Vypadá to, jako kdyby vyjela na cykloprojížďku po vrakovišti. Její kolo kličkuje mezi kusy pneumatik, vyhořelých motorů a vyrvaných stěračů. Cvakání řetězu kola není slyšet - přehlušuje jej neustávající zvuk přehazované suti a motorových pil. Osmdesátiletá Ludmila - rodačka z jihomoravských Lužic - jede pomalu, aby vstřebala, jak její ves ze dne na den tak drasticky změnila podobu.

"Prosím vás, projedu tudy do Mikulčic?" ptá se nás a sesedá z kola. Když jí řekneme, že se do vedlejší vesnice dostane už bez problémů, začne brečet. "Já tam mám syna," polkne a opře se o nás. Držíme ji a říkáme, že to bude v pořádku. Syn se jí od včerejšího večera neozval. "A vy jste odtud? Máte tady někoho?" ptá se.

Související

Člověk je silný, zase se zvedneme a zvládneme to. Reportáž z míst, kudy prošla zkáza

82 fotografií

Právě stojíme před rodným domem mé nevlastní sestry. Ve větru se pohupuje téměř zcela vyrvaná okenice, která při čtvrtečním tornádu vletěla do místnosti a praštila babičku do hlavy. Je v nemocnici. V díře po dveřích sedí vrabci, kolem domu se táhne červená páska - pravděpodobně určeno k demolici. Vzájemně se utěšujeme. Než odjede, popřejeme si všichni štěstí.

O pár metrů dál už končí Lužice - nebo to, co z nich zbylo. Na kraji silnice stojí žena ve slunečních brýlích a pozoruje skupinu osmi mužů, kteří se míhají na torzu střechy jejího domu. Z ruky do ruky si přehazují kusy tašek, betonu a cihel. Mlčky a mechanicky.

Ryzlink z vlastní vinice už nikdy neochutná

"Když jsem za světla vyšla ven, říkala jsem si, že tady přece nebydlím, kam zmizel můj svět?" říká nám žena. Její rodina se do domu přistěhovala po druhé světové válce. "Byl tady mlýn, ten ale Rusové za války skoro srovnali se zemí. Pocházím z mlynářské rodiny," vypráví.

Před domem jsou vyvrácené sloupy, které ještě včera držely větve vinné révy. "Zrovna včera odpoledne jsme si s manželem říkali, jestli ještě ten vinohrad držet, že už jsme v důchodu, a to víno už taky moc nepijeme. Ráno jsme se podívali ven a zjistili jsme, že to za nás příroda v podstatě vyřešila," usmívá se hořce žena.

Ví, že domácí ryzlink ani veltlín z "našich" už nikdy neochutná. To ji ale nyní netrápí. "Včera to bylo poprvé, co jsem se bála o život. Začalo to, zvedl se prach, začernila se obloha a najednou začalo všechno lítat. Schoulili jsme se s manželem uprostřed místnosti a modlili se, abychom to přežili," vzpomíná na čtvrteční večer, kdy jí kolem domu prosvištěl obrovský větrný vír.

Související

"Kus Hrušek je pryč," reagují místní na škody po tornádu. Bez střechy je i kostel

"V patře bydlí synovec, báli jsme se, aby se mu něco nestalo. On potom za ty dvě minuty, co to celé trvalo, přiletěl ze schodů za námi a křičel: 'Tetičko, jste živí, jste v pořádku?'" ukazuje přitom na mladíka, kterému hned po rozednění přijelo pomoct sedm kolegů z práce.

Kolem nás projíždějí auta, někteří řidiči občas přibrzdí a zdraví. Někteří brečí. Potkáváme ale i "šťastlivce". Například paní Jana - ta se vrací z objížďky po vsi. V košíku na kole prázdná taška, která signalizuje to, že dneska si v Lužicích nikde nenakoupíte. "Nás to naštěstí minulo. Ale ty zvuky byly příšerné. Přišlo mi, jako kdyby mi někdo pod oknem pořád 'tůroval' auto. Pak se podívám z okna a tam vzduchem lítají dřeva, těžké polystyreny a sklo," vybavuje si žena. "A nebála jste se stát u toho okna a pozorovat to všechno?" ptáme se jí. Říká, že v tu chvíli ne. "Já se na to prostě musela dívat. Bydlím tady sedmdesát let. A tohle tady nikdy nebylo," těká očima z jednoho rozbitého domu po druhém.

Přesouváme se k místnímu vlakovému nádraží. "Lužice" - hlásí nápis na budově bez střechy - s obří spadlou borovicí před vchodem. "Tak já dneska do toho Hodonína fakt nedojedu. A to jsem se těšila na koupák," říká otráveně mladá dívka v minišortkách své vrstevnici. Obě zastavují před ubytovnou s vymlácenými okny sousedící s nádražím a fotí si selfie. Kolem nich zrovna projíždí těžký hasičský buldozer, který před sebou hrne hromadu suti. 

Možná ten strop spadne

Dříve nad ránem jsme procházeli také nedalekou Moravskou Novou Ves. "Pojďte dál, ale nemám uklizeno," vtipkovala šedesátiletá Marie. Výraz její tváře má ale do legrace daleko. Náhodně jsme se v půl páté ráno potkali před jejím polorozbořeným domem. Rozednívalo se. Marie se svým o deset let starším manželem Ladislavem teprve teď uviděli škody, které na jejich rodném domě napáchalo tornádo.

