Aktuálně.cz: Jaké bylo vaše první setkání s únorem 1948? V rozhovoru pro Ústav soudobých dějin jste řekl, že rodiče vašich spolužáků mizeli postupně za mřížemi, pokud tam ještě nebyli…
Petr Pithart: Tatínek po návratu z nacistického koncentráku umíral na tyfus. Zachránil ho až kladenský lékař a táta Jiřího Dienstbiera (disidenta a po pádu komunismu ministra zahraničí - pozn. red.). Postupně pracoval na různých ministerstvech. Vše tehdy už spělo k únorovému komunistickému převratu, jenomže já to jako sedmiletý kluk vůbec nevnímal.
Bydleli jsme v Bubenči u tratě, která rozdělovala dva světy: svět luxusních bubenečských vil, kde jsme bydleli, a proletářskou čtvrť.
Moje třída byla tudíž namíchána z dětí z obou těchto rozdílných světů. Kamarádil jsem se ale se všemi - vůbec jsem velké sociální rozdíly nevnímal.
Opravdu ani trochu?
Vůbec. Já třeba tehdy miloval Boženku Vicherkovou, dceru generála letectva, který za války sloužil v britské RAF (Královské vojenské letectvo - pozn. red.).
Boženka byla z tehdejšího hlediska až neuvěřitelně "reakční" a já ji ve všem napodoboval. Bydlela na Sibiřském náměstí, odkud jsme chodili do jedné z bočních ulic, ve které bydlel komunistický pohlavár Antonín Zápotocký. A protože - na rozdíl ode mě - věděla, o koho jde, tak vždy plivala a nadávala na Zápotockého vilu přes plot. A já, jako její obdivovatel, jsem plival a nadával s ní.
Někdy v té době začali rodiče vašich spolužáků postupně mizet za mřížemi?
Šílená doba. A já si její hrůzu uvědomil až mnohem později.
Mým nejlepším kamarádem byl Petr Paleček, syn generála, který rovněž za války bojoval v britské RAF. A ten najednou nebyl, uvěznili ho. Táta Marty Přeučilové (pozdější kazatelka Čs. církve husitské - pozn. red.) byl v procesu s Miladou Horákovou odsouzen na doživotí. A nebyli to ani zdaleka jediní rodiče mých spolužáků, které to postihlo…
Nevím, co si mí kamarádi o mně tenkrát mysleli. Měl jsem je rád a k mnohým z nich jako mladší i vzhlížel. A oni mi, pokud si vzpomínám, nedali nijak najevo, že pocházím z prominentní rodiny předválečného komunisty.
Proto jsem v úvodu své knihy Osmašedesátý napsal: "Připisuji tuto knihu několika svým spolužákům a spolužačkám z obecné školy. Jejich otcové byli v 50. letech odsouzeni k vysokým trestům za 'protistátní činnost'. Později jsem se trápil představou, jak mě oni asi tehdy museli vidět. Jako naivního hlupáčka, nebo jako nebezpečného spratka? Mohu jim touto cestou vzkázat jen jedno: mým dětem se už tohle nestane."
Některá rozhodnutí Benešovi neodpustím
Poslaneckou sněmovnou prošel v roce 2004 zákon, podle něhož se československý prezident Edvard Beneš zasloužil o stát. Senát ho nicméně za vašeho předsednictví jednoznačně zamítl, načež vás poslanci přehlasovali, a tak zákon platí. Vy jste se tehdy proti zákonu postavil. Proč?
Edvarda Beneše česká společnost stále velmi šetří. On je tou osobou, o které se raději nemluví, protože diskuse o něm stále rozděluje společnost.
Nejsem sám, kdo si myslí, že v rozhodujících chvílích neobstál. Některá jeho poválečná rozhodnutí mu nemohu odpustit ani při vší úctě ke všemu, co pro Československo při jeho vzniku vykonal a pod jak obrovským tlakem musel v únoru 1948 jednat. A to i s přihlédnutím k tomu, jak moc nemocný už tehdy byl.
