Praha - Bývalý brněnský policista Roman Procházka zažívá nejhorší období ve svém životě. Doma čeká na to, než ho soud vyzve k nástupu do vězení. V něm by si měl odsedět pět let za to, že si údajně řekl o úplatek ve výši 250 tisíc korun.
Procházka byl před několika týdny pravomocně odsouzen Vrchním soudem v Olomouci v kauze takzvaného Toflova gangu. V rozhovoru pro deník Aktuálně.cz popisuje své pocity před nástupem do vězení.
"Nastoupit musím, nejsem zločinec, ač mě za něj soud označil, nemám majetek, abych utíkal do světa a skrýval se, navíc jsem ještě přesvědčen, že utíká ten, kdo má důvod, tedy skutečný pachatel, já ne. A tam? Musím se snažit to nějak přežít, hlavně mít práci a doufat. Mohu dělat cokoli, žádné práce se nebojím," říká Procházka.
Aktuálně.cz: Pro začátek: věříte jako bývalý policista ještě české policii?
Procházka: České policii, jako takové, ano. Instituce je ale tvořená jednotlivými lidmi, přičemž jako v každé sociologické skupině je i v ní nějaké procento lidí s pokřiveným charakterem, jež udělají cokoli pro svůj vlastní úspěch a pro vlastní chápání způsobu, jak konat všeobecné dobro - za každou cenu. Například naprosté většině sloužících, dnes již bývalých kolegů, věřím, že svoji práci dělají dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Kdo je v Brně takzvaně z branže, moc dobře ví, že nikdy nic takového jako Toflův gang neexistovalo.
A.cz: Ta kauza plnila všechna média. Zkuste se vrátit zpět na začátek trestního stíhání. Jak vaše zadržení probíhalo?
Proběhlo vlastně nadvakrát. První v srpnu 2011, kdy to bylo ještě civilizované, pracovníci tehdejší inspekce ministra vnitra přišli normálně za mnou do práce, oslovili vedoucího pracovníka a potom mne, obě strany tu situaci znaly z praxe, takže nic mimořádného. Zasahující policisté z tehdejší inspekce mne jen upozornili, že mohu být zadržen, pokud nebudu spolupracovat na následných úkonech trestního řízení. Netřeba zdůrazňovat, že jsem plně spolupracoval, nebyl sebemenší důvod cokoli zatajovat, nebo se čehokoli obávat. Po úkonech jsem se normálně vrátil domů a následující den do práce.
A.cz: A co se dělo podruhé?
Podruhé v prosinci 2011, kdy se asi před tím vedoucí pracovníci inspekce hluboce zamysleli a přišli na to, že budu extrémně nebezpečný pachatel, a tak na mne poslali skupinku nejméně čtyř zakuklených příslušníků inspekce v bojových neprůstřelných vestách s automatickými zbraněmi Heckler & Koch. Číhali u garáže a další nezakuklený byl připraven s kamerou. Přitom stačilo jen obyčejné předvolání, ale to by nebylo už ono, že. O zbytečnosti takového monstr zásahu svědčí i to, že nebyl podán ani návrh na mé vzetí do vazby.
U mě se jim to ale vůbec nepovedlo. V garáži přepadli manželku. Dlouho se vzpamatovávala z šoku, kdy z ničeho nic hleděla do ústí samopalu zakuklence za neustálého řvaní. Jak mohlo k záměně dojít, netuším. Když pak pánové pochopili, rozmrzele se vydali pro toho pravého do domu už v klidu, přepadení s cílem vykolejit zatýkaného zcela ztratilo smysl. Proč zvolili tento způsob, nevím a dle mého hraničí se zneužitím. Takový zásah není odůvodněný obzvlášť u policisty, který to zná a nemůže jej to vykolejit.
A.cz: Při své závěrečné řeči jste prohlásil, že bydlíte v malé obci. Jak vnímali sousedé to, že k vašemu domu přijela auta s policisty, kteří u vás provedli domovní prohlídku?
