Praha - Petr Bachrach, Alexander Gajdoš a Abrahám Pressburger.
Tři Židé, tři válečníci - partyzáni z 2. světové války, tři zcela rozdílné osudy.
Čtyřicet let komunistická propaganda popisovala události roku 1944 ve slovenských horách jako hrdinské "střílečky" ve jménu leninsko-marxistické ideologie, ve skutečnosti partyzánský odboj neměl s komunismem nic společného.
Poslední pamětníci, partyzáni, vzpomínají, že odboj v horách byl neorganizovaný, zoufalý kvůli nedostatku jídla a munice. Vedl se pod heslem: "I bez nás válku Spojenci vyhrají", nebo zcela naopak, kdy se jednotky nebo dokonce jednotlivci pouštěli do divokých přepadových akcích. Všichni se shodují, že na politiku neměl nikdo ani pomyšlení.
Abrahám Pressburger je někdejší vězeň jednoho slovenského koncentračního tábora.
Dlouho čekal na příhodnou chvíli, aby nacistům utekl. Když v létě roku 1944 vypuklo na Slovensku povstání, podařilo se mu uprchnout do hor. Nehledal úkryt, ale partyzánskou jednotku. Prošel vojenským výcvikem, ale stále se nemohl dočkat boje. Partyzáni se nudili...
A tak vyrazil se svým přítelem Gabi Eichlerem do nejbližšího města, kde spáchali atentát na jednoho důstojníka SS. Proběhlo to prý takto: "Naproti budově, kde sídlilo německé velitelství, byl jakýsi fotografický ateliér. Tam jsem se schovali. Abychom nebyli nápadní, chovali jsme se jako zákazníci, takže jsme se nechali vyfotit. Čekali jsme, až důstojník SS vyjde z protější budovy. Pistole jsme měli schované pod kabáty. Načekali jsme dlouho. Když se objevil, tak jsme s Gabim vyběhli směrem k hloučku vojáků, který ho doprovázel. Zastřelil jsem ho a ve zmatku, který nastal, jsme zmizeli..."
Gábi, nenechávej mě tady, prosím...
Abrahám Pressburger daleko neutekl. S přítelem prchali přes ploty, zahrady a příkopy: "Při jednom skoku jsem si zranil nohu. Volal jsem: Gabi, jsem raněný. Myslel jsem, že mě střelili. Gabi se zastavil, bylo vidět, že bojuje sám se sebou, jestli mě tam má nechat, nebo mi pomoci. Gabi byl silák, hodil si mě na záda a utíkal se mnou...!"
Gabi Eichler klopýtá přes zahrady malé horské vesnice, na ramenou nese zraněného Abraháma a za ním se valí nejméně třicetičlenná četa německých vojáků, kteří po něm střílí. Scéna jako z nějakého málo uvěřitelného válečného filmu, ale toto se skutečně stalo. Gabi Eichler asi po kilometru doběhne na polní cestu a zastaví vůz s koňmi.
Akce byla úspěšná napůl.
Nejen kvůli tomu, že Abrahám málem přišel o nohu, ale také po sobě nechali nejlepší stopu, jakou snad mohli.
Němcům došlo, že se útočníci skrývali u fotografa. Někoho napadlo vyvolat film a s úžasem zjistili, že se dva Židé před atentátem nechali vyfotit. To považovali za vrchol drzosti a rozhodli se je za každou cenu dostat. Vypsali na ně odměnu, fotky vyvěsili po všech možných vesnicích a městech. A zahájili útok na horské bunkry. Pressburger přežil v úkrytu u jednoho cikánského sedláka, Gabi Eichler se přidal k postupující Svobodově armádě.
Skutečný příběh z vymyšleného filmu
Petr Bachrach - jeho příběh jako by inspiroval scénáristy k novému filmu, který v těchto dnech běží v kinech - Poslední vlak.
Z transportu do Osvětimi se dostal jako hrdinové zmíněného filmu: "Už když jsem nastupoval do dobytčáku, všiml jsem si, že podlaha vagonu je prohnilá. Rukama jsem drolil prkna, dokud se mi nepodařilo prolomit malý otvor. Lidé, hlavně starší Židé, mě okřikovali, abych toho nechal, ale byla to jediná záchrana. Měl jsem štěstí, vlak jel pomalu do zatáčky k tunelu. Když jsem vyskočil, dozorci se samopaly si mě nevšimli," popisuje Petr Bachrach, který dnes žije v Izraeli, kam se za ním vypravili reportéři Post Bellum.
Kolaborant opil partyzány a pak je nechal podřezat ve spánku
Alexander Gajdoš měl na konci léta roku 1944, jakožto osvobozený vězeň koncentračního tábora u Žiliny, plán - přežít válku zakopán v zemljance v naprosté pustině někde na Fatře.
Bunkr vybudoval a shromáždil v něm jídlo k přežití na celou zimu. Někdy na začátku listopadu se rozhodl, že naposledy půjde žebrat jídlo po vesnicích, pak se chtěl zavřít a nevylézat, aby ho ve sněhu neprozradily stopy.
Příběhy 20. století
- Rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století připravuje tým redaktorů Českého rozhlasu Rádia Česko a neziskového občanského sdružení Post Bellum .
- Novináři natočili více než sedm set svědectví a vzpomínek pamětníků.
- Hodinový dokument věnovaný vzpomínkám bývalých partyzánů Petra Bachracha, Alexandera Gajdoše a Abraháma Pressburgera, o kterých pojednává tento článek, můžete slyšet v sobotu 17. listopadu pět minut po 13. hodině na rádiu Česko.
- Projekt momentálně hledá sponzory - vše potřebné najedte na webových stránkách sdružení Post Bellum .
Nepřehlédněte:
Smůla.
Ve vesnici ho zatkla jednotka Vlasovců a odvlekla jej do lágru u jednoho nádraží. Popravy, které se konaly každou noc, zázrakem přežil, jeho vyšetřovací protokoly dozorci ztratili. Stal se bezejmenným, a protože lágr měl být zcela zlikvidován, velitel se z bůhvíjakého hnutí svědomí rozhodl posledních šest vězňů propustit.
Mezi nimi byl i Gajdoš a jeho přítel Rudla, kteří vyrazili k partyzánům do hor: "Dorazili jsme do ležení v Priechodu. Ujal se nás jakýsi muž v civilu. Ukazoval nám, kde co je. V táboře se něco slavilo, partyzáni měli alkohol a už upito. Byli jsme hrozně unavení, tak jsme se chtěli někde natáhnout, ale najednou ten chlapík, co nás provázel, nás začal vyhazovat. Že tu v žádném případě nesmíme přespat, a že kousek výš v horách je jiné ležení, tam mají prý pro nás místo. Ale v tomto ležení bylo místa dost! Nedal se uprosit, tak jsme šli. Ráno jsme se vrátili, a koukáme! Všichni tam leží mrtví, podřezaní ve spánku. Jediný, kdo mezi nimi chyběl, byl ten chlapík v civilu. Musel to být německý kolaborant, který partyzány opil a v noci tam pustil Němce. Aby neupozornili ostatní partyzány v horách, použili dýky. Nás si ten chlapík musel asi nějak oblíbit nebo co, prostě nás nechal žít. Později to vyšetřovala NKVD, ale s jakým výsledkem, nevím,," vzpomíná Alexander Gajdoš.
Další vzpomínky těchto tří mužů si můžete poslechnout v rozhlasovém dokumentu Příběhy 20. století, který vysílá Rádio Česko tuto sobotu ve 13:05h.
