, tak ho postaví do situace, která by i pro zdravého člověka byla náročná. Natož pak pro člověka, který má zvýšenou potřebu blízkosti, porozumění.
To je celý systém léčebny. Síťové lůžko je navíc izolací v této izolaci, to už je úplně jak u blbých na dvorečku.
Podívejte se, jak vypadá psychiatrická léčebna v Dobřanech
A.cz: Ona paní byla v síťovém lůžku zavřena několik hodin, sama. Co prožívá člověk takto omezený na svobodě? Nechal jste se tam sám zavřít?
Jen na chvíli, ale pamatuji si líčení pacientů, kteří tam byli zavření často. Když se dostanou do léčebny, tak se většinou jejich stav ještě více umocní. Mají pocit, že je někdo za něco trestá.
Při sebevražedných tendencích je takové zavření do síťového lůžka voda na mlýn - toho člověka to utvrzuje v myšlenkách, že je špatný, když ho zavírají, dávají de facto do vězení.
V použití síťových lůžek nevidím ani jeden pozitivní terapeutický prvek.
A.cz: Jak vnímáte fakt, že vedení léčebny po této události zrušilo polovinu síťových lůžek - tedy pět?
To jen ukazuje na to, že nad tím vůbec nepřemýšlí. Reagují až ve chvíli, kdy se něco stane. Měli by se zamyslet nad tím, proč se to stalo a jak tomu zabránit. Ale hlavní úloha je na politicích, kteří mají nastavit, aby ten systém správně fungoval.
Česká apatie
A.cz: Co by se po tomto případu mělo stát? Překvapilo vás, že se nad tím nikdo nepozastavil? Ministerstvo pouze nařídilo revizi lůžek...
Mě ta apatie společnosti a politiků velmi překvapila. V Anglii se nedávno objevil případ nelidského zacházení s lidmi s mentálním postižením v soukromém zařízení. Byl z toho velký poprask, hned se vytvořila národní komise, přemýšlelo se, nakolik je to systémové selhání. Jak je možné, když dostávají státní peníze, že kontrola selhala. Je klíčové se zabývat tím, jakou roli v individuálním případu sehrálo selhání celého systému. To se u nás vůbec neděje.
A.cz: Čím to je, že smrt člověka zavřeného v síťovém lůžku vlastně nikoho nezajímá?
Jsme východ Evropy, a když tu můžeme mít ve vládě stranu Věci veřejné, o něčem to svědčí. Je to o společenské vyspělosti a citlivosti k tématům, jakou jsou lidská práva, ze kterých si naše hlava státu dělá srandu. Senzitivita k individuálnímu osudu je u nás nízká. Víc na východ je to ještě složitější.
A.cz: Ve Velké Británii jste měl jako psychiatr na starosti oblast s 350 tisíci obyvateli. Co jste se tam naučil v souvislosti s tímto případem?
Především jsem zjistil, že to, co se u nás pokládá za nezbytný projev choroby - agresivita, sebepoškozování, tak to z daleka tak není. Pokud ten systém funguje preventivně, poskytuje maximální podporu lidem v místě, kde žijí, asistují jim, tak těch krizových situací je daleko méně. Sám jsem se setkal s daleko menším projevem, ne že by nebyl, agresivity.
A.cz: Jak často vy jste za svůj 4letý pobyt v Británii zažil projev agrese, kdy bylo nutné toho člověka omezit v pohybu?
Na akutním oddělení jsem byl velmi často, měl jsem tam řadu těch nejtěžších pacientů. A nutnost použití nějaké restrikce jsem zažil jednou, a to pomocí chvatu na krátkou chvíli.
Změna v nedohlednu
A.cz: Říkáte, že dobřanský případ je jen špička ledovce zakrývající špatný systém. Znamená to, že bychom měli zrušit nejen klece, ale i celé léčebny? V sociální oblasti ta proměna už začala, v psychiatrii se ale stále nic nemění - je to tak?
Samozřejmě cesta je v transformaci a odklonu od léčeben k ambulantní a terénní péči. Největší intenzita podpory a péče by měla být v místě, kde ti lidé žijí. Pro akutní případy by tady měla být malá oddělení dobře personálně vybavená, kde jsou vytrénováni na zacházení s lidmi v krizových stavech. Taková přeměna u nás ale dosud nezačala. Všechny snahy se odložily k ledu. Jen se něco dolepuje k existujícímu systému.
A.cz: Podle informací našeho online deníku ministerstvo neví, kolik je v českých léčebnách síťových lůžek a kolik lidí je do nich ročně umístěno. Překvapuje vás to?
To mě překvapuje zvláště vzhledem k tomu, že ministerstvo je zřizovatelem všech léčeben. Aby zřizovatel neměl přehled o tak zásadním omezujícím prostředku, který minimálně vzbuzuje ve světě nelibost, to je dost zvláštní. Měla by být centrální evidence všech omezujících prostředků a jejich využívání.
A.cz: Jak byste nazval to síťové lůžko - mně to přijde moc přívětivé označení na to, že to je postel s kovovou konstrukcí obtaženou pevnou sítí...?
Ano, je to v podstatě klec, izolace v izolaci. Taková voliéra.