Myslím, že sousedé byli především překvapeni, neboť mne sousedsky znají. Nikdy jsem neměl žádné symboly bohatství, které by mohly čecháčka přivést na myšlenku, že tento úředník určitě bere úplatky. Netoužil jsem po ničem takovém a ani jsem na to neměl, slušný plat mi zajišťoval slušné živobytí. V této věci jsem nikdy neměl důvod cokoli tajit, a kdo se zajímal, tomu jsem zcela otevřeně vždy řekl, o co u nás šlo. Všichni, co jsem s nimi o tom mluvil, to považovali za omyl, který se musí vysvětlit. Stejně jako já. Druhá věc je, co s obyčejnými lidmi dělají pak média, hlavně televize, ta masáž o gangu a vyděračích s miliony. Nakonec, když i soud dnes řekne, že jsem korupčník, kolik lidí si připouští o tom pochybovat? Snad jen ti, co už měli někdy co do činění s našimi soudy, nebo pravidelní diváci investigativních reportérských pořadů.
A.cz: Co vám tehdy policisté zabavili?
Domácí počítač, několik paměťových nosičů, pár vizitek, diář a při obvinění telefon. Žádné důkazy však nenašli, protože ani nemohli. To, co vyšetřovali, se nikdy nestalo. Žádná komunikace s těmi, kterým jsem měl údajně předávat nějaké informace, nebo s kterýmkoli ze spoluobviněných, v telefonu pár obecných SMS s panem Sedlákem (Liboru Sedlákovi si měl Procházka podle žaloby říct o úplatek - pozn. red.), ovšem vedle spousty dalších SMS s podobnými klienty. V rozsudku o tom nenajdete ani čárku.
A.cz: Jak je těžké si připustit, že vám před několika týdny potvrdil vrchní soud pětiletý trest vězení?
Nic jiného mi nezbývá, je to realita. Odvolací soud rezignoval na svoji funkci, proč se taky snažit, za stejný plat. Do očí bijící protiprávnost Krajského soudu, kdy v klidu odsoudil i promlčené skutky, odvolací soud napravit musel, aby nebyl za úplného hlupáka.
A.cz: Co se v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci tedy píše?
Téměř devadesátistránkový rozsudek z Olomouce je parodií na právo – není pro písařku tak složité překopírovat podstatnou část krajského rozsudku, pak přidat obsahy odvolání žalobce a odsouzených, přihodit několik odstavců teorie trestního práva z učebnice a vložit pár vlastních vět o tom, že když krajský soud řekne, že černá je bílá, oni černou vidí také bíle, aniž by se snažili to opět zdůvodnit. A máme odpracováno.
A ještě jeden aspekt to má. I přes rezervovanost k tomuto zdroji informací z masmédií pozoruji jiné kauzy a nevěřím vlastním uším. Támhle někdo někoho usmrtil z nedbalosti – trest, podmínka, támhle ministr měl chtít několikamilionový úplatek, zahraniční svědek to potvrdí soudu a on je soudem zproštěn, jinde má mít policejní ředitel soudem prokázáno faktické převzetí úplatku 250 tisíc korun a odejde s podmínkou. Já po nikom nic nechtěl, nic nedostal, důkazy žádné, odsouzení je postaveno na tom, že to někdo říkal a vyfasoval jsem za to pět let s ostrahou? Za co vlastně?
A.cz: Zaplatil jste pokutu, kterou vám soud uložil?
Ještě ne, nemám takové prostředky k dispozici, jsem jen zadlužený. Naštěstí mám přátele, kteří mi pomáhají, jak můžou, za to jim patří neskonalý dík a můj závazek navždy, ale i tak musím peněžitý trest splácet, nemám jinou možnost.
A.cz: Co v současné době - v posledních dnech - děláte?
Snažím se vypořádat si všechny své osobní věci před tím, než zmizím z normálního života. Je to zásadní životní křižovatka. Člověk by to ani neřekl, ale je to dlouhý seznam položek a snažím se odškrtávat jednu po druhé. Nechci nechat svým blízkým nevyřízené záležitosti, i tak budou mít dost starostí novou situaci zvládnout.
A.cz: Jaké další právní kroky na svou obhajobu plánujete?
