Před sedmdesáti lety, 25. listopadu 1950, byl v Paříži zahájen soudní proces, který proti sobě postavil tři rodilé Francouze. Na jedné straně stál před tribunálem bývalý trockista, publicista a známý spisovatel David Rousset, proti němu seděli dva novináři z komunistické revue Les Lettres franҫaises, Pierre Daix a Claude Morgan.
Na první pohled šlo o individuální aféru jednoho muže. Rousset tehdy zažaloval Daixe i Morgana pro nactiutrhání. V průběhu několikatýdenního soudního jednání před XVII. pařížským tribunálem však samotnou podstatu sporu víc a víc zastiňovala jiná skutečnost - obludná represivní povaha sovětského režimu.
Někdejší vězeň nacistického koncentračního tábora David Rousset totiž v listopadu 1949 publikoval v novinách Le Figaro littéraire výzvu k bývalým spoluvězňům. Text nesl název Na pomoc deportovaným lidem v sovětských lágrech a mimo jiné obsahoval i tyto věty: "Posledních pět let se stále častěji objevují skličující svědectví o sovětských deportačních táborech. Válka, která světu odhalila nacistické lágry, […] definitivně prolomila i ticho dalekých teritorií Ruska. Stalo se tak díky tisícovkám tam deportovaných cizinců, jimž potřeby bojujících armád navrátily svobodu, a oni tak pomalu načrtávají neuvěřitelný obraz země koncentráků."
Moskva si stěžovala telegramem o rekordní délce 1,3 metru
Jedním z těch tisícovek deportovaných cizinců byl i český legionář, právník a později v exilu žijící spisovatel František Polák. Jak dále uvidíme, jeho svědectví o zkušenostech se sovětským režimem patřilo před pařížským tribunálem k těm klíčovým.
Podobně jako československého občana pozval Rousset do Paříže i další přeživší oběti sovětských represí. V zájmu očištění své cti zvolil stejnou taktiku jako sovětský komunista Viktor Kravčenko, jenž na jaře 1944 požádal o azyl ve Spojených státech a o dva roky později vydal knihu s názvem: Vybral jsem si svobodu.
Publikace byla záhy přeložena do 25 jazyků a především ve Francii vzbudila velký rozruch. Tamní komunisté autora napadli za údajně lživé informace o násilném rozkulačování sovětských vesnic, hladomoru na Ukrajině, systému nucených prací, tvrdých pracovních poměrech a o celkové mizérii života obyčejných sovětských občanů. Kravčenko komunistický tisk zažaloval za šíření pomluv u pařížského soudu, a díky bývalým vězňům gulagu svou při začátkem roku 1949 vyhrál.
Netřeba zdůrazňovat, že oba procesy přitahovaly velký zájem veřejnosti ve Francii i v dalších zemích svobodného světa a současně podněcovaly východní blok k agresivním reakcím a propagandě. Například ze stalinské Prahy přišlo za jeden den do Paříže na šedesát telegrafických stran zpochybňujících důvěryhodnost Roussetových svědků.
Moskva se zase vytáhla odsuzujícím telegramem o hanebném útoku na Sovětský svaz o rekordní délce jednoho metru a 30 centimetrů. Studená válka byla zkrátka v plném proudu a Evropa rozdělená nejen železnou oponou, ale i ideologicky odlišným vnímáním svobody a lidských práv.
Na druhou stranu obraz Sovětského svazu jako spravedlivé země dělníků a rolníků a hlavního vítěze nad nacismem nadále přežíval jak mezi obyčejnými lidmi na Západě, tak zejména mezi tamními levicovými intelektuály - jím byl třeba vědec F. Joliot-Curie, canterburský děkan Hewlett Johnson či americký novinář Albert Kahn. Ti mnohdy až fanaticky hájili Sovětský svaz a připojovali se ke strategii francouzských komunistů, očerňujících Rousseta jako "zrádce, padělatele a trockistu, toužícího po válce ve službách buržoasie, Západu".
Anebo se ho alespoň zříkali, jako třeba filozofové Jean-Paul Sartre a Maurice Merleau-Ponty, kteří na stránkách časopisu Les Temps Modernes napsali: "Myslíme si, že Rousset opustil svoji politickou linii a zahájil propagandu, s níž však nechceme mít nic společného, i kvůli vzpomínce na naši někdejší spolupráci s ním, která však dnes definitivně skončila."