To jsou zhruba hlavní důvody, proč jsme v Senátu zákon, podle něhož se Edvard Beneš zasloužil o stát, zamítli.
Jen proto?
Nejen proto. S Benešem není spojen jen osudový únor 1948, ale i souhlas s mnichovskou smlouvou v roce 1938 - tudíž i odstoupení pohraničí a samozřejmě poválečný odsun Němců.
Speciál k 70 letům od Února 1948
Neuvěřitelný příběh českého Monte Christa. Cestu nástupu komunistů umetla akce opsaná od gestapa
Život samopalníka Raichla na unikátních fotografiích: Mukl z gulagu, který bojoval proti komunismu
Komunisté terorizují občanstvo a Gottwald lže, psali novináři před únorovým pučem. Po něm už nemohli
Fotoblog: Zlo s tváří Lidových milicí. Přísahali, že za KSČ položí i život
Místo života v komunismu si raději vybrali emigraci. Podívejte se, kdo opustil zemi po únorovém puči
Truhlář se služkou prvním párem Československa. "Kléma a Martička" předznamenali úpadek země
Komunistická zvěrstva v Československu? Humorista Žák vše předpověděl již v roce 1948
Hotel Klenov na Bystřičce postavil válečný veterán, znárodnění jej rodině vzalo. Dnes budova chátrá
Dokud se tedy nevyrovnáme s Edvardem Benešem, společnost bude v názoru na něj rozdělena. Jak říkám: je nejvyšší čas přestat o něm mlčet. I proto už dlouho pátrám, jak to vlastně v únoru 1948 bylo s demisí demokratických ministrů.
Historik Václav Veber ve své studii například říká, že prezident Beneš jednal protiústavně, když vládu rovnou nerozpustil. V únoru 1948 odstoupilo nikoliv dvanáct, ale čtrnáct ministrů, což už byla nadpoloviční většina. A tak kabinet, v jehož čele stál šéf komunistů Klement Gottwald, měl být rozpuštěn, ne doplněn. Václav Veber doslova říká: "Beneš znásilnil ústavu, což umožnilo komunistický mocenský převrat."
O tom, že k demisi dvanácti ministrů se dodatečně připojili i dva sociální demokraté Václav Majer s Františkem Tymešem, se už Beneš nemusel dozvědět. Možná jim jeho žena Hana Benešová řekla: "Už mého nemocného Eduarda netrapte."
Anebo dal Beneš Gottwaldovi silný slib, že jeho vládu v souladu s ústavou nepoloží a nechá ji jen doplnit, až pak nechtěl cuknout.
Prezidenta Beneše mohla navíc Moskva bezohledně vydírat. Prahu tehdy krátce navštívil ministr zahraničí Vjačeslav Molotov a my nevíme, co si řekli. Ruské archivy zůstávají uzavřeny. Spekuluje se ale, že Molotov Benešovi vyhrožoval: Riskujete občanskou válku. Pochybuji ale, že mu hrozil vpádem Rudé armády. Podle dostupných pramenů to Moskva pokládala za nevhodné.
Jako předseda Senátu jsem několikrát intervenoval v Moskvě nebo u ruského ministra Sergeje Lavrova. Snažil jsem se mu vysvětlit, jak moc potřebujeme zpřístupnit jejich dokumenty o tom, co všechno tu před sedmdesáti lety podnikali sovětští diplomaté či rezidenti zpravodajských služeb. Rusové k mým žádostem vyjadřovali vždy velké pochopení… avšak výsledek žádný.
Beneš byl už velmi oslabený
A co tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk?
Ten chodil s demisí v kapse od Beneše ke Gottwaldovi a stále se nemohl rozhodnout. Což vypovídá o jeho duševním stavu.
Gottwald ale podle mě musel vědět, že by podle ústavy měla odstoupit celá vláda. Pokud tedy on nebo někdo jiný nechal Beneše v nevědomosti, tak jde z jeho strany o jasné znásilnění ústavy. Beneše už v té době nebylo těžké uvést v omyl vzhledem k jeho velmi chatrnému zdraví (měl za sebou několik mozkových příhod - pozn. red.).
