Uplynul rok od vraždy učitele, kterého na jednom pražském učilišti usmrtil jeho žák mačetou. Vy jste dlouhodobým kritikem českého školství, po incidentu jste napsal komentář, ve kterém tvrdíte, že školy vyrábějí násilí. Jak se to podle vás děje?
Komentář jsem napsal i na základě zkratkovitosti a jednorozměrného uchopení médii. Přišlo mi, že se od začátku postupovalo černobíle. O případu se referovalo tak, že klukovi ve chvíli vraždy prostě přeskočilo - což možná vnímá zpětně i on sám. Jenže problematika je mnohem složitější.
Vzájemné napětí mezi členy vzdělávacího procesu a agresivita je zakotvená na všech stranách. V článku jsem využil mnoha krutých zkušeností s různým typem násilí, který generuje školský systém vůči těm nejmenším.
Jste hermeneutik - zabýváte se mimo jiné tím, jak člověk rozumí sám sobě a světu kolem. Proč se stávají takovéto incidenty?
Hermeneutika je teorie rozumění, prvně rozumění textu. Záhy se ale ukázalo, že člověk nemá problém jen s textem, ale že rozumění je náš existenciální rys, jímž se vztahujeme ke světu. Hermeneutika je tedy disciplína zkoumající univerzální vazbu člověka k okolí i sobě.
A tento svět nám do značné míry předkládá škola. Je institucí na orientaci v hodnotách té které kultury a v neposlední řadě na jakýsi návod, jak vnímat sebe sama, co mi jde a nejde, kdo jsem. Proti tomu nelze nic namítat. Jenomže ta instituce možná nutně, možná až zbytečně pracuje i mocensky.
A to v našich podmínkách děláme tak, že se u dětí rychle vytratí vnitřní motivace se toho účastnit. V podstatě chňapneme šestileté dítě, posadíme ho do lavice a řekneme mu: Teď tady budeš devět let sedět a koukat, jak tě nálepkujeme číslicemi 1 až 5.
Změna naráží na zavedené návyky
Jak vzpomínáte na svá školní léta?
Když jsem je prožíval, neměl jsem pocit, že bych nějak trpěl. Na základní škole jsem u sebe vnímal náskok oproti spolužákům, kteří neměli vzdělané zázemí mimo školu, což já naopak měl. Zároveň jsem si však uvědomoval, že jsou chytří, jen jsem netušil, jak je možné, že mají tak špatné známky.
Až v dospělosti mi došlo, že technika vzdělávání je u nás silně asociální a krutá. S odstupem času říkám, že to byli mizerní žáci mizerného systému a společenského zřízení. Zažil jsem ještě dobu fyzických trestů od učitele, který byl jinak hodný člověk, jen byl prostě zakořeněný v tehdejší době a tyto tresty obhajoval.
Jednou nás ale ještě s kamarádem seřezal neoprávněně… Jak snadno malé dítě přijme, že jindy je násilí oprávněné, že? Bylo to na základě falešného svědectví spolužačky, které uvěřil - byla to holčička z dobré rodiny. A to byl konec. Od té chvíle jsem vnímal tu budovu jako protivníka, před nímž je nutné být kdykoli ve střehu. Protivníka se svými nevyzpytatelnými pravidly.
Právě zakořeněnost lidí v nějakém vzorci myšlení je největší problém. V Česku opakovaně vznikají reformní texty školského vzdělávání, významná byla například Bílá kniha z roku 2001, zatím poslední je Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. Jenže stále narážíme na stejný problém - školy mají zavedené nějaké návyky a přesvědčení, a je téměř nemožné z nich vystoupit. Násilí vůči sobě i druhým je neodmyslitelnou součástí našeho vzdělávání, jen se dnes přesunulo do skrytých rituálů a soft způsobů, mnohdy o to účinnějších a destruktivnějších.
Peter Chvojka
- Narodil se v roce 1972. Roku 2005 absolvoval magisterský studijní obor mediální studia a žurnalistika na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. V roce 2012 obhájil na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích disertační práci Literární hermeneutika jako iniciace a kontrapozice hermeneutiky filozofické.
- Ve své práci se zabývá vlivy náboženství, filozofie a sémiotiky na interpretaci uměleckého textu a důsledky působení masových médií na estetickou reflexi.
- Vedle akademického prostředí vstupuje do veřejného prostoru v rámci diskusí o podobě a kvalitách českého vzdělávacího systému, zejména základního školství.
Máte na mysli, že z fyzických trestů se přešlo na psychické?
Mám na mysli to, že škola má obrovskou škálu "přirozených" nástrojů, jak člověka zuniformuje, zneutralizuje do nějaké šablony. Škola je na jednu stranu veřejná služba, jak ji definuje zákon, na druhou stranu je to pořád mocenská instituce. Učitelé jsou posledním článkem toho, co je v rámci vládnoucích struktur zformulováno a jak si naplánujeme, že své občany nastavíme, uhněteme. Na druhé straně mám dojem, že je "shůry" teoretická poptávka po aktivním občanství.