Komunista, který zažil útrapy komunistických lágrů
V této atmosféře vyzval soudce pařížského tribunálu začátkem roku 1950 Františka Poláka, aby předstoupil se svým svědectvím. Nikdo v sále přitom asi netušil, že ještě před pár lety by František Polák mohl vystoupit na straně francouzských komunistů, jako například poslankyně Marie-Claude Vaillant Coutourier, údajná specialistka na sovětské trestní právo, jež před soudem rezolutně popřela existenci táborů nucených prací v Sovětském svazu.
František Polák se narodil 27. prosince 1889 v Hostomicích u Příbrami. Po maturitě na příbramském gymnáziu odešel do Prahy, kde vystudoval práva. V té době se začal politicky angažovat a vstoupil do sociální demokracie. První zvrat v jeho životě přinesla první světová válka. Narukoval do rakousko-uherské armády a v srpnu 1915 odjel na ruskou frontu, kde ale záhy padl do zajetí.
V táboře Sarapul se přihlásil do vznikajícího československého vojska na Rusi a v Borispolu absolvoval důstojnickou školu legií. Následně se zúčastnil legendární anabáze přes celou Sibiř až do Vladivostoku. Zastával funkce mladšího důstojníka roty, náměstka veřejného žalobce polního soudu i spolupracovníka propagační komise vojenského odboru Odbočky Československé národní rady v Rusku.
Po návratu do Československa v roce 1919 dokončil válkou přerušená studia a plně se věnoval své praxi u soudu i v advokacii. Tehdy rovněž ukončil své členství v sociální demokracii a vstoupil do řad komunistické strany.
Ve 20. letech se tak z Františka Poláka stal zapálený komunista, obhájce dělníků i komunistických aktivistů a jeden z nejlepších znalců sociálního práva. Na toto téma publikoval řadu odborných prací, například Obhajoba proletáře či Dělnické právo sovětského Ruska. Vzhledem k jeho dalším životním osudům ale působí až tragikomickým dojmem publikace z roku 1927 Pravda o vězeních sovětského Ruska. Útlé dílo vzniklo jako reakce na první zprávy, objevující se v západoevropských médiích o mučení v sovětských věznicích, popravách nevinných lidí nebo o jejich deportacích do lágrů.
Nejprve slepý zastánce SSSR, pak oběť jeho represí
Polák tyto informace ve své brožuře rozhodně popírá, a naopak vyzdvihuje výchovný a humánní charakter sovětských nápravných zařízení údajně naprosto nesrovnatelných s "kapitalistickými mučírnami v buržoasním světě". Co vedlo autora k tomuto tvrzení, nepodloženému žádnou životní zkušeností či osobní konfrontací se sovětskou realitou, není velkou záhadou. Jako mnoho jiných intelektuálů uvěřil komunistické propagandě o nejspravedlivějším společenském zřízení na světě, jež tehdy prezentoval Sovětský svaz.
Na druhou stranu ale Polák nebyl zaslepeným fanatikem, což dokládá jeho rozchod s komunisty, když se na V. sjezdu KSČ v únoru 1929 chopila vedení Gottwaldova frakce a započala stalinizace strany. Jak později napsal ve svých vzpomínkách, důvodem nebyly jen ideové rozepře, ale i hrubé verbální útoky předních komunistů proti prezidentu Masarykovi. Vedení strany tento krok svému "rudému advokátovi" nikdy neodpustilo a zákeřně se mu pomstilo v situaci hraničící s rozsudkem smrti.
Pravdu o Sovětském svazu a skutečnou povahu tamního režimu začal František Polák poznávat od konce 30. let. Po rozpadu Československa a vzniku protektorátu přepsal svůj majetek na snoubenku (manželka Žofie zemřela v roce 1932) a svěřil jí do péče i dceru Hanu. Poté ilegálně odešel do Polska, kde se připojil k vojenské skupině československých emigrantů. Jejich cílem bylo Rumunsko, avšak plány jim zhatil začátek druhé světové války, respektive pakt Molotov-Ribbentrop, na jehož základě si Polsko rozdělily nacistické Německo se Sovětským svazem.
