Začněme pozitivně. Na internetu je možné narazit na vaše pojetí skladby z muzikálu Fantom opery, ke kterému jste natočili klip, kolik má zhlédnutí?
Dnes už přes 25 milionů a pořád to roste. Dokonce náš klip předběhl v počtu zhlédnutí originál, který má zhruba 24 milionů. Takže opravdu začínáme pozitivně, je to taková naše radost.
Nejste nyní - jako Prague Cello Quartet - nejsledovanější violoncellové kvarteto na světě?
Tohle bychom asi museli ověřit. Nicméně pro porovnání: v Česku mívají instrumentální videa maximálně kolem sto tisíc zhlédnutí. A my vlastně už máme tři klipy, které mají přes milion. Ústřední skladba filmu Piráti z Karibiku má téměř dva miliony zhlédnutí, Bohemian Rhapsody od rockové skupiny Queen tři miliony.
Jak si vysvětlujete, že to tak funguje?
Je to zásluha nejen nás a samotné hudby, ale i našeho režiséra Pavla Soukupa, který klip Fantom opery natočil. Shodou okolností Pavel dostal nyní v kategorii krátkých seriálů prestižní televizní cenu Emmy, jako historicky první Čech v pozici režiséra. V našem klipu se mu povedlo vystihnout atmosféru děje muzikálu a tu pak brilantně nakombinoval s hudbou. Čili to funguje obrazově i hudebně.
Kde si vaše klipy pustilo nejvíce lidí? Česko by na takové množství zhlédnutí jistě nestačilo.
Nejvíce diváků je z USA, přes pět milionů, následuje Mexiko, Brazílie, Japonsko či Jižní Korea. V Česku je to jeden milion.
V Prague Cello Quartetu jste muzikanty na volné noze. Jak se živíte, když nemůžete v podstatě od jara vystupovat?
Do krize jsem veškerou pracovní náplň věnoval kvartetu. Organizační práce mi standardně zabrala třeba polovinu času, druhou pak samotné hraní. Ale pak přišla pandemie a já si v březnu uvědomil, že si musím najít jinou práci. Nejprve jsem to zkoušel v oboru, chtěl jsem učit. Obeslal jsem asi dvacet míst, ale neklaplo to. Pak se omezení zmírnila, ale na podzim to bylo zpět, a já už musel hledat i mimo obor.
Čili?
Dva měsíce jsem posílal nabídky všude možně. Ideálně jsem si potřeboval najít nějakou kancelářskou práci, kde by se člověk mohl udržovat. Hraní na této úrovni je něco jako vrcholový sport - když přestanete trénovat, tak se to rychle projeví. Určitá kvalita, kterou vlastně buduji 27 let (Jan Zvěřina je ročník 1987), by zákonitě klesla. A tak jsem si říkal: Kam mám s tímto vzděláním jít, co mohu dělat? A ono je vlastně děsivé, že skoro nic. Hledal jsem dlouho, ale nakonec jsem začal teď od ledna pracovat na částečný úvazek pro ministerstvo zdravotnictví.
Co přesně děláte?
Jde o kancelářskou práci nesouvisející s covidem.
Jak dopadli kolegové z kvarteta?
Ivan Vokáč je kromě kvarteta zaměstnán v České filharmonii a Jan Zemen učí na konzervatoři a základní umělecké škole. Ale třeba Petr Špaček několik týdnů pracoval na stavbě ve firmě, která provádí rekonstrukce. Dělal takového nosiče materiálu, podavače, ale i sbíječku v ruce držel.
To je dost riziková práce, může tam dojít ke zranění, třeba i lehkému, ale pro cellistu by mohlo být likvidační…
Ano, to je a taky jeho odvahu obdivuji. U své pracovní změny se snažím uvědomit si i pozitiva. To, že se člověk dostane do prostředí jiných lidí, ho nějak obohatí.
Kdy cvičíte, když pracujete pro ministerstvo?
