Na velkou rozdílnost v kvalitě škol upozorňuje například Analýza výzev vzdělávání v České republice autorů Daniela Prokopa a Tomáše Dvořáka. Rozdíly podle nich plynou jednak z paralelního fungování běžných základních škol, výběrových škol a víceletých gymnázií, ale také z regionální nerovnosti.
"Ve výstupech vzdělávání se výrazně negativně odchylují Karlovarský a Ústecký kraj. Výsledky těchto krajů v PISA (mezinárodní srovnání výsledků vzdělávání, pozn. red.) se zde pohybují okolo 450 bodů, tedy na úrovni zemí jako Bulharsko či Malajsie, zatímco výsledky nejlepších krajů se pohybují okolo hodnoty 500, tedy na úrovni vyspělých států západní Evropy," uvádí studie.
Chytré Česko
- České školství je v krizi. Stát do něj dlouhodobě posílá málo peněz a výsledky českých žáků se v mezinárodním srovnání stále zhoršují. Zvláště v některých regionech se to projevuje nízkou kvalitou vzdělávání.
- Čeští žáci jsou navíc se školou nejméně spokojeni v celé Evropě, jejich kantoři zase často trpí syndromem vyhoření.
- Speciální projekt CHYTRÉ ČESKO on-line deníku Aktuálně.cz a Hospodářských novin otevírá debatu o stavu českého školství, pojmenovává hlavní problémy a poukazuje na možná řešení.
Rozdíly mezi kraji jsou podle studie přibližně z poloviny dány nerovností v ekonomice a sociálních problémech regionů nebo průměrným ekonomickým, sociálním a kulturním statusem rodin žáků. Druhou polovinu však mají na svědomí jiné faktory, především místní kvalita školství, tedy například kompetence a motivace učitelů, vybavenost škol, dostatečnost podpůrného personálu či kvalita řízení ze strany zřizovatelů a ředitelů.
Rozdíly nejsou tak dramatické, tvrdí odbornice
Jak ale upozorňuje Jana Straková z Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, regionální rozdíly sice skutečně existují, ale při jejich hodnocení nelze vycházet pouze z jednoho výzkumu (v tomto případě z testů PISA 2015 zaměřených na přírodovědnou gramotnost), sledovat by se podle ní měly spíše dlouhodobé trendy. Mezinárodní výzkumy jsou podle ní navíc zatíženy velkou výběrovou chybou a jejich poznatky z hlediska rozdílů mezi kraji nejsou prý zcela konzistentní, a existují zde tedy rozpory.
"Například ve výzkumu čtenářské gramotnosti PIRLS z roku 2016 u žáků čtvrtých ročníků je Moravskoslezský kraj na podobné úrovni jako Ústecký, ve výzkumu matematických znalostí TIMSS u žáků čtvrtých ročníků se k těmto krajům s podprůměrnými výsledky řadí ještě kraj Plzeňský. Ve výzkumu čtenářské gramotnosti PISA 2009 má Moravskoslezský kraj ještě horší výsledky než kraj Karlovarský a tak dále," říká Straková.
Podle ní je možné zobecnit, že žáci v Karlovarském, Ústeckém a Moravskoslezském kraji mají horší výsledky než ve zbytku republiky. Rozdíly ale podle ní rozhodně nejsou tak dramatické, jak by mohla ukazovat čísla z některých jednotlivých testů. Za relevantnější bere v tomto ohledu česká data, například testování České školní inspekce. "Tam výsledky Karlovarského a Ústeckého kraje jsou ve většině předmětů horší než Moravskoslezského, ale rozdíly jsou relativně nízké," uvádí.
Z výsledků přijímacích zkoušek do maturitních oborů podle Jany Strakové vyplývá, že Ústecký a Karlovarský kraj mají také relativně menší podíl žáků, kteří se hlásí do maturitních oborů, a relativně horší výsledky v přijímacích zkouškách. Moravskoslezský kraj má pak spolu s Ústeckým krajem relativně nízký podíl žáků aspirujících na víceletá gymnázia, ale má vyšší podíl těch, kteří se hlásí na maturitní obory a na čtyřletá gymnázia. "Tedy se zdá, že nabídka maturitních oborů a podpora v jejich studiu jsou v Moravskoslezském kraji přece jen vyšší než v krajích Ústeckém a Karlovarském," říká výzkumnice.