Náš právní řád zná už jen dovolání k Nejvyššímu soudu a stížnost pro porušení zákona. Pochopitelně oba instituty využiji, můj již značně frustrovaný obhájce, jemuž také budu zavázán snad do konce svých dnů, bude bojovat dál sám, plně mu důvěřuji. Mohu jen doufat, že - obrazně řečeno - vyhraji v loterii první cenu - tedy, že se můj případ dostane do rukou soudci, který najde odvahu a rozhodne alespoň po právu, ve spravedlnost nevěřím. Kolik ale znáte ve svém okolí výherců v loterii?
A.cz: Víte už, kdy máte do vězení nastoupit? Nebudete žádat o odklad?
Je to otázka několika dnů. Odklad u nás mnohdy nedostávají ani ti, co mají diagnostikovaný zhoubný nádor, tak nevěřím tomu, že bych uspěl já.
A.cz: Co budete, pokud do něj nakonec nastoupíte, chtít ve vězení dělat?
Nastoupit musím, nejsem zločinec, ač mě za něj soud označil, nemám majetek, abych utíkal do světa a skrýval se, navíc jsem ještě přesvědčen, že utíká ten, kdo má důvod, tedy skutečný pachatel, já ne. A tam? Musím se snažit to nějak přežít, hlavně mít práci a doufat. Mohu dělat cokoli, žádné práce se nebojím.
A.cz: Obviněn jste byl za přijetí úplatku. Tvrdíte, že jste se ničeho takového nedopustil. Kdo by mohl být za vaším stíhání?
Dobrá otázka, která napadne každého, kdo se s případem seznámí a přemýšlí. Nejhorší je, že to sám nevím. Jsem dalek budování nějakých hloupých konspiračních teorií, že by za tím snad stál nějaký tajemný mocný, co by mi usiloval o zničení života. Nezastával jsem žádnou funkci, neměl jsem žádné ambice, byl jsem řadový vyšetřovatel, u kauzy Lavimont jsem se ocitl náhodou. Jak by se mi život odvíjel, kdyby mi vedoucí tento spis nepřidělil po kolegovi? Stále hledám na tuto otázku odpověď, ale nenacházím ji a nejspíš ji ani nikdy nenaleznu.
A.cz: Svědkem, který proti vám vypovídal, byl podnikatel Petr Michek. Znáte se osobně?
Ne, viděl jsem ho jedenkrát v životě při výslechu v kauze Lavimont a pak až u mého soudu. Navíc – co je to za svědka, který jen interpretuje zprostředkované informace? Vždyť vypovídal jen o tom, jak on sám pochopil, co mu říkal jiný – ne já. Zvrácený způsob svědectví. Nevím, co živí jeho zášť třeba vůči mé osobě. Snad panika z toho, že by si někdo všiml, jak bezostyšně lže.
Dnes jsem přesvědčen, že udělal s ÚOOZ obchod, stejně jako mnoho dalších svědků - poškozených v této kauze. Potřeboval odvrátit pozornost od svých skutečných zločinů. Sám byl mnohokrát policií prověřován v závažných kauzách, kde přišli konkrétní lidé i stát o miliony korun, ovšem doposud za to nebyl nikdy pravomocně odsouzen. Ta podezření nebyla založena na tom, že by někdo někde něco plácal v hospodě a druhý to nahrával, tam šlo o skutečné miliony korun. Spolu s odposlechy pořízenými v jeho lihové kauze vyvstane plastický obraz skutečného šéfa gangu na jižní Moravě, co na poslední chvíli pochopil, že by jeho dosavadní podnikání nemuselo dobře dopadnout, a tak je třeba z toho vycouvat.
A.cz: Měl jste s panem Michkem nějaký osobní spor?
Nikdy, neměl jsem ani příležitost, ani důvod. Před tím, než jsem dostal přidělenu kauzu Lavimont, jsem netušil, že nějaký pan Michek existuje.
A.cz: Vy jste měl být součástí takzvaného Toflova gangu. Byl jste před zatčením v kontaktu se spoluobžalovanými?
