Přemýšlím, jak se asi cítí "pastor undergroundu" s tak krátkými vlasy. Kdy jste byl naposledy takhle ostříhaný?
Po velkých povodních v roce 1997. Tehdy jsme pomáhali a já měl tak dlouhé vlasy, že se mi máčely v bahně. Od té doby jsem se nestříhal. Cítím se podobně, jako když jsem v roce 2018 asi po 25 letech přestal kouřit krabičku denně. Několik měsíců jsem měl pocit, jako bych byl někdo jiný. Teď je to podobné a zvykám si. Prý už mi nenarostou, ale co už… vlasy nejsou nejdůležitější věc na světě.
Co se stalo, že jste o vlasy přišel?
Rozdělával jsem oheň za pomoci benzínu a blaflo to víc, než mělo.
Vím, že jste pět dní ležel v nemocnici.
Na popáleninové klinice mi po převazu řekli, že musím podstoupit zákrok pod narkózou a vlasy půjdou pryč. První dny jsem měl nateklý obličej a špatně jsem viděl, na jedno oko skoro vůbec. Bál jsem se, abych neoslepl. Naštěstí se to postupně zlepšovalo. Člověk je adaptabilní bytost.
Pastor undergroundu
Ladislav Heryán je jedním z nejosobitějších českých katolických duchovních. Vystudovaný teolog a absolvent brněnského VUT se narodil v roce 1960 v Petřvaldu u Nového Jičína a už v páté třídě před učitelem prohlásil, že se chce stát knězem. Od 17 let, v časech tuhé normalizace, jezdil na bytové semináře perzekvovaného salesiána Josefa Novosada, který ho uvedl do zakázané, podzemní církve. V roce 1981 tajně přijal řeholní svěcení a stal se salesiánem. O šest let později emigroval přes Rakousko do Říma, kde absolvoval tři univerzity.
Domů do Česka se natrvalo vrátil v roce 1997, pomáhal obnovovat salesiánský řád a dnes se věnuje různorodým činnostem: coby řeholní kněz vyučuje teologii, přednáší, působí jako vězeňský kaplan nebo vystupuje s kytarou na hudebních festivalech, kde se také seznámil se známými postavami undergroundu. Přezdívku "pastor undergroundu" mu vymyslela písničkářka Dáša Vokatá. Vedl poslední rozloučení s umělcem Ivanem "Magorem" Jirousem, hudebníkem Filipem Topolem či bývalým ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem.
Jste velmi činorodý člověk. Jako salesiánský kněz poskytujete duchovní podporu vězňům, učíte i píšete knihy. Jedna z nich se jmenuje Exotem na této zemi. Cítíte se trochu jako exot?
Exot je spíš obchodní značka. Vymyslel ji redaktor mé knihy Martin Bedřich, protože je v ní kapitola se stejnojmenným názvem. Rozebírám v ní jeden text z Prvního listu Petrova pomocí zkratky, že první křesťané vlastně byli trochu exoti. Nevím, jestli tím myslel mě, nebo obecně křesťany, ale jakmile to bylo na obálce s mou fotkou, "exotem" jsem se stal já.
Jsem řeholník a kněz, a i když se nevyděluju a vydělovat nechci, uznávám, že trochu nezapadám. Většina mých spolubratrů je z katolických rodin, moji rodiče ale nebyli praktikující křesťané. Jinak smýšlím, poslouchám jinou muziku a mám jiné zájmy než mnozí jiní řeholníci.
Ruská vychlastaná společnost
Vaše knihy jsou plné zamyšlení z každodenního života. V dubnu jsme společně jako součást mise Paměti národa vezli frontové sanitky na Ukrajinu. Jaké zamyšlení jste si z té cesty odvezl?
Nejsilnější pro mě bylo vidět v Kyjevě stavební jeřáby u rozestavěných výškových budov. Říkal jsem si, že na Ukrajině musí být hrozně těžké stavět budoucnost. Ta rozpolcenost, že země musí přemýšlet, jestli dá peníze do výstavby domů, anebo do obrany proti nepříteli. Kam má napínat sílu? Kdybych byl jeřábník a stavěl domy, zatímco na frontě stejně staří kluci umírají, nevím, jak by se mi s tím jeřábem jezdilo. Žít v takovém neustálém tlaku musí být strašně těžké.