Polákova skupina se tak náhle ocitla na sovětském území a byla internována ve starobylém polském městě Kamenec Podolský. Odtud příslušníci NKVD odvlekli do Moskvy devět Čechoslováků, mezi nimiž byl i František Polák. Po dobu devíti měsíců podstoupil v Lubjance řadu dlouhých výslechů spojených s mučením. Byl obviněn z trockismu a pomluv vůči Rudé armádě i sovětskému zřízení, vyčítána mu byla i někdejší obhajoba Masaryka, ale i pobyt v legiích a údajné vraždění dělníků na Sibiři. V červnu 1940 ho ve věznici Butyrka odsoudili k osmi letům těžké práce v táborech gulagu. Skončil v Norilském lágru na východní Sibiři, kde pracoval v dolech a na stavbách.
Ludvík Svoboda lhal, poslal Poláka do spárů brutální NKVD
V lednu 1942 ale Františka Poláka, podobně jako další stovky vězněných Čechoslováků, Sověti propustili na základě dohody mezi sovětskou a československou vládou v exilu. Cílem smlouvy bylo vytvoření československé vojenské jednotky, která by se připojila k tehdy těžce zkoušené Rudé armádě. Německá vojska stála před Moskvou a obklíčila Leningrad, dnešní Petrohrad.
Polák se proto dostal do Buzuluku, kde se však odmítl podílet na prosovětské osvětě československých vojáků, jak jej o to žádal vyslanec v Sovětském svazu Zdeněk Fierlinger. Byl sice pověřen funkcí vyšetřujícího soudce vojenského soudu, avšak smyčka okolo jeho osoby se už stahovala, což dokládá hlášení plukovníka Heliodora Píky: "Sověty nedají souhlas k tomu, aby Dr. Polák byl členem polního soudu. V srpnu bylo jimi důvěrně žádáno, aby Dr. Polák byl s dalšími třemi osobami (taktéž souzenými v roce 1939 a letos propuštěnými) vyloučen z jednotky."
Sovětům šlo o jediné, dostat ideologicky nepohodlné Čechoslováky zpět do gulagu. Svou roli v komplotu, který se v Buzuluku připravoval, v případě Františka Poláka ale sehrál i jeho dvanáct let starý odchod z řad KSČ a následná kritika stranického vedení. Soudruzi nezapomněli. Vykonavatelem sovětských záměrů i pomsty "rudému advokátovi" se stal velitel jednotky a bývalý legionář Ludvík Svoboda, jenž přímým rozkazem nařídil propuštění Františka Poláka, Benedikta Kahana, Ferdinanda Zelinky a Karla Goliatha a jejich odeslání k Československé vojenské misi v Kujbyševě.
Svoboda přitom velmi dobře věděl, že propuštění těchto vojáků znamená jejich vystavení mučírnám NKVD. Jakmile totiž skupinka do Kujbyševa 8. prosince 1942 přijela, byli už na nádraží okamžitě zatčeni příslušníky NKVD. Polák později popsal odjezd z Buzuluku ve své knize Jak žili a umírali sovětští otroci těmito slovy: "Svoboda řekl, abych nelitoval, že mé postavení jakožto civilní osoby v SSSR nebude špatné, že dostanu práci odpovídající mým schopnostem, třeba místo účetního v nějakém sovětském podniku, a že prý budu žít spokojeně až do konce války. Na to jsem odpověděl: 'Tvoje tvrzení, bratře Svobodo, je vědomá nepravda. Nepředáváte mě do civilního života, ale do rukou Sovětů a jejich pracovních táborů'."
Namísto účetního v sovětském podniku byl František Polák v roce 1942 skutečně odsouzen za protisovětskou činnost k pěti letům v gulagu. Trest si odpykal v plné výši v jednom z lesních lágrových komplexů Unžlagu. Unžský nápravně pracovní tábor v centrálním Rusku čítal 28 různých táborových seskupení nebo samostatných lágrů, kde v nelidských podmínkách držení vězni pracovali na těžbě a zpracování dřeva.