Edvard Beneš byl ostatně v hrozném stavu, už když odjížděl v roce 1943 z Velké Británie do Moskvy podepsat smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci. Celá exilová vláda ho tehdy přesvědčovala, aby do Moskvy nejezdil. Naléhal na něj i britský premiér Winston Churchill. Jenomže Beneš jel, smlouvu podepsal a článek o povinné ratifikaci poválečným československým parlamentem byl z dohody obratně vyškrtnut. Což zařídila největší obluda a zrádce Zdeněk Fierlinger, československý velvyslanec v Sovětském svazu.
Vážně nemocný prezident Beneš byl tedy podle vás snadno manipulovatelný?
V každém případě byl už velmi oslabený. Už tehdy platila mezi demokratickými politiky dohoda "Beneše budeme šetřit". A důsledně se tak celá léta řídil i poúnorový exil.
Proč?
Beneše zkrátka brali jako symbol svých poražených demokratických ideí, svého světa. A tak prezidenta šetřili s tím, že ho nebudou máčet do hanby. Jenomže už kvůli nám samým je nutné s tímto šetřením konečně přestat.
Současný prezident Miloš Zeman označil nedávno demokratické ministry, kteří podali v únoru 1948 demisi, za pitomce. Lze to říci takhle striktně?
Teď pomiňme polemiku o tom, kolik ministrů podalo ve skutečnosti demisi a zda jejich počet Benešovi zamlčeli. Demokratické ministry nemohlo podle mě ani ve snu napadnout, že Jan Masaryk, syn zakladatele Československa, prohlásí najednou, že si "rád zavládne s lidem".
A že se zachovali jako pitomci? Podívejte: když se ráno dozvíte, že sekretariát vaší strany byl přepaden a že ti a ti lidé byli odvlečeni, tak jste nepochybně v děsu. Ti takzvaní "pitomci" si mohli myslet, že každou chvíli mohou být i oni odvlečeni akčním výborem. Dnes něco podobného nikomu nehrozí a každý si může říkat, co chce. V naprosto odlišných poměrech. Takže se únorovým politikům lehce spílá.
Můžeme jim to dnes vůbec vyčítat? Takový Miloš Zeman řekne, že můžeme, protože je absolutním pragmatikem. Já ale říkám, že demokratičtí ministři hráli tehdy podle pravidel. Mohli oni vůbec počítat s něčím podobným, jako byly akční výbory Národní fronty, nasazení lidových milic, provokace nebo únosy lidí?
Napadá mě ještě jedno srovnání. Tihle ministři hráli kroket v dlouhých šortkách a najednou na ně vlítli hráči amerického fotbalu s chrániči a přilbami. Můžete to těm gentlemanům vyčítat, že nepočítali s brutalitou komunistů? S únosy, výhrůžkami a diskreditacemi? Mrzí mě na nich něco zcela jiného…
A to?
Už jsem to naznačil: že neměli dost vůle objasnit v exilu únorové události. Oni se prostě rozhodli Beneše za každou cenu šetřit. Takže živí svědci únorových událostí, kteří mohli ještě deset či patnáct let po komunistickém převratu vysvětlit všechny okolnosti, mlčeli.
Proto dodnes úplně nevíme, jak to s těmi dvěma dodatečnými rezignacemi bylo. Ukázali je Benešovi a on jim řekl, že už slíbil Gottwaldovi pouhou rekonstrukci vlády? Nebo je Hana Benešová uprosila, aby nemocného Edouška nechali, proboha svatého, už na pokoji? Anebo se snad Beneš nechal zastrašit vydíráním Moskvy? Historik Vilém Prečan v tom má například jasno: Beneš byl Sověty bezohledně zastrašován.
K tomu si přičtěme Benešovy obavy z Němců, které ho zcela ovládaly: "Německo bylo, je a bude naším odvěkým nepřítelem a my musíme být vděčni, že nás Sovětský svaz přijímá do své ochranné náruče."