Takže stát má představu aktivních a nadaných dětí s perspektivami do budoucna, ale zároveň naráží na odlišný svět, tedy jak školy fungují?
Ano. Zrovna letos v březnu jsem měl setkání s pracovníky ministerstva školství, a byli to vskutku osvícení lidé, kteří slova kompetence, demokracie a well-being, tedy že by se děti měly ve škole cítit dobře, myslí vážně. Jenomže když pak pošlou navržené vize do škol, učitelé jim nerozumí, protože žijí v odlišných světech. Domnívám se však, že sami učitelé se ocitají v jakémsi soukolí systému a často mají i oni pocit, že se nemůžou pohnout. Trochu ta situace připomíná stanfordský experiment.
Málokteré učitele ze svého dětství bych považoval za záludné, ale dohromady to na mě dodnes působí jako kárný tábor. S odstupem času to je, asi jako když muži vzpomínají na vojnu. Též s úsměvem vzpomínáme, jak jsme si jako děti dokázaly najít vlastní únikové cesty ze vzdělávacího systému. Dokonce to mnoho rodičů považuje za základní dovednost - pocítit zdrcující sílu systému a nějak z ní vybruslit - a nechtějí žádné novoty.
Jenže největším faulem našeho školství je, že děti ze sociálně slabších rodin mají obrovský handicap. Škola nerovnosti jen zrcadlí, místo aby vyrovnávala rozdíly mezi dětmi, aby slabší měly motivaci a možnosti se přiblížit zdatnějším, což je jeden z jejích hlavních úkolů. A záleží taky na kraji, ve kterém se dítě narodí, v Karlovarském a Ústeckém jsou ty rozdíly největší.
Rodiče by měli více debatovat
Sociolog Stanislav Biler ve svém komentáři zmínil, že překážkou ke změnám ve školství jsou často rodiče…
A říká to například i Ondřej Šteffl (zakladatel společnosti Scio, pozn. red.), že největší brzdou reformy školství jsou rodiče. Vzdělávání a podporu podle mě nepotřebují jen učitelé, ale právě i samotní rodiče. Přemýšlel jsem, jestli by každá škola neměla mít nějakého specialistu na komunikaci s nimi, aby jim vysvětloval některé pedagogické kroky, vzdělával je.
Rodič má v trojúhelníku zřizovatel-pedagog-rodič nejmenší šanci, aby byl rovnoprávným účastníkem debaty. Pokrok vidím v tom, že si dnes rodiče sami čtou knížky o vzdělávání, jenomže to pořád dělá naprosté minimum z nich a jen určitá sociální bublina.
Jsou tady ale různé spolky a sdružení rodičů, které se svou školou diskutují. Nestačí to?
Nejenom rodičů, ale i žáků, například žákovské parlamenty. Záleží, jak komunikace funguje, s jakou energií a záměrem do toho kdo jde. Na škole, ze které jsme odešli v případě naší dcery, to bylo neefektivní. Ředitel na radě rodičů, kde byl jen hostem, patnáct minut mluvil v číslech, která nikoho nebavila a nezajímala. Pak oznámil, že vše klape jako hodinky, a na shledanou, za půl roku repríza.
Na školských radách a radách rodičů by se mělo debatovat, být otevřený novým nápadům a myšlenkám. To je základ, abychom se dočkali onoho well-beingu a s ním efektivního vzdělávání. Jsem členem školské rady na výborné škole a schůze trvají vždy pět hodin. Ale je to pokaždé skvělá debata, samozřejmě i bitvy, ale smír v závěru.
Zmiňujete svou dceru, do veřejné debaty jste vstoupil před několika lety právě poté, co na státní základní škole dostala čtyřku z výtvarné výchovy. Co všechno se od té doby u vás změnilo?
Především to, že jsme odešli do jiné školy. Bylo to spojené se stěhováním z vesnice do města, se zařizováním nového domova. Náročné období. Ale jedno z nejlepších rozhodnutí v našem životě. Nyní chodí do církevní školy a to je naprosto odlišný svět oproti předchozí zkušenosti. Možná bylo štěstí, že se jmenuje církevní, protože to dost lidí odrazuje.
Kvůli negativní konotaci s náboženstvím?
Ano. Vždy říkám, že je fajn, že si to lidé myslí, protože jinak bychom se na ni nikdy nedostali. Je to výborná škola, která správně pracuje s dětmi i jejich rodiči a plní vše z hlediska well-beingu. Vzdělávání je založené na kooperaci, což je, uznávám, občas náročné. Škola by měla samu sebe vnímat a komentovat, mít nastavené hodnoty, znát svou vizi. A o té na školské radě diskutujeme pořád.
A co ten stereotyp náboženství? Jak s ním pracují?
Princip křesťanství uchopili nikoli dogmaticky, ale prakticky. Věřící být nemusíte. Jde především o vnímání sebe a okolí, o empatii vůči druhému. Obzvlášť citliví jsou na jakékoli projevy šikany a podobně.
Není ale problém, že nestátní školy také segregují určitou skupinu dětí od ostatních?