V jednom z rozhovorů jste říkal, že máte vztek na Putina a jeho "garnituru vychlastaných grázlů".
V roce 2014, když se v Praze léčili postřelení demonstranti z Majdanu, jsem za nimi docházel do nemocnice a docela jsme se skamarádili. Přivedlo mě to k hlubšímu zájmu o tento konflikt. I díky současným ruským filmům jsem pochopil, jak je jejich společnost zkorumpovaná a prochlastaná. Jejím jediným motivem je boj a vítězství ve velké vlastenecké válce, kterou pořád oslavují. Je to zneuznaný národ, který pořád jenom chlastá. Jasně že jsou i dobří Rusové, ale většina z nich prostě potřebuje válčit a šířit zlo, které považují za dobro. To je přece naprosto zvrácené.
Ne každý si to v Česku myslí. Válka a názor na ni rozděluje mnohé rodiny a přátele. Vnímáte to i ve svém okolí?
Pravidelně jsem jezdil na třídní srazy z mé ostravské průmyslovky. Vnímal jsem, že máme na politiku jiný názor, ale neřešili jsme to. Spolužáci byli rádi, že jsem přijel z té Prahy s kytarou, já vlastně taky a vždycky to bylo hezké. Když jsem zrovna byl v Kyjevě, jeden ze spolužáků do naší skupinové konverzace poslal nějaký hrozný protiukrajinský vtip. Pár dní jsem to vydržel, ale pak mi to nedalo a ohradil jsem se. Spustilo to takovou diskusi a lavinu, že jsem si řekl, že na sraz nepojedu, protože jsem si neuměl představit, o čem bychom se bavili.
Válka je tak důležité téma, že jste se prostě ozvat musel…
Jen jsem řekl svůj názor a oni se do mě pustili. Nikdo se mě nezastal. Způsobilo to takový rozkol, že nakonec na sraz nedorazili i jiní, kteří by za normálních okolností přijeli. Rusko nás ohrožuje a mně je líto, že si to spousta lidí neuvědomuje. Jsou vůči tomu slepí a používají argumenty, které do nich sype ruská propaganda. Já se přece ozvat musím.
Češi nejsou ateisté
Nastal čas červencových svátků, Cyrila a Metoděje a Jana Husa, kdy většina Čechů odpočívá. Jak je trávíte coby kněz?
Nejsem farář a nemám farníky, proto nejsem vázaný svátečními povinnostmi a službami. Přiznám se, že mi svátek Cyrila a Metoděje až tak moc neříká a Jan Hus ještě míň. I když k nám Cyril a Metoděj přinesli kulturu a víru, mám pocit, že je to sváteční záležitost hlavně pro jižní Moravu. Já jsem vyrůstal na severní Moravě a pravidelně jsem jako kluk jezdil na Svatý Hostýn, což je krásné mariánské poutní místo, kde se na rozdíl od Velehradu cítím doma. Na Jana Husa oddávám jeden pár na svatbě.
O nás Češích se často říká, že nejsme moc duchovní lidé, že jsme naopak nevěřící. I ze statistik vyplývá, že jsme nejateističtější národ v Evropě. Souhlasíte s tím ze své zkušenosti?
Myslím, že to tak není, a vezmu to trochu zeširoka. Lidé jsou po celém světě stejní. Vždycky říkám, že každého z nás stejně bolí zuby, a když nás opustí žena, tak srdce. Jsme stejné lidské bytosti a máme stejné tužby. Podle biblického mýtu Bůh člověka uhnětl z prachu země a do jeho chřípí vdechl dech života. To samozřejmě není biologická zpráva o člověku, nýbrž teologická, která je ale stejně důležitá. Je to zpráva o tom, že jsme stvořeni ze dvou principů - prach vyjadřuje pomíjivost a Boží dech trvalost. Jak řekl svatý Augustin: "Stvořil jsi nás pro sebe, a neklidné je srdce naše, dokud nespočine v tobě." Srdce člověka potřebuje splynutí s Bohem, což ale je kámen úrazu. To slovo Bůh.
Proč?
