Jaká byla vaše role při událostech na východě Ukrajiny, kde jsou nyní dvě neuznané republiky pod nadvládou proruských separatistů?
Od počátku konfliktu jsem se snažil probudit ukrajinský národ a poukázat na to, co se u nás děje. V roce 2014 se na Ukrajině začaly odehrávat viditelné akce Ruska.
Jaké myslíte?
První takzvané demonstrace podporující odtržení Donbasu nebyly organizovány místním obyvatelstvem. Jednoduše jsme tyto demonstranty neznali. Proto jsme zorganizovali "odboj". Až 15 tisíc lidí vyšlo do ulic demonstrovat proti tomu, co se na Donbasu děje. Okamžitě jsme se setkali s agresí ze strany lidí, které jsme neznali. Házeli na nás třeba zábleskové granáty, které nás oslňovaly.
Jak na takové chování reagovala místní policie?
Velmi rychle jsme si všimli, že s tím nehodlá nic dělat, a bylo nám hned jasné, že nás policie zradila. V návaznosti na tyto události jsem začal organizovat maraton modlení, do kterého se zapojili představitelé 60 církví. Účastnili se křesťané i muslimové. Takové akce pokračovaly až do srpna 2014.
Proč to ustalo?
Když začala ruská okupace, museli jsme svou činnost tajit. Nikdy jsem však neskrýval svou podporu Ukrajině. Pravidelně jsem jezdil po celé zemi, přednášel, zapojoval se do různých debat. Asi na podzim 2015 jsem začal být sledován. Když jsem po zatčení četl obžalobu, na prvních stránkách jsem objevil různá udání o tom, jak zastávám proukrajinskou pozici a že mám žáky, kteří odjeli z Donbasu na Ukrajinu.
Kdo vás vyšetřoval?
Ministerstvo státní bezpečnosti, které vzniklo podle vzoru sovětského NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí, pozn. red.).
Proč jste zůstával v Doněcku, když jste věděl, že jste vyšetřován a hrozí vám nebezpečí?
Můj syn má Downův syndrom a asi přes 20 let zlomenou páteř. Nemohl jsem odjet tak rychle jako ostatní. Musel jsem se o něj postarat.
Jak proběhlo vaše zatčení?
Na ulici na mě čekali dva muži s automatickými zbraněmi a "pozvali" mě na ministerstvo státní bezpečnosti. Řekli mi, že to je na dvacet minut. Těch dvacet minut se nakonec protáhlo na dva roky.
Co s vámi po zatčení dělali?
Hodili mě do sklepa, lidé tam leželi všude možně. Na záchod jsme mohli jen dvakrát denně - v osm ráno a osm večer. Pokud na to ovšem nezapomněli. Dohromady jsme měli na hygienu asi dvě minuty, což se v podstatě téměř nedalo stihnout. Krmili nás jednou denně, pokud na to také nezapomněli…
Jaké myšlenky proběhnou v takové situaci člověku hlavou?
Po třech dnech jsem začal mít obrovskou starost o svého syna. Zůstal sám a bez pomoci by umřel. V té době se dostali do mého bytu a vzali z něj v podstatě úplně všechno. Potom za mnou do sklepa přišel muž, dal mi pytel na hlavu a odvezli mě do "výslechové místnosti". Což v překladu znamená mučírna.
Můžete popsat, co se tam dělo?
Hned se mě zeptali, jestli už mě někdo mučil, a pak začali. Nejdříve mě mlátili rukama, pak různými předměty, stříleli mi u hlavy, hráli se mnou ruskou ruletu. Ještě dlouho po jejich výslechu jsem se učil chodit. Až teď začínám znovu cítit konečky svých prstů, protože jsem je měl přelámané.
Přednesli vůbec nějaké důkazy, že jste měl organizovat odboj proti jejich "republice"?
Během mučení jsem měl pouta a pytel na hlavě. Do ruky mi dali dva předměty válcového tvaru a zeptali se: "Co to je?" Řekl jsem, že nemám ponětí. Řekli mi, že to jsou moje granáty, které našli u mě doma. Díky tomu pak na nich byly moje otisky. Když jsem se později bavil s různými politickými vězni, vyprávěli mi stejný příběh.
Snažili se z vás dostat nějakou informaci? Nebo o co jim šlo?
