Vaše práce v rozhlase byla značně ovlivněna cenzurou a tlakem na šíření komunistické propagandy. Jak to fungovalo?
Dostávala jsem ke čtení jen předem prověřené a schválené materiály. Kdybych přečetla zprávu, která neměla rudé razítko, schytala bych to já i šéfredaktor. Dřív sedával v hlasatelně cenzor a na stole bylo preventivní tlačítko, které v případě, že si někdo dovolil úlet, stačilo zmáčknout. Tím se vypnulo celé vysílání.
Vnímáte nějakou cenzuru nebo nesvobodu slova i v současných médiích?
Náznaky samozřejmě pociťuji. Jako rozhlasák strašně těžce nesu například konec pořadu Nory Fridrichové 168 hodin. Dosavadní forma mi připadala skvělá a obsah moc potřebný. Chápu, že její práce kritizované lidi asi štvala a bouřili se. Tendence takovou činnost paralyzovat vidíme bohužel běžně.
Zpochybňování novinářské práce oslabuje demokratické principy. Poctivý novinář chodí každý den do konfliktu a je si toho vědom. Není totiž vypravěčem, ale hlídačem, plní jinou povinnost než politik. Podobné je to s osudem Václava Moravce, kterého si také obrovsky vážím.
Vnímáte tyto kroky České televize jako návrat k minulým dobám?
To ode mě chcete příliš, já nikomu do hlavy nevidím. Ale bezkonfliktní to jistě není. Stojí proti sobě dvě strany, které jsou pevně přesvědčeny o své pravdě. Ostatně konflikty a spory tohoto druhu jsou obecným způsobem, jakým se posouvá dění ve světě.
Vrátíme-li se opět do minulosti, konkrétně do šedesátých let, jak byste popsala atmosféru ve společnosti před sovětskou okupací?
Atmosféra se zejména v roce 1961, kdy jsem nastupovala do rozhlasu, velmi uvolnila, což mi dodávalo odvahu do toho jít. V Rusku padl Stalinův kult osobnosti a zmírnilo se světové napětí. U nás nastal radostný čas pro Semafor, vznikaly nové chytré časopisy a filmy, všude se diskutovalo. Novináři už také nemuseli psát o nadšeném budování, závazcích a překračování norem, zkrátka odložili fráze, přiostřili pera a nadšených čtenářů přibývalo. Bylo to vyvrcholení naší touhy od února 1948. Člověk si ale maluje všechno až moc idealisticky a zapomíná, že v pozadí bývá vždycky někdo, kdo to diriguje.
Po okupaci bylo tohle všechno zase pryč?
Ano, všechno šlo do háje.
Jak to probíhalo?
Byl to šílený šok. Národ úplně ztuhl a připomněl si protisovětské bouře v Německu a Maďarsku. Také jsme zlobili, tak nám přišli napráskat. Do té doby nám straníci prezentovali Rusy jako naše vzory, osvoboditele a zachránce.
Co se dělo v rozhlase?
Když okupanti 21. srpna umlčeli pražské rádio, nastal čas vysílaček. Redaktoři se rozběhli po Praze a hlásili se ze soukromých bytů. V Hradci Králové se podařilo díky neuvěřitelně odvážným spojařům vysílání udržet. Dění v Československu tehdy sledovali i v Mnichově a Svobodná Evropa nám poskytla své vysílací frekvence. Naše stará hradecká vojenská vysílačka šířila informace po celém světě, slyšeli nás až v Africe. To bylo neuvěřitelné. Najednou si člověk uvědomil obrovskou sílu, kterou má slovo, když je pronesené v pravou chvíli.
Ale později nám to chtěli komunisté spočítat. Označili nás za podvratné komando Zelené barety s centrálou v Mnichově. Prezident Svoboda nás naštěstí po čase amnestoval.
Na začátku okupace jste vysílala 52 hodin v kuse.
Ano, byla jsem zavřená ve sklepě v budově rozhlasu, okno bylo překryté litinovými pláty, aby po mně nestříleli. Když jsem se podívala na hodinky, nevěděla jsem, jestli jsou tři hodiny odpoledne, nebo v noci. Čas běžel úplně jiným tempem.
Festival NeverMore 68
Třetí ročník kulturně společenského festivalu NeverMore 68 se uskuteční na pražském Výstavišti 21 srpna. Program v den výročí 56 let okupace Československa začne v 15 hodin a skončí ve 23 hodin. Letos připomene příběhy pamětnic a zavzpomíná na životy žen, které se nebály postavit proti totalitnímu režimu a bezpráví. Vstupné na akci je zdarma, její kompletní program naleznete na www.navystavisti.cz.
Neměla jste strach?
Na ten nebyl čas. Nikdo mi to nechce věřit, protože každý tvrdil, že jen blázen se nebojí. Ale pod tíhou podlé zrady a lží jsme se octli ve zvláštním napětí a věděli jsme, že když můžeme, tak musíme. Bez jídla, bez pití a beze spánku. To pochopí jen, kdo to zažil. Věděli jsme, že máme povinnost podávat svědectví, ať je slyší všude tam, kam naše vlny doletí. Člověk má najednou posunuté hranice úplně jinam. Vůbec nebyl čas bát se o vlastní život. Jen jsem si zauvažovala, ovlivněna krvavými událostmi v Maďarsku z roku 1956, co by dělal můj muž se dvěma sirotky, když ani neví, kde mají punčochy nebo jak se co vaří. Jenže tohle nebyl strach, jen veliké bezmocné smutno.
Jak se atmosféra po začátku okupace změnila?
Zhruba rok jsme se vzpamatovávali. Pak už jsme jen žasli, jak snadno lze s pomocí strachu rezignovat. Spousta lidí, kteří do té doby neměli šanci, ale měli ambice, to vítalo jako úžasnou příležitost. Okamžitě vstoupili do strany a jeli. I někteří buřiči se proměnili v poslušné ovečky. Národ se dostal do stavu apatie. Bylo mi z toho velmi ošklivo.
Odsuzovala jste tyto lidi?
My jsme jen žasli a zhruba rok se zmítali ve strašném šoku. Padlo tolik jistot a nadějí, každý měl dost starostí sám se sebou. Ale byli jsme naštvaní a velmi smutní.
V roce 1970 jste šla na takzvané ideové prověrky, kde se vás ptali, zda souhlasíte se vstupem sovětských vojsk na území Československa. To jste odmítla, což nakonec zapříčinilo váš vyhazov z rádia.
Tehdy jsem řekla dvě věty: "Mám děti v pubertě. A nebudu je přesvědčovat, že smrad voní." Vedení už dopředu vědělo, že mě vyhodí. Do kádrového posudku mi pak napsali, že jsem do svého projevu vkládala tolik emocí, že to způsobovalo veřejné pohoršení.
Musela jste vědět, že tím kromě sebe ublížíte také svým dětem a manželovi. Co vás k tak silnému přesvědčení vedlo?
To, co vedlo Věru Čáslavskou k vítězství na olympiádě v Mexiku. Šlo o lidskou hrdost a důstojnost, i když uvnitř jsem ukrutně plakala, co to svým chytrým dětem dělám.
Nikdy vám to nevyčetli?
Nikdy.
Přestože jste byla vzdělaná, měla jste problém najít práci. Jak jste se živila?
Snažila jsem se pod cizím jménem překládat technickou dokumentaci z ruštiny, pletla jsem na zakázku. Jenže když to člověk dělá pro peníze, tak to bolí. Takže jsem pletla pro přátele a oni nám za to přinášeli naturálie. Moje dcera tenkrát řekla, že kdybychom neměli kamarády, ani nevíme, jak chutná letošní ovoce a zelenina.
Nevadilo vám dělat společensky podřadnější práce?
Proč? Takhle pracovala strašná spousta lidí, nebyla to žádná společenská degradace. Někdo byl v pondělí ředitel a v úterý musel škemrat, aby ho vzali jako jeřábníka. Práci jsem sháněla dva roky, obešla jsem přes třicet míst, ale nikam mě nevzali. Nakonec jsem dělala uklízečku ve fakultní nemocnici.
Nechtěla jste odejít do zahraničí?
Nemohla bych, stejně tak můj muž. Jednak jsme měli tři babičky, se kterými jsme měli vzájemně silné citové pouto. Navíc jsem naši zemi nesmírně milovala. Narodila jsem se ve třicátých letech, patnáct let po rozpadu Rakouska-Uherska, a vědomí, že teď všichni, kteří něco umí, utečou a naše děti nebudou mluvit česky, mně lámalo srdce.
Do rozhlasu jste se vrátila až po revoluci v roce 1989. Co se změnilo?
Všechno překrylo nadšení a veliká úleva. Pár lidí, které nevyhodili, se mi dokonce přišlo omluvit.
Jste momentálně v Česku šťastná? Žije se vám tady dobře?
Nevím, co na to říct. Kdybych si dokázala lépe udržet vnitřní klid, bylo by mi mnohem líp. Jenže jsem součástí nemocného světa, s jehož surovostí se neumím smířit. Rájem srdce je mi má milovaná rodina.
Takže ničeho nelitujete?
A k čemu by to bylo.
Video: Sestra Mašínů vzkazuje: Buďte stateční a neuhýbejte. Totalitní zlo se nesmí opakovat (25. 10. 2024)