Nebyl. Jen s panem Dobrovolným (bývalý policista Stanislav Dobrovolný byl odsouzen za podplácení na tři roky - pozn. red.) jsme se potkávali na chodbě jedné budovy, kdy on pracoval na jiném oddělení. Paradoxně ani obžaloba se nesnažila soudu předložit jediný důkaz, který by mne spojoval s některým z ostatních spoluobžalovaných. Ani v rozsudku o tom nenajdete ani zmínku, soudce si vystačil s konstatováním obžaloby, že jsem předal informace panu Vítkovi (další odsouzený expolicista Milan Vítek - pozn. red.). Jak? Kdy? Kde? Jakým způsobem? Jaké konkrétní informace? Nic.
A.cz: Nejvyšší státní zastupitelství v reakci na stížnosti proti obvinění napsalo, že nebylo dostatečně odůvodněno. V čem podle vás žalobci chybovali?
Pokusím se to říct zjednodušeně. Dle práva by neměla policie nikoho začít zákonně trestně stíhat, pokud neřekne proč. Nestačí napsat, že důkazem je výpověď například Pepy a Tondy a nějaká nahrávka bez dalšího. Aby dodrželi zákony, a tam je to popsáno poměrně přesně, musí své rozhodnutí někoho stíhat vysvětlit. V právním státě právě především zástupce státu, tedy policista a žalobce, musí tyto zákony dodržovat, jinak to již nebude právní stát, ale jen svévole úřadů vůči občanovi.
V mém případě však dozor státního zástupce vykonáván vůbec nebyl, když zahajoval trestní stíhání sám žalobce, nad kterým už nikdo není. Nejvyšší státní zastupitelství rozhodovalo jen z nouze neexistence řádné dozorové instituce, samo o tom ve svém rozhodnutí píše, škoda jen, že nenašlo odvahu postupovat podle zákona a doufalo – jak sami v rozhodnutí napsali – že to žalobce napraví. Nenapravil, dozor neexistoval a to je podstatné porušení práva.
A.cz: Žalobce až v závěrečné řeči uvedl, že skutek, za nějž jste byl odsouzen, se stal jindy, než původně tvrdil. Místo roku 2011 to byl rok 2009. To je poměrné zvláštní.
Ano, slušně řečeno. Výstižněji, než jak to popsal obhájce ve své závěrečné řeči, to už nezvládnu. Žalobce ani nevěděl, kdy se měl jeho příběh, který soudu předložil, podle něj odehrát. Časová osa jednoduše spáchání vylučuje. Soudu to nijak nevadilo.
A.cz: Váš advokát řekl, že ke schůzkám mezi panem Michkem a svědkem, kterému jste si měl říct o úplatek, došlo v době, kdy jste ani neměl přístup do spisu v kauze Lavimont, protože byl již na Městském státní zastupitelství v Brně s návrhem na obžalobu. Přesto došlo z vaší strany k manipulaci se spisem?
Jak by mohlo? Je to vyloučeno. Nebo snad žalobce i soudce této kauzy žijí v představě, že když policista předá hotový spis žalobci, ten pak soudci, může pak za nimi přijít a říct - hele, rozhodni v té věci tak, jak chci já? Jak jsem již uvedl, časová osa je nevyvratitelný a neměnný důkaz materiální povahy, a ta celý příběh obžaloby spolehlivě vyvrací.
A.cz: Policistu Rufolfa Setváka zprostil soud obžaloby. Nakonec se k policii vrátil a dostal i odškodné. Byl byste ochoten znovu pro policii pracovat, pokud byste uspěl u Nejvyššího soud?
Těžká otázka. Prodělal jsem zásadní životní deziluzi, totální šok, ztratil jsem víru v systém, pro který jsem léta poctivě a usilovně pracoval a právě věřil v jeho funkčnost. I přes vědomí jeho nedokonalosti, protože jsem i dřív viděl vyloženě špatné rozsudky, ale na vyšších stupních docházelo k nápravě a nebylo těch případů zase tolik. Moje pracoviště se ke mně zachovalo naprosto skvěle a jen díky nim vím, že jsou u sboru ještě slušní lidé a to i ve vedoucích funkcích. Všichni tu vědí, že žádný gang nebyl a to, za co jsem byl odsouzen, se nikdy stát nemohlo.