V čase, který mi zbývá, dvě tři hodiny denně. Vedle toho je organizační práce s kvartetem. Na začátku pandemie jsem se rozhodl, že si sám natočím klip. Potřeboval jsem hrát a tvořit. Zprvu jsem si představoval, že stačí jeden mobil, několik záběrů, namixuju zvuk a skladbu mám za měsíc hotovou. Nakonec mi to trvalo půl roku. Vše až na barvení jsem si dělal úplně sám. Od úpravy a nahrávání skladby až po samotné natočení, kdy jsem vstával ve tři hodiny v noci a chodil po lese a sám sebe natáčel. Vzniklo z toho 12X cellos.
Takže paradoxně, i když nebyly koncerty, jsem nakonec měl snad ještě méně času než obvykle. Teď s prací pro ministerstvo je těch zbývajících chvil velmi málo, ale zase můj klip má přes 150 tisíc zhlédnutí a to mě motivuje vytvořit ještě něco dalšího. A pak s kvartetem chystáme nové cédéčko s názvem Retro, již naše páté. Zároveň jsme vloni natočili další dva klipy. Už je budeme brzy zveřejňovat. Jedná se o Heaven on Their Minds z muzikálu Jesus Christ Superstar a pak takový beethovenovský klip, který jsme točili v německém Bonnu. Je to hodně výpravné. Dali jsme do toho všechny své úspory.
Turné asi nechystáte, že?
Jsme optimističtí, a tak na prázdniny připravujeme od 8. do 19. srpna k cédéčku Retro open tour. Chystáme venkovní koncerty, kdyby ještě platila nějaká covidová opatření pro vystoupení uvnitř. Snad to klapne.
Už jste venku někdy hráli? Pro kvarteto violoncellistů to není úplně obvyklé…
Ano, hráli, raději sice máme uzavřenější prostory, protože atmosféra pro naši hudbu je tam většinou příhodnější, ale nebráníme se ani open air. A teď začátkem jara ještě chceme udělat takový - v uvozovkách - stream ze Strahovského kláštera. V uvozovkách proto, že připravujeme úplně novou formu vystoupení, kterou lidi neznají a ani jsem ji u žádného z jiných hudebníků neviděl. Už se na to moc těšíme a doufáme, že tímto stylem inspirujeme i další umělce.
Nicméně ani vám se nevyhnulo rušení koncertů…
Bohužel. Krom vystoupení v Česku jsme měli hrát v Japonsku. To vloni padlo a doufáme, že to vyjde alespoň letos v létě. V Japonsku už jsme byli třikrát a pořád je to větší a větší. Na turné tam zahrajeme třeba pro 10 tisíc lidí. A je moc hezké, že nám japonští fanoušci píší na Facebook, jak se na nás těší, že už mají koupené vstupenky a jak to příště už vyjde. Je povzbudivé, že tam na nás čekají. Paradoxně zrovna v této době dostáváme snad nejvíce nabídek ze zahraničí za celou dobu existence. Z Číny, Itálie, Polska, Jižní Koreje, Chile, Tchaj-wanu, Kuvajtu…
Jak na vás v takovém Kuvajtu narazí?
Myslím, že právě skrze naše klipy.
Vaše představení jsou taková show, byť hrajete i klasiku, je to hodně o filmové či populární hudbě, komunikaci s diváky… Jak to děláte v Japonsku?
Tam je to jinak zaměřené. Oni mají rádi klasickou českou hudbu, takže většinou je koncert rozdělený na dvě zhruba hodinové půlky s tím, že začínáme českou klasikou a postupně se přesuneme třeba přes skladby Jaroslava Ježka až k té naší show, která je složena z jazzových, filmových a populárních písní. Máme naučených pár fórků japonsky, tak je tam nasazujeme.
Je to publikum jiné než tady?
Je to jiná kultura, jinak se vyjadřují, jsou navenek uzavřenější čili je to znát i na koncertech. V Japonsku není publikum až tak výbušné, neaplauduje vestoje, takže si kolikrát říkáme, že se nám vystoupení až tak nepovedlo, ale po koncertě následuje autogramiáda, kam přijde třeba 300 nadšených lidí, chtějí podpisy, fotky…
Vloni se vám podařilo dvakrát vyprodat Rudolfinum, ale v září jste odehráli jen jeden koncert, protože se zase zpřísnila opatření. Na domovské scéně České filharmonie jste hráli takhle samostatně poprvé?
