Některé z takzvaně vybydlených panelových domů na sídlišti Janov na západním okraji města už nechali majitelé strhnout, v sedmi, které tu ještě stojí, už nikdo nežije. Ve zbytku sídliště, v činžácích v ještě uživatelném stavu, některých i opravených, přebývají zejména chudší lidé, převážně Romové. Málokteré místo na severu či západě Čech má horší pověst.
Jen asi sto metrů od opuštěných paneláků stojí rozsáhlý areál základní školy s několika udržovanými budovami a hřišti. Kdysi sloužila více než šesti stovkám dětí několika tisíc obyvatel sídliště, kde žila i střední třída. Nyní ji navštěvují necelé čtyři stovky téměř výhradně romských dětí z okolních paneláků. V nich už bydlí ve srovnání s osmdesátými léty sotva polovina lidí.
Holky a kluci s převážně havraními vlasy se na rozlehlých školních chodbách prohánějí a pokřikují stejně hlasitě jako v kterékoli jiné škole. Jeden rozdíl je však přece jen patrný na první pohled. Zejména žáci starších ročníků přicházejí do školy většinou bez tašek. "Oni v nich nemají co nosit, často dorazí na výuku jen s propiskou v kapse a někdy ani tu nemají," vysvětluje metodička prevence krizového chování školy Markéta Říhovská.
Hlavně na druhém stupni tady mají učebnice jen učitelé. Žáci si je převážně nechávají ve škole, případně je nenosí vůbec. "Knihy zůstávají většinou u pedagogů, žáci je často ztráceli a ničili. Stránky učebnic jim tak učitelé většinou kopírují nebo je při hodinách vidí promítnuté na zeď," říká pedagožka. Samozřejmostí tady nejsou ani pracovní sešity a vlastně všechny ostatní pomůcky. "Pro většinu rodin je to moc drahý výdaj, podobně je potíž, aby dětem rodiče pořídili sešity a někdy i tužky a pastelky. Učitelé jim je často kupují ze svého a pak čekají, že jim je v průběhu roku rodiče zaplatí, což se ale někdy neděje," dodává Říhovská.
Vidět je to například na hodině angličtiny deváté třídy. Z devíti žáků, kteří se v učebně sešli (na jazyky je třída o osmnácti žácích rozdělená na poloviny), nemá učebnici nikdo. Věty a slovíčka z tématu povolání jim učitel promítá na projektoru nebo jim rozdává okopírované listy. "I move people around. I drive a car. I charge a fare. I drive a taxi," vidí například před sebou a mají přečíst a poté uhodnout, jakou profesi autor uvedených vět vykonává. "Hasič," tipuje zbrkle Honza Nguyen, který zřejmě jediný ve třídě není romského původu. Další na řadě už profesi uhodne.
Hospodářské noviny
Tento článek vyšel v Hospodářských novinách. Předplatit si je můžete zde.
Úroveň znalostí se však zdá spíše podprůměrná, žáci slova často vyslovují chybně, učitel je opravuje. Vyniká Cyril Makula, který však bydlel s rodiči šest let ve Velké Británii. Slovo politician - politik, které se vyslovuje politišn - však je i pro něj oříšek. "Politiken," slabikuje a i on je opraven.
Učitel Marian Dancso je ale s výkonem žáků, kteří byli před reportéry velmi tiší a ukáznění, spokojený. "Bylo vidět, že se stydí, jinak mluví více nahlas. Ale kázeňské potíže s nimi ani jindy nemám. Tohle je navíc dobrá skupina, umí si sami leccos hledat, jsou i takové, kde práce se slovníkem vůbec nefunguje. Musí se na ně jen s kartičkami a obrázky," hodnotí muž, který je jediným Romem v učitelském sboru.
Zlom pro sídliště - povodně v Praze
K proměně sídliště v takzvanou vyloučenou lokalitu stačilo necelých dvacet let. "Ještě v roce 2005, když jsme měli přes 600 žáků, tu bylo dost dětí z běžné populace. Sídliště se ale postupně proměňovalo, vylidňovalo, spousta dětí odešla do jiných litvínovských škol," říká ředitelka Miroslava Holubová.