Daniel Hůle, odborník na sociální problematiku a kariérní a dluhové poradenství v organizaci Člověk v tísni, vidí nejhorší situaci v Ústeckém kraji. V Moravskoslezském kraji je to podle něj velmi různorodé a Karlovarský kraj chválí za to, že před lety redukoval síť bývalých zvláštních škol. "Přestože je v kraji hodně chudých lidí, situace ve školství není tak špatná," míní.
"Karlovarský kraj patří mezi tři strukturálně postižené regiony v České republice, má nejvyšší počet lidí pouze se základním vzděláním a dlouhodobě zde chybí veřejná vysoká škola," vyjmenovává problémy svého kraje hejtmanka Jana Mračková Vildumetzová (ANO). Tento stav se dle jejích slov snaží zvrátit otevřením nových středoškolských oborů i vysoké školy v kraji. "Rovněž také poskytujeme stipendia středoškolákům i vysokoškolákům, kteří se zavážou pracovat v regionu, a připravujeme systém náborových příspěvků pro učitele, a to ve spolupráci s městy a obcemi," doplňuje.
Karlovarský kraj vychovává pracovní sílu
Jana Straková nicméně upozorňuje na pozoruhodné počínání Karlovarského kraje, jenž podle ní záměrně nepodporuje zvýšení vzdělanosti ve svém regionu. "V poslední době proslul bojem za možnost stanovit hranici úspěšnosti v přijímací zkoušce opravňující ke vstupu do maturitního oboru. Cílem tohoto opatření bylo eliminovat podíl žáků vstupujících do maturitních oborů a vyjít vstříc zaměstnavatelům v jejich poptávce po absolventech nematuritního studia," popisuje a dodává: "Toto opatření aplikované na krajské úrovni by zcela jistě vedlo k odlivu žáků toužících po vzdělání z krajů, které již nyní mají problém s nízkou vzdělaností svých obyvatel."
"Zcela souhlasím," potvrzuje Daniel Hůle. "V Karlovarském kraji, kvůli sousedství s bývalým západním Německem, se nachází hodně německých firem, které potřebují méně kvalifikovanou pracovní sílu. Lobbistický tlak těchto firem s podporou zaostalého vedení Hospodářské komory skutečně posiluje tendence uzavírat plnohodnotné střední vzdělávání části obyvatel."
Jana Straková vidí nedostatečnou podporu vzdělanosti ze strany krajů i v jiných regionech. "Přijde mi, že hájí spíše zájmy zaměstnavatelů než zájmy žáků," říká. Někteří představitelé krajů si podle ní možná skutečně myslí, že se mládeži pro jejich dobro starají o brzkou zaměstnanost a výdělek, ale tento přístup je pro žáky z dlouhodobého hlediska nevýhodný.
"Jakmile firmy, pro které kraje často velmi cíleně a jednostranně chtějí mladé lidi vychovávat, odejdou jinam nebo zkrachují, bude se muset tato mládež rekvalifikovat, k čemuž nebude dostatečně připravena," varuje Straková. Podle ní totiž úzká specializace dlouhodobě představuje pro absolventy nevýhodu.
Taková tvrzení hejtmanka Jana Mračková Vildumetzová zcela odmítá a tvrdí, že rozvoj středoškolského a následně vysokoškolského vzdělávání v regionu je jednou z jejích priorit. Vedení kraje se prý nyní naopak snaží o rozvoj vysokého školství v kraji, spolupracuje se Západočeskou univerzitou v Plzni na otevření nových vysokoškolských oborů přímo v regionu a uzavřelo smlouvu s ČVUT na otevření vysokoškolského pracoviště.
"Kdybychom nepodporovali středoškolské vzdělávání, asi těžko bychom potom měli dostatek uchazečů o vzdělání vysokoškolské," namítá a doplňuje, že kraj přispívá na modernizaci počítačových učeben a laboratoří v krajských středních školách, poskytuje středoškolská stipendia, nedávno otevřel novou střední policejní školu v Sokolově a opakovaně usiluje o otevření střední vojenské školy. "Nevidím tedy v žádném případě důvod pro domněnku, že kraj nepodporuje středoškolské vzdělání svých obyvatel," doplňuje.
