Okamžiku, kdy předseda Senátu Miloš Vystrčil vybaven zprávou z Ústřední vojenské nemocnice veřejně oznámil, že prezident Miloš Zeman není kvůli podlomenému zdraví schopen vykonávat úřad, předcházely týdny mlžení Kanceláře prezidenta republiky. Utajování vyvolalo kritiku a diskusi, v jaké míře by měl Hrad o zdravotním stavu hlavy státu veřejnost informovat. Zdravotní komplikace prezidentů a současně jejich zatajování jsou však součástí celé historie Československa.
Platilo to za komunismu, ale částečně i v raných demokratických poměrech. "Takto bizarní mlčení a konání prezidentské kanceláře, kterého jsme svědky v současnosti, nemá ale v historické perspektivě obdobu," domnívá se historik Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd.
"Oficiální cestou se o skutečném zdravotním stavu prezidentů v minulosti nedostávaly ven detailnější informace, spousta věcí byla lakována na růžovo," říká Šebek. To se podle něj týkalo i prvních dvou demokratických prezidentů, Tomáše Garrigua Masaryka i Edvarda Beneše. Oba navíc zastihly zdravotní komplikace v politicky klíčových dobách.
Masaryk nemohl ani přečíst prezidentský slib
Masarykovo zdraví se začalo výrazně zhoršovat v roce 1934, přece jen byl však ještě počtvrté zvolen prezidentem, protože čekal na svého nástupce. Přál si za něj Beneše, musel ale počkat, až se mu dostane podpory politických kruhů, proto v roce 1934 ještě neabdikoval.
"Lidé mohli slyšet, že Masaryk nebyl v dobré kondici, když skládal prezidentský slib v roce 1934 ve Vladislavském sále. Následkem záchvatu mozkové mrtvice byl poloslepý, slib nemohl ani přečíst, muselo se mu napovídat," popisuje Šebek.
Historik Michal Macháček pak připomíná, že se u prvního československého prezidenta střídaly lepší i horší chvilky. "Měl problémy s pohybem, nefungovala mu pravá ruka. Měl problémy se i podepsat, takže mu bylo vyhotoveno podpisové razítko, taky špatně komunikoval, někdy přecházel jen do angličtiny nebo nemluvil vůbec," upozorňuje.
"Byl k němu připouštěn jen úzký okruh lidí, o jeho zdraví se sice referovalo v tisku, ale zprávy byly spíš zavádějící. Byly falšovány i zdravotní zprávy, i sám jeho lékař hrál různé hry," říká Macháček. A dodává, že Masaryk dokonce nebyl devět měsíců vůbec na Pražském hradě, pobýval po tu dobu na zámku v Lánech. V soukromém sídle prezidentů poslední roky tráví většinu času i prezident Miloš Zeman.
Macháček dle svých slov vidí silnou kontinuitu mezi aktuálním stylem informování o zdraví prezidenta Zemana a tradicí, kterou započal už Masaryk. "Je tam dilema mezi úctou k úřadu a transparentností vůči veřejnosti, ačkoliv se samozřejmě jedná o jedinečné situace a jejich srovnávání je ošemetné," dodává.
Popisuje, že mlčení o Masarykově zdraví však souviselo s tím, že byla vypjatá politická situace a k jeho osobě se přistupovalo s mimořádně velkou úctou. Prezident osvoboditel byl pevně svázán se vznikem samostatného československého státu. "Málokdo z vrcholných politiků si dovolil znevážit jeho postavení. Aby napsal v novinách, že se drží funkce a nechce ji opustit, bylo nemyslitelné," doplňuje historik Macháček.
Zprávy o prezidentově stavu se podle něj nakonec šířily ze zahraničí, protože si toho novináři z jiných zemí začali všímat. K rezignaci v roce 1935 měl nakonec podle historika Jaroslava Šebka přistoupit po nátlaku svých dvou dcer. Detailněji byla veřejnost o Masarykově nemoci zpravena, až když funkci složil.
Nemocný Beneš uprostřed bolševického převratu
Nemocný byl hlavně ke konci úřadu i protektorátní prezident Emil Hácha, doba heydrichiády ho duševně zlomila, navíc trpěl arteriosklerózou, neboli onemocněním cév. Počínaje rokem 1943 byl značně indisponovaný, prakticky v úřadu nefungoval. Zemřel těsně po skončení druhé světové války v červnu 1945.
Stejně jako Masaryk abdikoval během svého druhého poválečného mandátu ze zdravotních důvodů i Beneš, který Háchu nahradil. V létě 1947 utrpěl dva záchvaty mrtvice, ze kterých se už nikdy zcela nevzpamatoval. "O jeho stavu se ale vůbec neinformovalo, o těch mozkových příhodách úplně chyběly zprávy," říká historik Macháček.
Beneše zdraví navíc zradilo v historických chvílích, kdy v republice chyběla síla schopná odolat narůstajícímu komunistickému tlaku. "Beneš onemocněl, zrovna když byla jeho funkce velmi klíčová pro vývoj Československa. Záchvaty mrtvice ho vyřadily z normálního života zrovna v okamžiku, kdy se jednalo o přijetí Marshallova plánu, a tedy o tom, zda se budeme orientovat směrem na Západ. Anebo na Východ - jak se to pak v roce 1948 skutečně stalo," dodává historik Šebek.
Již vyčerpaný Beneš nakonec abdikoval pod záminkou nesouhlasu s komunistickou ústavou z roku 1948. Skutečným důvodem však podle historiků byl špatný zdravotní stav. Edvard Beneš zemřel v září 1948.