Jsou to dvě strany mince. Na jedné straně je zájem rodičů o co nejlepší vzdělání svých dětí, na druhé straně je právě sociální segregace. Z komunit kolem kvalitních škol vznikají sociální bubliny, a tomu by naopak vzdělávací systém měl zabraňovat. Ne represemi a zákazy, ale zvyšováním kvality škol. Úkolem základních škol by mělo být ukázat, jak myslí i jiní lidé z jiného prostředí, ne odstřeďovat vzdělanější či privilegovanější vrstvy mimo státní sektor.
Ředitelé jsou i údržbáři
Máte pocit, že hodnoty a přístup, o kterých se bavíme, mají lépe vychytané alternativní školy?
Nemyslím si, že je to pravidlem. Je několik státních škol, které jsou vyhlášené. I v té naší škole jsou kázeňské problémy, ale z mého pohledu zvládá perfektně propojovat sféry, ve kterých děti fungují. Jednak to jsou osobní vztahy, pak samotný proces vyučování, na který se dá usadit onen well-being, a nakonec jsou to mimoškolní vztahy - o víkendech děti třeba jezdí na túry. Třináctiletý puberťák vstává dobrovolně v sobotu v šest, aby jel vlakem do Jindřichova Hradce, odtud šel pěšky do Tábora a večer měl zničené nohy. A příště jede zase.
Nicméně je dobře, že říkáte alternativní školy, nikoliv soukromé. Myslím, že i státní školy touto cestou dokážou jít, a v každém kraji jich jsou desítky, které to dělají. Naprosto zásadní roli v tom hraje ředitel, ten je alfou a omegou školství. Jestliže se snažíme o reformy, musejí se zacílit na ředitele.
Jak to myslíte?
Problém je, že když se vyhlásí konkurz na ředitele státní školy, hlásí se v průměru 1,6 uchazeče. Asi před dvěma týdny to uvedl ministr školství, který se účastnil debaty na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. A kvůli tomu vzniká problém, protože není konkurence.
Ředitelé jsou přetíženi povinnostmi, jsou to v podstatě kromě pedagogů i údržbáři a starají se o to, že se někde odchlíplo linoleum, namísto aby budovali konkrétní pedagogickou vizi. A zadruhé u nás chybí vizionáři s cílem měnit myšlení učitelů. Nutno ale podotknout, že je to strašně těžká role.
Na druhou stranu, když v Českých Budějovicích vypsala ScioŠkola konkurz na ředitele, přihlásilo se na 90 zájemců. Zajímavé je, že málokdy pozici ředitele na ScioŠkole vyhraje vystudovaný učitel. Často je to odborník z úplně jiné oblasti. Děti ale mají štěstí, že se mohou setkat s takovýmito lídry.
Není ale důležité, aby dotyčný alespoň částečně pocházel z pedagogického prostředí?
Kdybych měl vybírat ředitele já, asi bych si to přál. Myslím si ale, že pedagogické mechanismy se dají dohnat. Co už se dohnat nedá, je osobnostní výbava. Ve škole, kam chodí má dcera, působí učitelka, která strávila dva roky na oceánu, kde pracovala na lodi, a zároveň taky studovala herectví. Její životní nadhled má pak ohromný přesah.
Pedagogika byla vnímána s despektem, přitom jde o jednu z nejdůležitějších oblastí. Vezměme si, že ještě donedávna byly pedagogické fakulty druhou volbou. Když se někam studenti nedostali, šli na "pajdák". To už se, přijde mi, zlepšuje. Jiná věc je česká kultura, která se asi jen tak nezmění. Jak se k sobě chováme. Školy a školství budou fungovat, až se Češi začnou usmívat. Dlouhá cesta před námi.
Nepřichází posun i s novou generací učitelů?
Dá se to očekávat, na druhou stranu si myslím, že to není jen generační záležitost. Na školu, ze které jsme dceru přesunuli, nastoupil učitel, ještě o pět let starší než já, takže taky "boomer", a je velmi ceněný žáky i rodiči.
V jednom svém komentáři jsem zmiňoval Bohumila Kartouse, který mluvil o mocenské rovině školy jako o skrytém kurikulu. Myslím, že kultura školy se dá podchytit a budovat systémovými mechanismy. Well-being, který jsem zmiňoval, není o tom, že ředitel nařídí učitelům usmívat se na děti a mírně je známkovat. Je to hlavně o otevření a cíleném koordinování všech komunikačních kanálů.
O tom, zda děti známkovat, se často vedou diskuse.
Na prvním stupni by se známkovat neměly. Mám doma třeťáka a na horách, když sedíme na vleku a jedeme nahoru, mě nutí, abych ho zkoušel z vyjmenovaných slov. Když umíte učit, známky nepotřebujete. Na naší škole to tak funguje. Chápou to i lidé na ministerstvu školství, ale narážejí na odpor společnosti, která je vůči takovéto představě rigidní, nechce o tom slyšet. Dokud si nepřipustíme, že kvalita vzdělání souvisí s kvalitou kultury školy a kvalitou vztahů, nikam se nedostaneme.