Útěk přes Šumavu do svobodného světa
Propuštěn byl 5. prosince 1947, do Československa se však dostal až po několikaměsíčním zápolení se sovětskou i s československou byrokracií teprve začátkem března 1948, dva týdny po Vítězném únoru. V rodné zemi ho tak přivítaly rudé prapory a pronásledování nepohodlných lidí jako v Sovětském svazu.
V září 1948 proto na Šumavě ilegálně přešel hranice do americké okupační zóny Německa, kde záhy poté začal psát o sovětské realitě a táborech gulagu. Jeho články vycházely v německém i anglosaském tisku, s pomocí Pavla Tigrida informoval na jaře 1949 západní veřejnost o sovětských táborech na tiskové konferenci.
V dubnu 1951 František Polák přesídlil do Spojených států. Kromě další publikační činnosti, rozhovorů pro média a veřejných diskusí vystoupil v červnu 1952 i během jednání Prozatímní komise OSN o nucené práci. Na žádost komise vypracoval více než třicetistránkový elaborát o sovětských táborech, který se posléze stal i součástí Polákovy žaloby podané u OSN na Sovětský svaz a jeho satelity kvůli využívání nucené práce v táborech.
Zprávu komise smetli se stolu zástupci SSSR, Polska a Československa jako pomlouvačné obvinění lidových demokracií. Polákova žaloba spolu s jeho spisem o počtu táborů a uvězněných osobách, otrockých pracovních normách a na ně vázaných přídělech potravin, krutostech dozorců i naprosto nevyhovujících hygienických podmínkách vězněných lidí uvízla v byrokratickém aparátu Komise OSN pro lidská práva.
Bývalý pražský advokát přišel do USA ve věku 62 let, z toho posledních více než deset roků strávil na útěku před totalitními systémy a v táborech gulagu. Ve Spojených státech proto na svou advokátní kariéru už nenavázal a živil se manuálními pracemi, mimo jiné i jako noční hlídač v budově OSN, kde se marně snažil upozornit na represivní povahu komunistického sytému.
Ve vlastním nákladu přesto vydal několik knih o tomto tématu, ale i o prezidentu Masarykovi či legiích, publikace posílal poštou svým známým. Bezesporu stěžejním je již vzpomínané dílo Jak žili a umírali sovětští otroci. Jedná se o unikátní a rozsáhlý literární počin, dokumentující každodenní život v Unžlagu. Současně jde o vůbec první a na dlouhou dobu jediné pojednání o táborech gulagu z pera českého autora, zveřejněné po druhé světové válce.
František Polák zemřel v osamění 15. dubna 1970 v městečku Coxsackie, ležícím dvě stě kilometrů severně od New Yorku. Svým způsobem se částečné satisfakce za svůj letitý boj ve prospěch novodobých otroků Sovětského svazu dočkal alespoň v Paříži při procesu Davida Rousseta s komunistickými novináři, kde mu oproti půdě OSN všichni opravdu bedlivě naslouchali.
Díky jeho svědectví - ale i řadě dalších jako například významné německé komunistky Margarete Buber-Neumannové, která v gulagu strávila několik let, aby ji sovětské úřady v rámci paktu Molotov-Ribbentrop vydaly v roce 1940 nacistům - francouzský spisovatel svou při vyhrál. Pařížský soud vynesl rozsudek 12. ledna 1951. Claude Morgan i Pierre Daix byli uznáni vinnými z nactiutrhání a šíření veřejné pomluvy, za což jim tribunál udělil vysoké finanční pokuty i povinnost veřejné omluvy na adresu Davida Rousseta.
Podobně jako v kauze Viktora Kravčenka sice Sovětský svaz nebyl oficiálně obžalován či z něčeho viněn, avšak předmětem soudního šetření se za velké publicity tato země přesto stala. Žalující strana přinesla nezpochybnitelné důkazy o mizérii sovětského společenského zřízení, nedodržování lidských práv, a především o jeho policejně-represivním charakteru založeném na otrocké práci většinou nevinně vězněných lidí v krutých existenčních podmínkách. Obraz zářného vzoru hodného následování se tak na Západě i s přispěním Františka Poláku začal hroutit.
Spoluautorem textu je Adam Hradilek. Společně s Jaroslavem Formánkem pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů na projektu Čechoslováci v gulagu - Dokumentace politických represí v SSSR cechoslovacivgulagu.cz.