Řekl bych, že se jednalo o klasický sadismus. Hledali nějakou informaci, která by mě usvědčila z toho, že jsem nepřítel národa. Doslova mi řekli: Ruský svět přišel. Jsme pokračovatelé NKVD. Nediskutujeme, vynášíme soudy.
Kolik času jste v tom sklepě strávil?
Asi měsíc. Potom mě odvezli do klasického vězení. Do části, které se za Sovětského svazu říkalo cely smrti. Jsou tam ti nejhorší kriminálníci a vrazi. Nedá se tam téměř existovat. Buď se jedná o samotky, nebo společné cely. Tam jsem strávil další půlrok. Asi po roce, kdy se nic nedělo, se mnou začal soudní proces.
Jak takový soud v Doněcké lidové republice vypadal?
Zajímavé je, že mě soudil vojenský tribunál. Nedávalo to žádný smysl. Nejsem důstojník ani voják. Udělali to proto, že proti rozsudku vojenského soudu se nedá odvolat. Snažili se najít důkazy, že jsem špion nebo extremista, ale nic mi neprokázali. Zůstaly tam jenom ty dva granáty.
Co bylo po rozsudku?
Poslali mě do vězení. Vězni se ke mně chovali s respektem, protože jsem nezapadal do běžného profilu. Tam jsem byl do konce prosince loňského roku, kdy mě vyměnili za jiné rukojmí.
Proč si pro výměnu zvolili vás?
Moje kauza vyvolala velkou mezinárodní reakci. Velvyslanectví různých zemí, počínaje Amerikou a konče Vatikánem, se za mě přimlouvala u Putina. Jedním z rozhodujících momentů byl zájem prezidenta Miloše Zemana na tom, aby mě pustili.
Zjišťoval jste zpětně, jak se za vás prezident Zeman přimlouval?
Prezident Zeman se prý doslechl o mé kauze a zaujala ho. Když jsem se s ním potkal, vysvětlil mi mechanismy, jak se mě snažil dostat z vězení.
Jak to udělal?
Zpočátku se rozhodl napsat lídrovi doněckých separatistů Alexandru Zacharčenkovi. Ale Zacharčenko ho ignoroval a neodpověděl. To se považuje za urážku. Jste prezident evropské země, píšete nějakému teroristovi, který vám ani neodpoví. Po nějakém čase se Zeman spojil i s Vladislavem Surkovem (poradce ruského prezidenta). Nakonec se Zeman potkal s Putinem a poprosil ho o moje propuštění. Když má jeden prezident na toho druhého osobní prosbu, často se tyto prosby plní. Jsem jim všem velice vděčný, nehledě na jejich politickou pozici.
Nedávno jste se s prezidentem Zemanem setkal, jak schůzka proběhla?
Bylo domluveno, že se potkáme na dvacet minut. Nakonec se naše schůzka protáhla na hodinu.
Proč k tomu došlo?
Prezident Zeman byl otevřený mým názorům. To odlišuje evropské politiky od těch na Východě. Pověděl jsem mu, co se na Ukrajině opravdu odehrává, a o problému, který řešíme. Shodli jsme se na tom, že je potřeba vést konstruktivní dialog s oběma stranami. Řekl, že mě vidí jako jednoho z účastníků toho dialogu. Samozřejmě jsem zastával pozici, že Krym patří Ukrajině. Zároveň chápu pozici Miloše Zemana, který má velmi dobré vztahy s Ruskem, které chce i nadále udržovat.
Co ještě pana prezidenta zajímalo?
Můj názor na islám, napsal jsem o něm totiž nějaké publikace. Zemanův pohled na islám není úplně tolerantní. Já naopak říkám, že islám není agresivní náboženství. Agresivní jsou lidé, kteří ho zneužívají k naplňování svých politických cílů. Snažil jsem se změnit jeho názor. A upozornit, že radikálové se za islám pouze schovávají.
Slyšel na tyto argumenty?
Musím říct, že na to slyšel. Ale řekl mi, že je přítel Izraele. To já jsem také, ale je důležité rozlišovat islám a teror. Nesmíme tyto termíny míchat dohromady. Tím spíš, že v Česku problém s islámem není. Nejsou tu uprchlíci. Takže Zemanovu pozici vůči islámu vnímám jako gesto směrem k Izraeli.
Řešili jste i jiná témata?
