Psal se 11. červenec 1944 a Vilma Grünwaldová tušila, že se blíží poslední dny jejího života. A podobný osud čekal i jejího staršího syna. Při čekání na smrt vzala tužku a napsala krátký dopis na rozloučenou svému manželovi, který byl v táboře v Osvětimi rovněž zavřený.
Poslala mu ho přes jednoho z německých dozorců. "Ta slavná auta přijela. Čekáme, až to začne," stojí v dopise pro manžela Kurta. Oněmi slavnými auty myslela náklaďáky, které vězně odvezly k plynovým komorám. Vilma mohla třeba i pobyt v táboře přežít, k cestě do plynové komory se přihlásila sama. Nechtěla, aby její šestnáctiletý syn zahynul sám.
Vilma Grünwaldová přijela do Osvětimi spolu se svou rodinou v prosinci 1943. Předtím byla rok a půl v koncentračním táboře v Terezíně. Nacisté ji spolu s manželem Kurtem a syny Janem a Míšou umístili do takzvaného rodinného tábora, který měl sloužit jako zástěrka pro případnou návštěvu mezinárodního výboru Červeného kříže. Lidé zde měli na osvětimské podmínky řadu "privilegií" - rodiny včetně dětí zůstávaly pospolu, nacisté jim potupně neholili hlavy, jak to bylo běžné v ostatních částech tábora.
Za nějakou dobu však rodina prošla selekcí neblaze proslulého lékaře SS Josefa Mengeleho. Jelikož šestnáctiletý Jan kulhal, poslali ho do řady, která znamenala smrt. Na stejnou stranu byl rovněž poslán kvůli svému nízkému věku o pět let mladší Míša.
Matka nechtěla nechat syna v plynové komoře samotného
"Oba jsme stáli v řadě, když přišel jeden z vězňů, pro kterého jsem pracoval jako posel, a rychle mě přesunul do skupiny starších dětí. Zachránil mi život," popsal před časem pro britské Sky News Míša, který nyní používá jméno Frank Grünwald.
"Když ale moje matka zjistila, že Jan bude zplynovaný, rozhodla se zůstat s ním. Nedokázala vstřebat myšlenku, že by do plynové komory šel sám," popsal Frank.
Vilma Grünwaldová věděla, jaký osud ji čeká. Na kus papíru napsala svému manželovi dopis. Píše v něm, že si vzala sedativa a že je úplně klidná.
"Byl to náš osud - dělali jsme, co jsme mohli. Zůstaň jen zdráv a pamatuj na má slova, že čas vše zahojí, i když ne docela, tak alespoň částečně. Pamatuj na toho malého zlatého kluka a nezkaž ho samou láskou. A zůstaňte oba hodně zdrávi," stojí v dopise.
Přesné znění dopisu z úterý 11. července 1944
Ty, můj jediný, jediný, nejdražší, je blocksperre (zákaz opuštění bloků, pozn. red.), čeká se na tmu. Byly jsme Margitta Braunová a já ještě u Willyho, nenechal nás ani moment v pochybách. Přemýšleli jsme nejdřív s Jendou na úschovu, tak jsme to učinili, ale pak jsme od toho upustili v domněnce, že by to bylo beznadějné.
Ta slavná auta už přijela, čekáme, až to začne. Vzala jsem 5 bromurálu (sedativum, pozn. red.), jsem po tom únavném a rozčilujícím dni trochu omámená a úplně klidná. Také ten můj malý Jenda je obdivuhodný.
Ty můj jediný a nejdražší, nedělej si ohledně nás ty nejmenší [nečitelné], byl to náš osud - dělali jsme, co jsme mohli. Zůstaň jen zdráv a pamatuj na má slova, že čas vše zahojí, i když ne docela, tak alespoň částečně. Pamatuj na toho malého zlatého kluka a nezkaž ho samou láskou. A zůstaňte oba hodně zdrávi. Budu myslet na Waltříka, vzpomínáš jak jsem tehdy řekla, že nám usnadní cestu? A pak budu myslet jen a jen na Tebe a Míšu. Žijte blaze. Musíme nastupovat.
Ve věčnosti Tvá Vilma
Když dopis dopsala, obrátila se na jednoho ze starších dozorců, jestli by mohl dopis jejímu manželovi doručit. Ke Kurtovi, který následně začal v táboře pracovat jako lékař, se psaní nakonec skutečně dostalo. "Moje matka, která vždycky uměla poznat charakter lidí, si vybrala toho pravého," komentoval to Frank.
Grünwaldová jako oběť největší hromadné vraždy Čechoslováků
Dopis je datovaný k 11. červenci 1944. Právě v období od 10. do 12. července nacisté hromadně vraždili vězně při likvidaci takzvaného rodinného tábora, do kterého se dostávali vězni výhradně z Terezína. Přestože později se do rodinného tábora dostávali i vězni z Německa, Rakouska nebo Nizozemska, většinu tvořili Čechoslováci.
Vzhledem k dataci i textu dopisu lze očekávat, že byl skutečně psaný jen pár okamžiků před smrtí Vilmy a jejího syna Jana. V rodinném táboře bylo v tu dobu zhruba 6 až 7 tisíc vězňů, kteří byli během dvou nocí zavražděni. Z celkových více než 17 tisíc vězňů rodinného tábora jich nakonec zbylo pouhých 1294. Proto se o likvidaci tábora mluví jako o největší masové vraždě Čechoslováků v období druhé světové války.
Mezi přeživšími byl i otec Kurt a mladší syn Míša, který začal používat jméno Frank. O tom, že matka dopis na rozloučenou napsala, se dozvěděl od otce krátce po válce.
Dopis byl dlouho ve skříni, nakonec se dostal do muzea
Dopis se k němu však dostal až v roce 1967, kdy Kurt zemřel a Frank procházel otcův majetek. I pak se Frank dlouho odhodlával dopis přečíst. "V průběhu let jsem o dopise mnohokrát přemýšlel a byl jsem zvědavý, ale věděl jsem, že bude příliš depresivní a zneklidňující ho číst," vysvětlil Frank.
"Cítil jsem, že těch deset vět psaných tužkou na papíře, který našla v táboře, je prostě příliš úzce spojených s její smrtí. Když jsem si ho nakonec přečetl, zjistil jsem, že je to opravdu znepokojující, protože jsem se hned vžil do její situace," popsal nyní sedmaosmdesátiletý Frank.
"Ale také jsem byl ohromený tím, jak pozitivní a klidná v dopise byla. Statečná slova mé matky postrádala hněv nebo nenávist vůči nacistům a místo toho byl tak pozitivní. Více se starala o život mého otce a můj život než o svou děsivou situaci," řekl obdivně o své matce Frank.
Dopis pak ležel dlouhá léta u Franka ve skříni, jednou za několik měsíců si ho přečetl. Až v roce 2012 se rozhodl vytvořit jeho kopii a originál poskytnout muzeu holocaustu ve Washingtonu. "Zdráhám se říct, že to je jediný takový dopis, který byl vytvořen," řekla v roce 2018 deníku The Indianapolis Star hlavní kurátorka muzea Judith Cohenová. "Ale podle toho, co víme, je to jediný dochovaný dopis z koncentračního tábora napsaný před zplynováním. V Osvětimi, ve chvílích před zplynováním, bylo téměř nemožné napsat vzkaz, který by se zachoval," vysvětlila, čím je dopis unikátní.