Že ale byli demokratičtí ministři prezidentovým jednáním hrozně zklamáni, tak o tom žádná. Svědčí o tom i nezdařený pokus o sebevraždu bývalého Benešova tajemníka a ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny, který vyskočil z balkonu. Byla to reakce na Benešovo chování. Reakce jeho dlouholetého nejvěrnějšího a nejloajálnějšího důvěrníka a spolupracovníka. Drtinovo zklamání z Beneše muselo být obrovské. (Drtina byl po únoru 1948 odsouzen ve vykonstruovaném procesu k 15 letům vězení, ze kterého byl po amnestii propuštěn v roce 1960 - pozn. red.)
Ke které variantě smrti Jana Masaryka se přikláníte? Vražda, či sebevražda?
Jan Masaryk se asi hodně trápil a přemýšlel, zda se rozhodl dobře, když se stal ministrem zahraničí v Gottwaldově "rekonstruované vládě". Z titulu svého postavení ale měl nekonečně mnoho možností, jak z této země odejít. Třeba při první zahraniční cestě. Proč by tedy skákal z okna? Přemýšlím nad touhle tragédií už dlouho.
Už před Únorem zavládl teror
Ještě k té "ústavnosti" komunistického převratu… Historik Karel Kaplan zmiňuje například zatýkání stovek lidí. Únoru předcházely i komunisty zinscenované aféry: ať už ta mostecká špionážní, či krčmaňská s výbušninami rozeslanými třem demokratickým ministrům.
A to vše ještě před 25. únorem 1948. Zavládl teror. Lidé z nekomunistických stran byli zatýkáni na sekretariátech svých partají. Přepaden byl i sekretariát sociálních demokratů.
Když mně například tehdejší levicový novinář a publicista Jirka Lederer, očitý svědek těchto brutálních čistek, vyprávěl o komandech, která bez jakéhokoliv pověření zatýkala a zabavovala dokumenty u sociálních demokratů, tak jsem z toho měl husí kůži. Stejně to vypadalo u ostatních politických stran.
Tedy, zatýkala… Lidé byli bez zatykačů unášeni. Když takhle unesli generálního tajemníka Československé strany národně socialistické Otu Horu, bylo to moc i na Edvarda Beneše, který zařídil jeho okamžité propuštění. I tak byl ale Hora později znovu zatčen.
Pro únor 1948 proto nemám jiné slovo než teror. Víte však, co se dodnes v těchto událostech podceňuje?
Co máte na mysli?
Role takzvaných akčních výborů Národní fronty. Jejich vznik a působení nelze zdůvodnit ani tou nejkrkolomnější právní konstrukcí. Gottwald tehdy vyzval, aby se na všech pracovištích vytvářely tyto akční výbory, a tak je očistily od nepřátel socialismu. A ono to zafungovalo!
Tyhle výbory neměly v rukou nic, a přesto spustily bezdůvodně rozsáhlé čistky. Na ministerstvu zahraničí tak přišli revolucionáři za ministrem Janem Masarykem a předali mu seznam několika desítek lidí, kteří musí úřad opustit. A představte si, že je Masaryk vyhodil. Zbavil se těch nejlepších diplomatů. Vymínil si jedinou výjimku a podepsal to. Lidí se zmocňoval strach.
A hrozné je i to, že prezident Beneš se nezastal ani exilového šéfa československých zpravodajců Františka Moravce, bez něhož by měl za války v Londýně jen nepatrný vliv na Spojence. Moravec dodával po celou válku Benešovi špičkové zpravodajské informace a byl i hlavním iniciátorem zlikvidování jednoho z nejmocnějších mužů nacistické říše Reinharda Heydricha. A Beneš? Po válce nechal Moravce klesnout až ke dnu.
Víte, jaký je nejsilnější hnací motiv některých politiků?
Touha po moci?
