Praha - Případům, jako byl útok schizofreničky ve žďárské škole, nezabrání ani připravovaná reforma ministerstva zdravotnictví. Podle bývalého šéfa resortu a známého psychiatra Ivana Davida je třeba něco jiného: přimět nemocné, kteří se vyhýbají léčbě, aby přišli do ordinace.

Vedení resortu zdravotnictví sepisuje spolu s Českou psychiatrickou společností kompletní reformu psychiatrické péče. Potrvá deset let a stát bude 4,5 miliardy korun. Na konci bude o třetinu víc odborníků a naprosto jinak sestavená nemocniční síť.

Pacienti už se nebudou léčit v psychiatrických léčebnách. O ty nejzávažnější případy se postarají specializovaná centra, ostatní pacienty si převezmou menší psychiatrická oddělení v běžných nemocnicích. Takové uspořádání je podle lékařů výhodnější i z toho důvodu, že řada pacientů netrpí jen psychickou chorobou, ale kombinací duševních a somatických poruch. V běžné nemocnici budou mít veškerou péči zajištěnou na jednom místě.

V každém okrese navíc vznikne takzvané Centrum duševního zdraví s vyškolenými psychoterapeuty a terénními pracovníky. Reforma počítá zhruba se stovkou takových komunitních center.

Aktuálně.cz: Nakolik podle vás pomůže reforma psychiatrie zabránit případům, jaký se v úterý stal ve Žďáru nad Sázavou?
Ivan David: Je pravda, že psychiatrie v Česku rozhodně reformu potřebuje, a to z několika důvodů. Značné části nemocných se dnes potřebné péče nedostává, a to zejména po propuštění z lůžkových zařízení. Chybí sociální podpora i trvalý dohled nad pacienty. Musíme pomoci lidem, kterým nemoc brání pracovat, udržet si bydlení nebo zachovat sociální vazby. Jsou dokonce nemocní, kteří potřebují pomoc s dodávkou stravy nebo oblečením. Nic z toho dnes dostatečně nefunguje. Rostoucí náklady na bydlení přitom často přesahují finanční možnosti nemocných, kteří žijí z invalidního důchodu, takže se ocitají ve společnosti bezdomovců. Zabránit případům, jako je ten žďárský, ale ani reforma nedokáže.

Proč?
Třeba jen proto, že někteří nemocní ohrožují sebe sama nebo jiné ještě předtím, než jejich chorobu někdo rozpozná. Ani reforma navíc nevyřeší to, že se někteří pacienti léčení vyhýbají. Právě na ty bychom se měli zaměřit.

Jak ale donutit pacienty, kteří se léčit nechtějí, aby k psychiatrovi pravidelně docházeli?
Jsou k tomu potřeba dvě věci. Za prvé dostatek peněz na provoz, abychom za druhé mohli najmout dostatek kvalifikovaného personálu, který zatím ani není na trhu práce. Tak může vzniknout dostatečná kapacita pro práci s nemocnými. Pak je tu ale ještě jeden problém: zázemí nemocných. Hlavním heslem podobných reforem je „housing first“, tedy bydlení především. Jenomže vhodných ubytovacích kapacit, které by byl invalida schopný zaplatit, se nedostává ani v bohatých zemích. Rozhovorem na ulici přitom pacientovi, který nemá bydlení, příliš nepomůžeme. Musíme mu nejprve poskytnout potřebné zázemí. Teprve pak ho můžeme přesvědčit, aby se nechal léčit i přes možné nepříjemné vedlejší účinky léků. K reformě je proto potřeba hlavně dost peněz.