Důkazem je speciální pedagožka Říhovská, která je sama absolventkou školy. Vzpomíná, že když ji navštěvovala, bylo v jednom ročníku i šest tříd. "Jsem ze silného ročníku 1977, děti odtud musely odcházet do škol do Litvínova, škola kapacitou nestačila. Ale tehdy nikdo nechtěl. Sídliště bylo hezké, obklopené lesy, byly tu i velké byty čtyři plus jedna s balkonem, mezi domy vždy hřiště, prolézačky, až pak se všechno postupně ničilo. Měli jsme tu krásné dětství," popisuje.
Zlom podle Říhovské znamenal rok 2002 a povodně v Praze. Po nich přišla první vlna Romů vystěhovaná z lukrativních bytů například v pražském Karlíně. "A lidé z většinové populace začali odcházet. Stavěli si domy nebo si sháněli byty jinde. My jsme se také odstěhovali, táta zůstal do roku 2009, já dostala byt v zájmu města už v roce 2001."
O práci s dětmi z vyloučených nebo segregovaných lokalit se často diplomaticky říká, že je specifická. Přesnější by bylo psát, že je podstatně obtížnější než jinde. Stav, kdy do školy chodí množství dětí z rodin, kde jsou rodiče nezaměstnaní, mají potíže s dluhy i exekucemi a v lepším případě pracují manuálně a ke vzdělání nemají silný vztah, učitelskou práci samozřejmě neulehčuje.
"Rodiče našich dětí vzdělávání často nevidí jako prioritu, a i když mají děti šikovné, tak na to nereagují. Mám pocit, že většina z nich stále nestojí o to, aby děti studovaly. To už spíš děti samy. Zrovna nedávno jsem se jednoho šikovného chlapce ptala, proč nejde na střední školu. A on, že musí s tátou, který má kopáčskou firmu, makat," říká speciální pedagožka Říhovská.
Dětem podle ní chybí vzory. "Mnohé nevidí, že táta a máma ráno vstanou a jdou do práce, to je pořád menšina. Nezaměstnanost je tu obrovská, 50 procent určitě. A vzor jednoho učitele nestačí, komunita a rodina je silná," připomíná.
Podle Dancsa dětem nepomáhají ani časté změny bydliště. "Je to i migrací, rodiny se často stěhují, i když třeba jen po městě nebo do Mostu. Ale děti nemají svoje zázemí, klid, v jejich neúspěšnosti to hraje roli," míní. "Oni často posbírají igelitky a jdou. Doma pak většinou nemají ani pero, natož nějakou knížku," dodává Říhovská.
Podle ředitelky Holubové práci učitelů v Janově navíc neztěžuje pouze fakt, že vlastně všichni jejich žáci jsou sociálně znevýhodnění. "Máme tu i mentálně handicapované děti. Pro ně slouží dvě speciální třídy, je tu ale i menší skupina s lehkým mentálním postižením, ti pracují převážně individuálně. A pak máme běžné třídy základní školy, do kterých, když si to rodiče přejí, individuálně integrujeme i ty znevýhodněné," vysvětluje.
Romové jsou v pohledu na školu rozdělení
Janovští Romové, kteří jsou ochotní s novináři hovořit, se dušují, že jim na vzdělání dětí záleží. A místní školu většinou chválí. "Chtěla bych jen, aby děti chodily ve stejném oděvu, měly školní uniformy jako v Anglii. Jak má někdo něco jiného, tak jsou na sebe zlé, závidí si. Jinak jsem se školou spokojená, dětem se věnují, a když se něco špatného děje, tak hned zakročí," svěřila se ve vestibulu školy Eva Filová, která má na škole dvě dcery ve třetí a deváté třídě a chce, aby se obě alespoň vyučily.
Na vzdělání dbá i rodina 41leté Martiny Bauerové, která je uklízečkou a její manžel pracuje v Německu jako svářeč. Spolu mají pět synů a za jejich vzdělávání nelitují platit desítky tisíc korun ročně.
