reklama
 
 

Svědectví, která by neměla být zapomenuta

30. 11. 2007 12:00
Hovoří ti, co přežili lágry

Praha - Některé příběhy by nedokázal vymyslet ani nejlepší scénárista: Ty, které se opravdu staly.

Třeba životní story Štefánie Lorándové - československé občanky a členky sionistického mládežnického hnutí Hašomer Hacair (Mladý strážce), která přechytračila Hitlerovy pohůnky.

Příběhy 20. století

Příběhy 20. století

  • Rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století připravuje tým redaktorů Českého rozhlasu Rádia Česko a neziskového občanského sdružení Post Bellum .
  • Novináři natočili více než sedm set svědectví a vzpomínek pamětníků.
  • Hodinový dokument věnovaný příběhu Štefánie Lorándové, o níž pojednává tento článek, můžete slyšet v sobotu 20. října po 13 hodině na rádiu Česko.
  • Projekt momentálně hledá sponzory - vše potřebné najedte na webových stránkách sdružení Post Bellum .

Nebo generála ve výslužbě Tomáše Sedláčka, kdysi vězně režimu, svědka praktik v komunistických lágrech. Osvobodila ho amnestie v roce 1960. Tehdy si ve vězeňských zařízeních v Československu odpykávalo svůj trest 8700 politických vězňů - nebo lépe řečeno vězňů z přesvědčení. Amnestie roku 1960 se ovšem týkala jen 5300 z nich.

Svědectví by nebylo úplné ani bez vzpomínek z druhé strany: Na podmínky v komunistických vězeních vzpomíná například Josef Klesa, který asistoval smrti generála Heliodora Píky.

Projděte si unikátní seriál, který pro deník Aktuálně.cz připravili novináři z Rádia Česko a neziskového sdružení Post Bellum. Zachycuje svědectví, která by neměla být zapomenuta.

Přežili komunistický lágr. Štvanice režimu neskončila, 11. 10. 2007

Psal se 23. květen 1960. Bývalý sociální demokrat Josef Janáček z Ostravy Vítkovic si ve svém bytě pustil plyn. I když si smrt zvolil sám, viníka lze vystopovat. Pod smrtí je podepsaná komunistická Státní bezpečnost. Spáchal sebevraždu poté, co zjistil, že ho udávala jeho vlastní žena...

Přechytračila Hitlerovy pohůnky. Stovky židů přežily, 19. 10. 2007

Po propuštění z internačního tábora si Štefánie Lorandová začala hledat práci. Našla inzerát na zaměstnání v jakési agentuře. Dorazila na pohovor - a zjistila, že je v německé tiskové kanceláři: "Na zdech viseli samí Hitlerové, ale už jsem se nemohla otočit na podpatku a odejít. A teď si představte, že jsem udělala zkoušku a oni mi řekli, že jsem okamžitě přijata. Nevěděla jsem, jak z toho ven, tak jsem jim řekla, že chci nehorázně vysoký plat. A oni na to zase kývli."

Přihlížel smrti Píky. Popisuje praktiky bývalého režimu, 26. 10. 2007

Když Píku věšeli, velitel borské věznice nařídil všem bachařům, tedy i Josefu Klesovi, že musí sledovat, jak to dopadne se zrádci vlasti. "Normálně ho přivedli z cely smrti, kde měl poslední přání. A kat ho oběsil. Mě to nijak zvláštní nepřišlo.To byla normální věc. Při popravě byl Píka klidný, vykouřil cigaretu... Ani si nepamatuji, jestli něco těsně před smrtí řekl."

Byl špionem Francie. Režim ho odsoudil na doživotí, 2. 11. 2007

Osudový zlom v životě Jiřího Zenáhlíka nastal 1. února 1952, kdy ho ze zálohy povolali zpět do armády. Tehdy zjistil, že jeho bratr Josef spolupracuje s francouzskou špionážní službou: "Bratr pak za mnou bratr přijel. Naložil mě do sanitky a zavezl do lesů poblíž města Teplá. Tam mi řekl, o co jde. Zdráhal jsem se. Velice mě nabádal. Říkám mu: 'Pepíku víš, co dělám? Já jsem voják a jestliže se dopustím této činnosti, bude mě to stát krk.'"

Táta ho vytáhl z transportu. Dodnes trpí, že přežil, 8. 11. 2007

Důstojník SS ukázal Abrahámovi Pressburgerovi, aby šel do transportu: "Můj tatínek tam stál jako předseda židovské rady spolu s těmi lidmi z SS. Zvolal: 'Herr, um Gottes willen mein Sohn! - Pro pána Boha! Můj syn!' Němec se otočil a ještě jednou prošel mezi řadami, ukázal na mě a řekl: 'Du Idiot, Ich habe dir gesagt dort!' ´ Ty idiote, řekl jsem ti sem!´, a to mi zachránilo život," vzpomíná Pressburger, který žije v Izraeli.

Pravda o partyzánech: Neřízení, hladoví, bez munice, 16. 11. 2007

Poslední pamětníci, partyzáni, vzpomínají, že odboj v horách byl neorganizovaný, zoufalý kvůli nedostatku jídla a munice. Vedl se pod heslem: "I bez nás válku Spojenci vyhrají", nebo zcela naopak, kdy se jednotky nebo dokonce jednotlivci pouštěli do divokých přepadových akcích. Všichni se shodují, že na politiku neměl nikdo ani pomyšlení.

Svět žasl nad jeho akrobacií. Režim ho poslal na uran, 23. 11. 2007

"V té kanceláři, tam mě dotloukli, tam mě dobili. Když jsem ležel na zemi ve zvratkách a ve všem, co prostě z člověka jde vrchem spodkem, tak najednou stál nade mnou kapitán. Dával mi otázky, které padaly jenom v rodině. A já si říkám: Co to je za chlapa? A pak najednou, když mi dal ještě poslední ránu, říkám si: Pane Bože, to je tatínkův bratranec! Ano, to byl on."

Zpověď: Pronásledován až do náruče StB, 30. 11. 2007

Rodině Waltera Sitteho byl zkonfiskován majetek. Žádali úřady o vystěhování do Německa, to už bylo v padesátých letech zamítnuto. Otec nastoupil do továrny na nitě. Mnoho let úřady žádal, aby se mohl starat aspoň o svoji zahradu, udržovat opuštěný a chátrající rodinný domek. Komunisté mu v padesátých letech nařídili, aby dům zboural a dřevo spálil.

autor: Redakce DOM | 30. 11. 2007 12:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama