Oproti ostatním částem Ďáblického hřbitova působí louka s altánem nedaleko čestného pohřebiště jako oáza. Rostou zde pečlivě opečovávané květiny různých druhů i barev, bzučení hmyzu naznačuje, že tady bují život. Přitom i tato louka je určená k tomu, aby se stala místem posledního odpočinku.
Takzvaný Luční hřbitov otevřely Hřbitovy a pohřební služby hlavního města Prahy začátkem září. Posunují tak v Česku dál myšlenku přírodního pohřebnictví, kterou v roce 2015 započal přilehlý Les vzpomínek. Zatímco v něm se pod stromy umisťuje popel zemřelých, na louce se budou pohřbívat celá těla. "Snažím se lidem ukázat, že do země patříme. Vzešli jsme z ní a zase se do ní vrátíme," říká správce, zahradník a hrobník Lučního hřbitova Adam Vokáč v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Můžu vás nazvat prvním ekologickým hrobníkem v Česku?
To označení se mi líbí. Ekologie je věda, která zkoumá vztah mezi živočichy a prostředím. A ekologický hrobník by měl tím pádem ve své práci reflektovat vztah mezi člověkem a přírodou ve vztahu k pohřbívání. Což je přesně to, co dělám. A jestli jsem první? Je to možné. Lučním hřbitovem jsme se v Česku zatím nejvíce přiblížili tomu, co nazýváme přírodním pohřebnictvím.
Zdůrazňujete, že na Lučním hřbitově budou pohřbívána celá těla. Je to ekologičtější než kremace?
Ano. Kremace má uhlíkovou stopu zhruba stejnou jako cesta průměrným autem od nás někam do Chorvatska. Také se mluví o emisích rtuti, které se do ovzduší uvolňují z amalgámových plomb. U moderních pecí už sice jsou lepší filtry, ale pořád to není ideální.
Jde ale také o symboliku. Když se člověk za života snažil žít šetrně vůči přírodě, bránit tomu, aby se tady oteplovalo klima a tak podobně, může potom chtít, aby i ta jeho poslední, posmrtná stopa pokračovala v tomto duchu. A přijde mi důležité lidem takovou možnost dát. Nabídnout alternativu k industriálnímu procesu, který jsme si kolem pohřebnictví vytvořili.
Já osobně třeba prostředí krematoria vnímám jako hodně odosobněné. Je to taková továrna. Když se podíváte tady k nám na louku, je to něco úplně jiného. Chceme vrátit pohřbu jednoduchost a propojení s přírodou. Líbí se mi myšlenka, že člověk ze země vzešel a zase se do ní vrátí. A když ho za života živila, tak zase on po smrti vyživí ji. To je krásné. A je to vlastně strašně jednoduché.
Čím je pohřeb na Lučním hřbitově šetrnější k přírodě oproti běžnému pohřbu do země?
Na pohřbu do země nic špatného není. Ale začali jsme s ním spojovat věci, které jsou pro přírodu zatěžující a mnoho lidí se bez nich stejně dokáže docela dobře obejít. Mám teď na mysli hlavně náhrobky a krycí desky, které se sem většinou dovážejí z Asie. Plaví se sem lodí po velkých tunách. Představte si, jaký má provoz takové lodi dopad na životní prostředí. Hrob přitom ze zákona žádný kámen mít nemusí. U nás proto budou hrobová místa označená jen jednoduchými dřevěnými cedulkami.
Druhá věc je, že dbáme na užití ekologických rakví. Jen surové dřevo, nemořené, nelakované a z Evropy. Čím měkčí to dřevo je, čím prostší je rakev, tím se tělo rozloží snáz. Chtěli bychom samozřejmě nabízet i možnost pohřbu bez rakve, to ale podle našich současných zákonů nejde. Dbáme i na to, aby byl člověk oblečený jen v bavlněných, lněných či konopných textiliích, které se rozloží nejpozději za stejnou dobu, za jakou se má rozložit i tělo. A to je deset let.
Udělat z ponurého barevné
Je vám 26 let, troufnu si říct, že takto mladých hrobníků příliš mnoho není. Co vás přivedlo k ekologickému pohřebnictví?
Bylo toho víc. Zažil jsem pohřeb babičky, který mi přišel strašný. Vyprázdněný a beze smyslu. Pochopil jsem, že tady chybí nějaká jiná možnost. A rozhodl jsem se, že bych se rád podílel na jejím vytvoření. Na první pohled si někdo řekne: "Ty jo, v tom bych nechtěl dělat, to musí být temná, ponurá a smutná práce." Mně se ale líbila ta možnost z toho teprve to hezké a barevné udělat. A učinit něco hezkého pro planetu i společnost.
Jste vůbec prvním neamerickým absolventem kurzu přírodního pohřebnictví organizace Green Burial Council, která zaštiťuje přírodní hřbitovy v USA. Co dalšího jste musel splnit, abyste se stal ekologickým hrobníkem?
Práce hrobníka nevyžaduje nějakou velkou kvalifikaci, nic vyloženě speciálního jsem studovat nemusel. Vydal jsem se spíš cestou samovzdělávání, vyhledával jsem si různé zdroje na internetu, v knihovnách a podobně.
Prošel jsem si ale dvouměsíčním rekvalifikačním kurzem na hrobníka. Byla tam spousta hodin teorie, ale i pár hodin praxe. Samozřejmě jsem potřeboval zažít i kontakt s mrtvým tělem a se smrtí obecně, takže jsem byl na několika exkurzích v pohřební službě. Ani jedno mě neodradilo, ověřil jsem si, že mě to nerozhodí.
Mým hlavním cílem bylo od počátku přírodní pohřebnictví, byl jsem ale odhodlaný působit nejdřív ve standardním podniku, než sám vybuduju něco nového. Naštěstí mi pražské hřbitovy nabídly příležitost zapojit se do tvorby Lučního hřbitova a stát se jeho správcem.
Kontejnery plné svíček a umělých květin
Naplno fungujete od začátku září, už máte za sebou první pohřeb?
Zatím zde nikdo neleží, zájemce už ale máme. Schůzky se zájemci o hrobové místo jsou dvojího typu. Přicházejí buď lidé, kteří si chtějí dopředu zařídit, aby byli pohřbeni právě tady, nebo pozůstalí, kterým už někdo zemřel a oni pro něj hledají místo. Místo si zde může zařídit každý. Pronájem stojí na deset let přibližně deset tisíc.
Jak si můžeme představit obřad na Lučním hřbitově?
Nemáme nějakou šablonu, obřad se bude vždy vyvíjet podle přání pozůstalých. Budeme ale vždy vyzývat lidi k participaci. Myslím, že pro někoho může být terapeutické, když se aktivně zapojí do procesu samotného pohřbívání. Může jít o pomoc s výkopem hrobu, o nesení nebo spouštění rakve. Když pozůstalí celý ten akt aktivně prožijí, může jim to pomoci, aby se se ztrátou blízkého člověka vyrovnali snáz. Nikoho ale samozřejmě do ničeho nutit nebudeme.
V sousedním Lese vzpomínek platí, že by se k hrobovým místům neměly nosit umělé květiny nebo svíčky. Platí to i na louce?
Svíčky lidé mohou dávat do velké kovové mísy s vodou, která stojí u altánku. Když u hrobu někdo položí řezanou květinu, tak je to v pořádku, i když mi to přijde trochu jako nošení dříví do lesa. Jinak je pravda, že žádné další předměty tady návštěvníci hřbitova nechávat nemůžou.
Pořád tady na hřbitově vidím, že jsou kontejnery plné odpadu. Parafinové svíčky, květiny v plastových květináčích. Bohužel to všechno končí na jedné hromadě. Snažíme se tímto konceptem ukázat, že to není nutné. Že člověk nemusí na hřbitov nosit nic materiálního. Že je to místo, které bychom si měli spojovat spíš s něčím duchovním.
Jak to, že něco takového nevzniklo v Česku už dříve? Došlo v poslední době k nějakým změnám zákonů, které uvolnily cestu přírodnímu pohřebnictví?
Zákon rozvoji přírodního pohřebnictví v cestě nestál, ale ani k němu nijak nepřispěl. Pohřebnictví je jedním z nejkonzervativnějších oborů, trvá dlouho, než se v něm nějaká změna prosadí. Takže se vyčkávalo, i my jsme byli opatrní, protože veřejnost není v této oblasti na žádnou alternativu zvyklá.
V některých zemích je už dnes možný i pohřeb bez rakve, což u nás zatím nejde.
Z ekologického hlediska je pohřeb bez rakve vhodnější. To, že na výrobu rakve musí padnout strom, není zas tak hrozné, i když symbolicky je samozřejmě hezčí, když díky vaší smrti může strom vyrůst, než aby kvůli ní musel padnout. Půda tělo bez rakve hned krásně obejme. Je to něco jiného, než když mezi sebe a půdu dáte ještě bariéru.
Pohřeb bez rakve mi přijde takový osobnější, intimnější, přímočařejší. Když se nesnažíme tělo schovat do rakve, když vidíme jeho obrysy, víme, že tam s námi opravdu je, můžeme se ho dotknout. A tolik tu smrt nepopíráme.
Jakým směrem by se tedy přírodní pohřebnictví v Česku mohlo rozvíjet?
Momentálně mi přijde nejrealističtější rozvíjet koncept přírodních hřbitovů. Všechny, které v Česku zatím máme, vznikly v rámci už existujícího hřbitova. Přitom můžeme vytvořit nový hřbitov někde v krajině mimo město. Mohl by to být skutečný les nebo louka tak, jak je známe. Bez nějaké vysoké zdi, která říká: "Tam jsou mrtví." Navíc takové místo už navždy ochráníme. Protože když tam bude pohřebiště, nebude už tam nikdo nic moci postavit. Nebo alespoň ne tak snadno. To mi přijde krásné.
Máte pocit, že mají Češi o tento druh pohřbu zájem?
Jsem překvapený, jak pozitivně na to Češi reagují. V médiích jsem viděl ankety, kde i 80 procent lidí uvedlo, že se jim tento koncept líbí. Jiní lidé si mohou říct, co zas ti ekologové vymýšlejí, a mávnout nad tím rukou. Ale když to tu pak vidí na vlastní oči, často změní názor.
Vidím to i tady na louce. Přicházejí za mnou lidé, ptají se, co je to tady za záhonky. Někdy se diví, že se ještě vůbec smí pohřbívat celá těla. Když jim vše vysvětlím, někteří z nich změní názor a řeknou, že se jim to líbí a že by tady třeba chtěli být jednou pohřbení taky. Naklonění tomu tedy Češi jsou. Jen jim to zatím moc nepřijde na mysl. Ale i to se mění.