Na odhalených trámech střechy, která čítá posledních pár tašek, visí bota, o které nikdo neví, komu patří, na prostoru před domkem, který býval útulným dvorkem, jsou poházené zpřelámané kusy zahradního nábytku. Když jsme vstoupili do domu, začaly na nás padat kapky vody. "Možná ten strop spadne," prohodil rezignovaně Ladislav.

Související

Nic nevyhazujte, neuklízejte, hlavně foťte, vzkazují pojišťovny lidem na jižní Moravě

V ložnici, ve které jsou už kaluže vody a z okna do prostoru místnosti trčí půlmetrová větev, po stěnách stále visí fotografie jejich čtyř, nyní již dospělých dětí. "Dcera má dům kousek od nás - novostavba. S manželem se tam nastěhovali před týdnem. Když to začalo, odešla z ložnice do koupelny, za chvíli se jim v ložnici zřítil celý strop. Kdyby tam zůstala, je mrtvá," vypráví Ladislav.

Oba manželé jsou elegantně oblečení, jako kdyby si vyšli do divadla nebo na nedělní mši. V příbytku, který nyní připomíná spíše squat než rodinný dům, působí nepatřičně. "Já musím do práce," vzpomene si najednou Marie. Když jí manžel řekne, že obchod, ve kterém celý život pracovala a prodávala sousedům chlebíčky, už není, klidně se postaví k promočené zdi a kontroluje hodiny.

Pořád čekám, že se probudím

Ve čtvrtek večer, těsně před tím, než se jejím pozemkem prohnalo tornádo, koupila kachnu. "Dostala jsem na ni chuť, nemám ji ale kde udělat, já vám nemůžu nabídnout ani to blbé kafe," usměje se žena. Ve vesnici už několik hodin nefunguje plyn ani elektřina. Telefony jsou hluché. V obýváku má manželský pár rozprostřené dvě špinavé matrace. Tam po bouři ulehli - ale neusnuli.

"Ani prášek nepomohl," postěžuje si Marie. Oba dva se uklidňují tím, že nikomu z rodiny se nic nestalo. Na slzy ještě nedošlo. "Ale čekám, že to přijde, já pořád čekám, že se probudím," přesvědčuje sama sebe žena. Tu těší ještě jedna věc - zachránila kroj, ve kterém má jít na vesnické slavnosti oblečená její vnučka. "Rychle jsme ho zabalili a odnesli do kuchyně - to je jediné relativně suché místo v tomto domě," upřesňuje Marie a ukazuje zachráněný rodinný poklad.

Související

Každých pět minut půl milionu. Tak rychle se tolik peněz nikdy nesešlo, říká nadace

Zatímco se žena utěšuje tím, že vnučka bude mít alespoň z něčeho radost, Ladislav vzpomíná na to, jak v domě se svými rodiči a babičkou vyrůstal, jak dům renovoval a jak v něm vychovával všechny své děti. "Připadám si, jako kdybych se probudil a ocitl se o padesát let zpět - v době, kdy jsme to tady všechno budovali. A teď začínáme znovu," konstatuje muž.

Když jsme po půl hodině vyšli opět na ulici, která nese jemný název Lipová, z domů začali vycházet sousedé. Zdraví nás starousedlice. Noc strávila u syna, tomu vítr vymlátil "jen" okna - jí nezůstal snad ani jeden kus nábytku na svém místě. "Jediné, co se ani nepohnulo, je ta urna s Aleškem," prohodí žena a pokračuje v cestě k domu, nyní ruině, kde celý život bydlela. "Před dvěma měsíci pochovala syna, zvláštní, že urna zůstala celá," podivují se manželé.

S nimi v domě bydlí i jejich dcera-záchranářka. Ta se z náročné služby vrací až před šestou ráno. Není jí do řeči. Z garáže vyvede urostlého psa huskyho jménem Zoro a mlčky se prochází ulicí - přitom překračuje popadané větve, kusy tašek a vyhýbá se vyrvaným hřebíkům, které jsou rozeseté po celé silnici. "Když to začalo, Zoro utekl z garáže na dvůr. Utíkal jsem pro něj. Schoval jsem ho do garáže, ale už jsem nemohl vyjít. Manželka byla v kuchyni, mačkala se u trouby a já jen slyšel, jak všude lítá sklo a rve nám to střechu. Tehdy jsem se bál," přiznává muž. Automaticky sahá po klíčích, které visí v bývalé vstupní bráně, ze které už zbyla jen vnější konstrukce. "Ty klíče už vlastně nebudeme ani potřebovat," uvědomí si a zarazí je zpátky do klíčové dírky.

Sousedé nad ránem stojí před domy, někteří kouří, jiní brečí, další mlčí. Ulicí přijíždí sanitka a zastavuje u Mariina a Ladislavova domu. Záchranářky, přítelkyně jejich dcery, vycházejí z vozu a pláčou. Po službě přijdou pomáhat uklízet. Je třeba vyvézt například plechovou střechu, která někomu z místních uletěla a přistála u manželů na zahradě.

Vyrazili jsme do vedlejších Hrušek. Vesnice, která téměř z poloviny zmizela z mapy. Když se místních ptáme, jak se do vsi dostaneme, ukazují směr a přitom ironicky prohodí: "Jedete správně, ale nevíme, jestli je najdete."

Následky tornáda v Moravské Nové Vsi, Mikulčicích a Hruškách

1:08

Následky tornáda v Moravské Nové Vsi, Mikulčicích a Hruškách | Video: Reuters