Ano, jistě. Moc některé z nich doslova opájí. Já ovšem přidávám ještě jeden motiv, který může být silnější než ona touha po moci. A tím je msta. Nedávno jsem na toto téma vedl diskusi a jmenoval jako názorný příklad Miloše Zemana nebo bývalého slovenského premiéra Vladimíra Mečiara. Teď k nim přidávám i Edvarda Beneše, který byl absolutně mstivý.
Tři politické strany, které byly vůči Benešovi v opozici, kritizovaly ho anebo nabízely jiné varianty zahraniční politiky, tento prezident po válce vyřadil z politické soutěže. Zakázal je. Agrárníky, živnostníky a národní demokraty.
Beneš také po mnichovské smlouvě zlikvidoval své kritiky - tehdejší významné československé politiky Štefana Osuského, Lva Prchalu a Milana Hodžu (odsuzovali mnichovskou dohodu, kapitulaci nebo poválečnou orientaci na spolupráci se Sovětským svazem - pozn. red.).
Lidem, kteří Beneše kritizovali, se prezident mstil. Vytlačoval je, organizoval aféry. Přitom o Benešově mstivosti se zatím moc nemluví. Po válce zkrátka opustil lidi, jako třeba Moravce, kterým měl být vděčný, a mstil se těm, kteří ho kdy kritizovali.
Tohle nemohu Edvardu Benešovi odpustit. Msta by neměla být v politice ani tím nejmenším motivem.
Bez Beneše by to s námi bylo jinak
Bavíme se tu o někdy dost tenké hranici mezi demokracií a totalitou. O schopnosti včas rozeznat hrozby, jejichž naplnění může vést až k totalitě. Máme dnes ještě schopnost tohle nebezpečí rozpoznat?
S Ruskem například vždy souvisely dvě hrozby: rozšiřování světa komunismu a pro ruskou říši typická rozpínavost. Rusové ji mají v sobě hluboko zakořeněnou.
O první hrozbu dnes už samozřejmě nejde. Rusové ale v sobě nyní pěstují pocit ohrožení, protože rozpínaví jsou podle nich ti druzí. My si naopak myslíme, že rozpínaví jsou oni. Vidíme to přesně naopak.
Viděli jsme ale přece ruské zelené mužíky při okupaci Krymu a pak na východě Ukrajiny, od nichž se Kreml dlouho distancoval. Neviděl je naopak prezident Miloš Zeman, jemuž švédský ministr zahraničí na summitu NATO poradil, aby se na ty mužíky bez označení zeptal českých zpravodajských služeb.
Existují v Česku brzdy proti rizikům, o kterých mluvíme?
Já se stále spoléhám na jeden z pilířů demokratické moci - soudnictví. Jistě, jsme svědky někdy až neuvěřitelných chyb, ale přesto mu věřím. Pracuje v něm stále více velmi schopných a minulostí nezatížených lidí.
Pokud by ale měl být odvolán například nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, tak právě tohle bych považoval za opravdu velmi silný varovný signál. Stejně jako zestátnění nebo zprivatizování veřejnoprávních médií či výměna jejich vedení, o čemž třeba v poslední době mluví někteří politici.
Diskutujme o temných či polotemných místech našich dějin a zkoumejme je. A když přijdeme na něco, co nás zarazí, tak nás může diskuse i posílit… Třeba jako diskuse o únoru 1948 a roli Edvarda Beneše, kterou teď spolu vedeme.
Má pravdu spisovatel Pavel Kosatík, když poněkud drsně konstatuje, že historie této země by vypadala jinak, pokud by se Edvard Beneš nenarodil?
Pavel Kosatík zašel dost daleko. Ale ano - vypadalo by to s námi pravděpodobně úplně jinak.
Prezident Masaryk přesto říkal: "Nebýt Beneše, neměli bychom republiku." A byl to právě Beneš, kdo za osamoceným Masarykem vyrazil do exilu, aby mu pomohl. Masaryk proto Beneše po vzniku Československa tolik preferoval a viděl v něm svého nástupce. Beneš se k němu v exilu přidal v době, když to budoucí prezident nejvíce potřeboval.