Poprvé to byl samostatný koncert, který jsme si celý organizovali sami. Ale dříve jsme tu samozřejmě vystupovali. Ostatně kolega z kvarteta Ivan Vokáč v České filharmonii hraje, jak už jsem říkal, a my všichni jsme s ní někdy spolupracovali.
Neměli jste zprvu obavy, že bude Rudolfinum třeba poloprázdné?
Věřili jsme, že to vyprodáme. Například v kině Lucerna, kde je kapacita kolem 500 lidí, jsme před více než rokem museli udělat dva koncerty, a stejně to nestačilo, takže jsme více méně věděli, do čeho jdeme. Rudolfinum má v hledišti něco přes tisíc míst.
Co v pandemii koronaviru dělají hudebníci České filharmonie, kterých při koncertě v Rudolfinu vystoupí třeba osmdesát?
Nechci mluvit úplně za ně, ale co vím, tak se skvěle snaží pracovat v rámci omezených možností. Ale dlužno dodat, že jako zaměstnanci příspěvkové organizace ministerstva kultury jsou prostě v odlišné situaci, rozhodně ne tak tíživé jako muzikanti na volné noze.
Dostáváte jako kvarteto od filharmoniků nějakou zpětnou vazbu?
Myslím, že nám fandí. Třeba i proto, že pořádáme dost edukativních koncertů pro děti. A díky tomu spoustu malých diváků přivedeme k tomu, že začnou na violoncello hrát. To jsou dnes již stovky dětí. Myslím, že je to jedna z věcí, které ostatní profesionální muzikanti velice oceňují.
Musím se zeptat, chybí vám diváci?
Chybí. Ale zase nás těší, že nám vyjadřují podporu na Facebooku. Třeba nás i drobně finančně podporují, i když na tom třeba nejsou sami moc dobře. Toho si moc cením. Často není lehké takovou pomoc přijmout. Ale člověk je bez příjmu, nemá práci, neví, kdy to skončí. Mám tři děti, je to strašný nátlak na psychiku. Kolikrát se sám sebe ptáte: Proč vlastně cvičím, kvůli tomu, že budu mít vystoupení za rok, za dva? To musí člověk odbourat, musí najít motivaci.
Říkáte, že si jako hudebníci na volné noze musíte hledat práci mimo obor. Nehrozí, že se někdo již nevrátí a přestane hrát profesionálně?
Za celou tu dobu, co hraji na violoncello, jsem si možná poprvé uvědomil, jak je důležité, aby se dařilo celému tomuto odvětví. Mezi námi je několik Jaromírů Jágrů, když to připodobním ke sportu. Třeba Radek Baborák, světově významný hornista. Od šesti let dvě hodiny denně cvičíte, svým způsobem do vaší výchovy investuje stát a je škoda najednou o tyto lidi přijít. Takto vystudovaných muzikantů na volné noze je v Česku jen několik stovek. A bohužel případy, že skončí s kariérou, tu budou.
Ale existuje nějaká státní podpora, ne?
Jsou vlastně dvě varianty. Buď kompenzační bonus pro osoby samostatně výdělečně činné, což je 500 korun za den, z čehož se však platí zdravotní a sociální pojištění, čili ve finále to je 330 korun. Z toho uživit rodinu není dost dobře možné. Druhá možnost je program Covid kultura, na který nedosáhli všichni, je jen na kratší období, a to je mezi pěti a šesti stovkami denně. I tak je to ale maximálně 15 procent toho, co jsme měli, z čeho jsme platili výrobu klipů, cédéček, nahrávání i naše živobytí, všechno…
Ale je super, že alespoň nějaká podpora je, za to jsme strašně rádi. Pořád je velký rozdíl mít nulu nebo několik stovek. Zmiňovaný hornista Radek Baborák pak třeba zorganizoval sbírku pro muzikanty na volné noze, kteří neprošli státním sítem podpory. Lidé pomohli, byli štědří. Toho si vážíme.
Nehledáte sponzora?
Zkoušel jsem ho najít ještě před krizí, oslovil jsem velké instituce jako třeba banky. Ostatně kultura byla vždycky založena hodně na donátorech. Ale nepochodil jsem. Některé instituce již nějakého umělce podporují, takže mají v uvozovkách splněno. My to štěstí zatím neměli, ale nevzdávám to.