Největší sumu, 1500 korun měsíčně, vydávají za studium nejstaršího syna Erika, který příští rok maturuje na soukromé Střední škole diplomacie a veřejné správy v Mostě. "Chce pak jít na vysokou, na práva. Jen ať studuje a ostatní taky. Mám pět kluků a každý z nich mi přinese ukázat minimálně výuční list. Nechci, aby se toulali jako mnozí tady, pak fetují, dělají lumpárny," sděluje žena v útulném obývacím pokoji svého bytu, který je však v jednom z dosud nezateplených a nejvíce zanedbaných domů v Janově ve Větrné ulici.
Zdá se, že syn Štefan, který chodí do šesté třídy, proti učení neprotestuje. "Ve škole to je fajn, chtěl bych být automechanikem. Už teď umím v autě řadit. I ostatní kluci ze třídy chtějí být automechanici nebo policajti," prohlašuje.
Že ve všech zdejších rodinách taková idyla nepanuje, je zřejmé. Nechybí ani názory, které jsou k pedagogům velmi kritické. "Pokud by škola dostala více peněz, tak nemyslím, že je pustí do dětí, spíš sobě do kapsy. Máme teď prázdniny, školní hřiště je dotované z evropských peněz a je uzavřené a my musíme trávit čas s dětmi na parkovišti," říká rozezleně asi 35letý muž s dítětem v náručí, který se ale odmítá představit a podobně jako mnozí další přešlapuje na prostranství poblíž školy. Tomu dominuje oprýskaná budova jednopatrového bývalého socialistického obchodního centra s masivní reklamou již uzavřeného baru a herny.
Nevzhledný objekt sousedí s prázdným parkovištěm, na kterém kluci kopou do balonu a kde postává i několik maminek s kočárky. Bezútěšné prostranství jen pár kroků odtud rámuje bývalá restaurace Klub Sever, také uzavřená, s povalenými slunečníky na venkovní zahrádce. V bývalém sídlištním obchodním centru je dnes v provozu jen večerka s potravinami, u jejíhož vchodu visí nápis "Krádež v obchodě pokuta dva tisíce" s šesti mohutnými vykřičníky. A zároveň upozornění, že na dluh tady nedávají.
Dvě z maminek, které tak nemají ani kde si sednout na kávu, jsou na školu také přísné. "Nic je nenaučí, jen základy, holka od sestřenice přestoupila ze čtvrté třídy do školy do Hamru a tam jí řekli, že neumí učivo, které se učí v první třídě. Je jim deset a oni neumí číst, počítat. Tahle škola jen hrabe prachy, chtějí jen fondy, chtějí od nás jen platby a nic z toho není," rozohní se. "Holka se chce vyučit na letušku, dali jsme přihlášku do Mostu, ale nevíme, jak dopadne, protože jde z janovské školy a oni vědí, že ta je pro debily. Nikdo je moc nechce brát," dodává po chvíli, své jméno ani ona sdělit nechce.
Na kterou přesně školu její dítě míří, si ale žena nepamatuje. "Střední soukromá škola cestovního ruchu, ale pak musím ještě na výšku," odpovídá na její dotaz usmívající se dcera stojící opodál. Ta je k janovské škole smířlivější. "Nějaké předměty se tam dají, někteří učitelé taky. Škola je v něčem dobrá, v něčem by mohla být lepší," míní.
19 dětí ze 157 na maturitní obory
Že výsledky školy jsou z mnoha výše zmíněných důvodů podstatně horší, než bývá u základních škol zvykem, je zřejmé. A to i přesto, že má upravené vnitřní i vnější prostory, moderně vybavené učebny a její sbor působí zapáleně. Ze 157 dětí, které zde za posledních pět let skončily školní docházku, se ale na maturitní obory dostalo jen 19. Naopak 34 jich devět tříd nevychodilo a skončilo se základním vzděláním dříve a celkem 52 nepokračovalo v dalším studiu či vyučení. Na učební obory jich odešlo 86 (mezi nimi jsou ale i někteří žáci, kteří školu opustili už v osmé, případně sedmé třídě).
Kolik z těch, kteří ve studiu pokračovali, uspělo, učitelé nevědí. "Víme jen, že občas s pokračováním na střední škole potíže mají. Musí najednou dojíždět, ráno dříve vstávat, stojí to více peněz. Nastoupí také najednou na školu, kde jsou děti z majority, někdy to nezvládnou," popisuje Říhovská. "Já vím o čtyřech dětech, svých žácích, kteří šli už před lety na střední, a tři z toho dokončili," dodává Dancso.