Bavili jsme se o literatuře i umění. Ptal se mě, jestli o svém zážitku z posledních let napíšu knihu. Řekl jsem mu, že ji napíšu. Každý jsme si drželi své pozice, ale vedli jsme konstruktivní dialog. Poděkoval jsem mu za jeho snahu a pomoc. Jeho gesto pro mě znamená víc než naše rozdílné názory na politiku.
Prezident se vás ptal, zda chcete být součástí dialogu o tom, co se děje na Ukrajině. Máte vůbec zájem se něčeho takového po zážitku v Doněcku účastnit?
Češi si musí uvědomit, že jsou blízko ukrajinských hranic. Pokud nevyřešíme problém s Donbasem a Krymem, dostanou se do nebezpečí. Anexe je totiž ten nejhorší mezinárodní zločin. Najednou nastala situace, kdy se láme celý systém mezinárodních dohod.
Co by měly státy jako Česko dělat, aby se konflikt vyřešil?
Je potřeba se dívat na celou záležitost konstruktivně. A to platí hlavně pro novináře. Je potřeba informace neustále aktualizovat, mluvit o tom. Chápu, že lidé žijí svůj každodenní život a konflikty mimo jejich území se jich netýkají. Jak začínala druhá světová válka? Vezměte si třeba Československo. Když Německo anektovalo bez výstřelu Sudety, všichni mlčeli. Nakonec konflikt skončil mezinárodní katastrofou.
Fungují podle vás ekonomické sankce uvalené na Rusko? Mohou konflikt pomoci řešit?
Jejich efektivita by mohla být větší. Rusko není malá země a umí si s tím poradit, neboť má hodně zdrojů. Rusové jsou národ, který si historicky zvykl trpět pod tlakem jiných zemí. A je zvyklý na utahování opasků. Bere to jako součást své identity a hrdosti.
Nezapomínat a mluvit o konfliktu je podle vás jeden ze způsobů, jak ho řešit. Strávil jste několik dní v Česku. Myslíte, že Češi pochopili, co se na Ukrajině dnes doopravdy děje?
Chtěl bych, aby to chápali. Ale upřímně, ani na Ukrajině každý nechápe, co se tu v současnosti odehrává.
Část lidí v Česku tvrdí, že anexe Krymu byla z ruské strany dobré rozhodnutí.
Tak pojďme rozdělit Českou republiku a dát část Němcům. Také tu mají své zájmy. Přece chápeme, že dějinný vývoj stvořil národní státy z malých kousků. Co je dnes Rusko? Obrovské množství národů, které v historii vybojovalo, a každý z těch národů má své zájmy. Žijeme ve 21. století, kdy se hranice států ustálily, včetně Ukrajiny.
Často se argumentuje tím, že Krym daroval Ukrajině Chruščov. Jak se na to díváte?
Všechny argumenty, které mluví o historické náklonnosti Krymu k Rusku, nebo argumenty o právu na sebeurčení jsou účelové. Manipulace pseudohistorickými paralelami a odkazy k Chruščovovi nemají s tímto konfliktem nic společného. Tyto manipulace vypovídají o tom, že lidé neznají svoje dějiny. Každý má ale právo si je vykládat po svém, každý má právo na svoje šílenství. Tato šílenství by ale neměla zasahovat do autonomie států.
Může současný konflikt na Ukrajině přetéct do jiných zemí? Například do Pobaltí nebo na Kavkaz?
Pobaltí dobře vyřešilo svou bezpečnostní otázku tím, že vstoupilo do NATO. Je to důležitý okamžik v jejich dějinách. Tento krok znesnadnil Rusku jeho výpady. Může však stále provokovat přes ruské obyvatelstvo, které je v Pobaltí hojně zastoupeno.
Co státy, které v NATO nejsou?
Vidíme, že i Bělorusko se snaží od Ruska trochu distancovat. V Kazachstánu se snaží zvětšit odstup od Ruska tím, že přechází na latinku, častěji mluví o své státnosti a posilují obchodní vazby s Čínou.
O čem to ale vypovídá?
Rusko postupně přichází o své mechanismy, které mu zaručovaly kontrolu v těchto zemích. Přichází také nová generace lidí, která nezažila Sovětský svaz. I na ně jde samozřejmě vyvíjet tlak prostřednictvím hybridní války. A tato válka se netýká pouze zemí bývalého Sovětského svazu, ale šíří se i do Evropské unie. Rusko je od přírody agresor. I když si to samo nepřizná, je to tak.