Za komunistických prezidentů, navíc v době, kdy tisk neinformoval svobodně, byly informace o jejich zdraví spíš tabuizovány nebo byly zveřejňovány se zpožděním. "U Benešova nástupce Klementa Gottwalda a posléze i Antonína Zápotockého vycházely zprávy až poslední dny před smrtí," upozorňuje historik Macháček.
První komunistický prezident Klement Gottwald bojoval s množstvím závažných zdravotních problémů. Trpěl syfilidou, ke konci života těžce podléhal alkoholu. Jeho problémy se však přísně tajily, až poslední dny před jeho úmrtím Rudé právo začalo jeho stav podrobně popisovat. "Prezident republiky soudruh Klement Gottwald onemocněl dne 12. března ráno prudkým zánětem plic a pohrudnice," stálo v lékařské zprávě vydané 14. března 1953. V ten den první komunistický prezident zemřel.
O chorobách Gottwaldova nástupce Antonína Zápotockého, který zastával funkci prezidenta v letech 1953 až 1957, se příliš nevědělo. "Ale o jeho infarktech se včasně vzápětí informovalo, jak v roce 1955, tak v listopadu 1957," připomíná Macháček.
Odvolaný Svoboda
Totalitní mlčení bylo částečně prolomeno s uvolněním poměrů a nástupem Ludvíka Svobody v březnu 1968. Nicméně když ho v roce 1972 postihla mozková příhoda, občané se to nedozvěděli, uvádělo se jen, že lehce onemocněl. Historik Šebek připomíná, že když byl Svoboda znovu zvolen prezidentem roku 1973, byl již nemocný. V dubnu 1974 ho postihla plicní embolie a následně měl několik mozkových příhod. "Později v roce 1974 začala vyplouvat na povrch informace, že je prezident v kómatu," dodává.
V té chvíli si vedoucí komunističtí funkcionáři uvědomili, že musí na dohady reagovat. "Prostě nebyl vidět, takže až když vznikla šuškanda, že je například zatajováno jeho úmrtí, se v oficiálním tisku objevily zprávy o jeho stavu," popisuje historik Macháček.
Jakmile bylo jasné, že Svoboda kvůli poruchám vědomí není schopen sám odstoupit, hledal se způsob, jak ho zbavit úřadu. "Byl odvolán přijetím dodatku ústavy, takzvaném lex Svoboda, který určoval, že když není prezident schopen vykonávat úřad déle než rok, Federální shromáždění ho může postu zbavit a zvolit nástupce," vysvětluje Macháček. Novým prezidentem se v květnu 1975 stal tehdejší generální tajemník Ústředního výboru KSČ Gustáv Husák.
Svoboda se nakonec z vážného zdravotního stavu dostal a zemřel až čtyři roky poté, co byl zbaven funkce. Jaroslav Šebek dodává, že se o něm tradovalo, že jakmile překonal nejhorší, snažil se dokazovat, že je pořád v kondici.
Husák zůstal do rána ležet pod oknem
Za Gustáva Husáka se opět přistoupilo k absolutnímu zatajování informací o zdraví prezidenta. Husák svůj stav sám přísně tajil i před blízkými, bál se politické konkurence. Prodělal několik mozkových příhod a taky měl problémy s očima. "Nechtěl, aby se toho někdo chytil. Nemoc mohla být záminka, aby byl vyměněn. Husák byl hodně podezíravý, což souvisí s tím, že byl v 50. letech v komunistickém vězení," popisuje historik Macháček.
Zmiňuje i nepříliš známou skutečnost, kvůli které Husák začátkem revolučního roku 1989 málem zemřel. "Bydlel na Pražském hradě v takzvaném Domečku. Jednoho únorového dne, když byla zima, se mu udělalo zle. Byl sám doma a šel otevřít okno, aby se nadýchal. V tom ho postihla mozková příhoda, zůstal až do rána ležet promrzlý pod otevřeným oknem. Následně byl hospitalizován, o tom už se objevily i zprávy v tisku," líčí historik.
Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd připomíná, že způsob, jakým se bude o zdraví hlavy státu informovat, za komunismu určoval Ústřední výbor KSČ. Nemohla tedy podle něj nastat situace, kdy by kancelář prezidenta dělala rozhodnutí, která by nebyla předem konzultována. "Kancelář tehdy prezidenta nemohla dostat do podobné situace, kam dostala současná kancelář Miloše Zemana," tvrdí historik.
Havlův otevřený Hrad
Vše se změnilo po pádu komunismu v roce 1989. Vzhledem k dýchacím i jiným problémům porevolučního prezidenta Václava Havla se poměrně standardně konaly tiskové konference o jeho stavu. Havlovy potíže souvisely s pobytem v komunistickém vězení, ale i častým kouřením. Historik Šebek vysvětluje, že otevřenost, se kterou se Havlova prezidentská kancelář rozhodla o jeho zdraví informovat, byla symbolem odvrácení se od komunismu. "Chtěli, aby byl znát kontrast oproti tajuplnostem za komunismu," říká.
Když se v roce 1996 Havlův zdravotní stav zhoršil, v médiích to bylo transparentně přiznáno, uvádí Šebek. Prezident tenkrát prošel vážnou operací, byl mu odstraněn nádor a polovina plíce.
Nicméně Michal Macháček poznamenává, že taky s Václavem Havlem se na začátku pojila úcta k prezidentskému úřadu, a to i ze strany jeho nejbližších lidí. "Byla to úplně nová situace, všichni se teprve učili, jak reagovat, kvůli silnému tlaku veřejnosti a médií Havel zvolil cestu otevřenosti ohledně svých nemocí," dodává.
V přehledu československých, potažmo českých hlav státu chybí Antonín Novotný (ve funkci 1957-1968) a Václav Klaus (2003-2013), byli to jediní dva prezidenti, kteří byli během funkce relativně zdraví.