Co by škole mohlo pomoci, aby vychovala pro další vzdělávání více dětí? Zjednodušeně řečeno zejména více peněz a pomoci od státu i zřizovatele, kterým je město Litvínov. Zejména na odborné pedagogické pracovníky, psychology, ale i na to, aby se mohli dětem věnovat po skončení vyučování a nabídnout jim více bezplatných kroužků. Většina žáků tady po škole celé odpoledne tráví mezi paneláky, do placených sportovních klubů, uměleckých škol nebo za další mimoškolní činností míří málokdo.
Nyní na škole kromě učitelů působí metodik prevence krizového chování, dvě výchovné poradkyně, školní psycholog na půl úvazku a pracovník volnočasových aktivit. Zařízení by ale podle ředitelky potřebovalo nejméně jednoho psychologa na plný úvazek a sociální pedagogy, kteří by pracovali s rodiči, s rodinami dětí.
S těmi nyní podle Dancsa komunikují jen třídní učitelé, což je ale v podobné lokalitě, jako je Janov, málo. "Chybí tu třetí strana, mediátor, který by styk s rodiči koordinoval, zval je sem," míní pedagog.
S tím by do budoucna mohl pomoci pilotní projekt ministerstva školství nazvaný Podpora škol s nadprůměrným zastoupením sociálně znevýhodněných žáků. "Měl by ověřit, co školy, jako jsme my, potřebují, a po roce 2025 by nám na některé speciální profese měli přidat peníze do rozpočtu," zmiňuje ředitelka.
Ve zlepšování podmínek pro výuku je ale škola podle Holubové už nyní částečně úspěšná. "K nám se žádní sponzoři nehrnou. Když chceme něco navíc, děti třeba někam vyvézt, aby viděly, že svět není jen jejich sídliště, tak si peníze musíme sehnat sami. Podařilo se nám ale díky společnému projektu s městem Litvínov získat navíc na dobu tří let téměř 10 milionů korun," chválí ředitelka pomoc zřizovatele.
Děti z Janova tak mohly navštívit například Techmánii v Plzni či IQ Landii v Liberci. Přes deset let působí na škole žákovský parlament, který nyní uspěl s projektem venkovní kuličkové dráhy, o kterém žáci s učitelem Dancsem natočili videospot. "Byli jsme vybraní senátní komisí mezi deset nejinspirativnějších projektů v rámci země a pojedeme do Senátu, kde budeme projekt prezentovat," pochlubil se pedagog.
Představa, že by ale janovské děti jely třeba na lyžařský kurz, je vzdálená. "Ten by rodiče nejen nezaplatili, ale ani by děti nevybavili potřebným oblečením, natož lyžemi a botami. Tělocvikářka se snaží, když třeba napadne sníh, vzít je aspoň na hřiště a vyzkoušet si běžky, aby vůbec věděly, co to je," poznamenala Říkovská.
Mnohé Čechy při pohledu na školu plnou romských dětí napadne, zda s temperamentnějšími žáky nejsou spojené větší potíže s kázní. "Je jasné, že jsme v jedné z nejhorších vyloučených lokalit v zemi. Takže nějaké záškoláctví, kyberšikana i agresivita mezi dětmi se tu vyskytnou. Ale není to nic mimořádného a daří se na to dobře reagovat," míní Dancso.
"Máme s nimi dobré zkušenosti. Třeba když někam jedeme, tak ony nikdy nedělají ostudu, drží se při učiteli, jsou ohromené, zvídavé, protože pro ně takový výlet bývá opravdu zážitek, ony se s rodiči moc nikam nedostanou," chválí Říkovská.
Spíše se podle ní občas stane, že romské děti čelí skrytému rasismu a podezřívavosti. "Když se na fotbalovém turnaji něco ztratilo, tak šli hned za našimi tělocvikáři. Ale naši kluci přitom v době, kdy věc zmizela, právě hráli zápas. A pak se opravdu zjistilo, že za to mohl někdo jiný. Ale my za ně bojujeme," ujišťuje pedagožka.