Toužíme po plnosti, celistvosti. Potřebujeme, aby věci byly intenzivní. Když nám někdo řekne "Mám tě rád jenom trochu", bude nám to vadit. Když umírá někdo mladý, je nám to líto a nechceme, aby se to stalo. Toužíme po nesmrtelnosti a plnosti, a proto zeptám-li se někoho, jestli věří v Boha, samozřejmě mi řekne, že ne. To slovo je totiž moc úzkoprsé. Příliš malé na to, aby vyjádřilo, po čem člověk touží. I když mnozí Češi odmítají mou představu o Bohu, druhým dechem dodají: "Ale něco je". Mně to vlastně přijde poctivější než říct, že v Boha věří, protože to slovo je zanesené různým balastem a představami.
Kněz Marek Orko Vácha v knižním rozhovoru s Renatou Kalenskou říká, že slovo Bůh v Česku vyvolává jenom ty nejhorší asociace.
S tím souhlasím. Dnes už to tak není, ale my Češi máme v DNA, jak jsme byli do víry nuceni. Můj otec, ročník 1926, zbožný nebyl, a když byl mladý, chodil s kamarády za kostel. Farář, protože je neviděl na mši, se jich pak ptal, jakou měl barvu roucha. Když mu nedokázali odpovědět, tahal je za trest za vlasy. Podívejte se také na fotky ze začátku minulého století třeba z prvního svatého přijímání. Děti, tvářící se nahněvaně, se fotily se strašně přísným knězem. Společnost byla násilím vychovávána ke katolicismu a podepsalo se to na ní.
Mít rád estébáka
V roce 1987 jste za poměrně dramatických okolností emigroval k salesiánům do Říma, protože jste se chtěl připojit k misiím v Africe. Utekl jste ze zájezdu v rakouském Salzburku a do Itálie vám paradoxně pomohl kněz Blažej Müller, který byl agentem StB. Máte nějaké soukromé vysvětlení, proč vás neudal?
Páter Müller se mě ujal ve Vídni, kam jsem ze Salzburku přijel. Nakonec mě převezl autem do Itálie a musím říct, že se ke mně choval vždycky hrozně hezky. Vlastně mě nemohl udat, protože jsem už byl v Rakousku a tam jsem žádný trestný čin nespáchal. Provinil jsem se jen proti československým zákonům, protože jsem nedovoleně opustil republiku a byl jsem tajný salesián.
Jestli o mně podal zprávu estébákům do Prahy, netuším. Nikdy jsem se složkami nezabýval. Vím, že po revoluci žil ve Vřesovicích u Prostějova, ale bohužel jsem neměl čas se za ním zastavit. I kdybych ho navštívil, o StB bych s ním nemluvil (Blažej Müller s StB začal spolupracovat v 50. letech, kdy ho tajná policie zlomila a poslala na Západ. Zemřel v roce 2014 - pozn. red.).
Odpustil jste mu?
Jako člověka jsem ho měl rád a nic proti němu nemám. Ano, některé lidi poškodil, ale víte… Já mám coby vězeňský kaplan výhodu, že nevidím oběti, ale jen vězně, kteří trpí. Trpící lidi. Necítím vůči nim žádnou zášť a mám je rád. A podobně jsem měl rád i pátera Müllera.
Do svobodného Československa jste poprvé přijel v roce 1990 na pohřeb svého otce, který se, jak jste sám několikrát řekl, z vaší emigrace utrápil. Vyčítal jste si někdy útěk na Západ?
Vlastně si ho vyčítám pořád. Ale můžu zodpovědně říct, že jsem neodešel, protože bych si to umanul, ale kvůli tomu že jsem to opravdu vnímal jako Boží povolání. Říkal jsem si, že jestli je Boží vůle, abych odešel, Bůh se postará a mým blízkým tu bolest a utrpení vynahradí. Kdybyste se mě tehdy zeptal, jestli toho lituji, odpověděl bych, že ne.
Ale dneska vlastně nevím. Kdybych neemigroval, byl bych dneska někdo úplně jiný. V Itálii jsem měl možnost absolvovat tři univerzity, zformovalo to mé postoje, obohatilo a poskytlo nadhled. Jsem za to hrozně vděčný. Ale pořád je tady smrt mého tatínka, pochybnost, jestli to všechno bylo dobře.