V případě stanovení bodové hranice úspěšnosti neboli cut-off score šlo dle jejích slov výhradně o snahu řešit dlouhodobě neúnosnou situaci ohledně kvality školství v krajích, kdy ani ministerstvo školství nenabízelo žádné řešení. "Tento nápad vznikl na jednání celostátní tripartity v roce 2018, s návrhem přišli jak zástupci zaměstnavatelů, tak zaměstnaneckých organizací, a já jsem na jednání nebyla přítomna. Pak jsem ale byla vázána usnesením rady Asociace krajů ČR," vysvětluje.
Škodí i příliš velká samostatnost škol?
Hlavní příčina regionálních rozdílů podle Strakové spočívá ve složení obyvatel a jejich sociální situaci s tím, že sociální situace obyvatel a nevzdělanost se vzájemně posilují. Řešení podle ní nelze hledat pouze v péči o vzdělávání, nýbrž musí jít ruku v ruce s péčí sociální a zdravotní.
Podle Prokopovy a Dvořákovy analýzy českého školství mohou za podprůměrnou úroveň vzdělanosti v některých regionech i přílišná decentralizace zdejšího školství a silná autonomie škol, a to jak v personálních otázkách, tak v obsahu učiva. Česká decentralizace školství patří vůbec k největším v zemích OECD. Přispěl k tomu i vznik krajů a zánik okresních školských úřadů, prakticky všechny kompetence v základním školství pak přešly na obce.
"Extrémní decentralizace dává naprostou autonomii obci k formování lokálního vzdělávacího systému. Výběr ředitele školy je pak prakticky pouze na vůli samosprávy, která k tomu vůbec nemusí mít kompetenci. Výsledkem je systém, který uspokojuje zájmy lokálních elit na úkor dětí z méně vzdělaných rodin," popisuje Hůle.
"Myslím si, že by stát měl mít vyšší pravomoci, aby mohl hájit zájmy žáků. V tomto ohledu se podle mého názoru naše podoba decentralizace ukázala jako poněkud ukvapená a nedomyšlená," souhlasí Straková.
Podle ministerstva školství ale vysoká autonomie škol přináší celou řadu výhod, jako jsou například možnost uzpůsobit obsah a způsob výuky potřebám žáků a studentů v daném místě či pružně a rychle reagovat na měnící se potřeby. To, aby nedocházelo k "neřízené decentralizaci", mají podle resortu zajišťovat povinné rámcové vzdělávací programy, pojaté nicméně volněji než někdejší osnovy.
"Tento stav samozřejmě může na některých místech přinášet i problémy, jako jsou přetíženost ředitelů i učitelů, obtížná komunikace mezi množstvím aktérů či nárůst regionálních rozdílů především u škol v malých obcích," připouští mluvčí resortu Aneta Lednová. Ministerstvo proto uvažuje o možné koncentraci odborných kapacit v územích a budování tzv. "středního článku" podpory školám v území, po čemž již delší dobu volají odborníci na vzdělávání.
Role tohoto středního článku by měla být primárně podpůrná a koordinační a může podle mluvčí zahrnovat například poskytování nebo koordinaci metodické podpory školám v území, podporu kooperace škol, jejich vzájemnou komunikaci a sdílení zkušeností či poskytování zcela nezbytného právního poradenství.
Daniel Hůle z Člověka v tísni doplňuje dlouhý výčet neduhů o výraznou roli rodin ve vzdělávání, kdy české školství významně přenáší spoluodpovědnost za vzdělání dětí na rodiče. "Děti z ambiciózních rodin mají velkou šanci dostat dobré vzdělání a děti z těch dalších rodin zase dostanou méně kvalitní vzdělání. Jasně to potvrzují testy PISA, ze kterých vyplývá, že pokud jde o průměrné výsledky, není na tom Česko až tak špatně, ale máme vysokou míru diferenciace mezi školami."
Za signifikantní považuje skutečnost, že Česká školní inspekce dává výsledky kontrol jen řediteli školy a zřizovateli, nikoli ministerstvu. To se však brání tím, že není zřizovatelem škol a nemá zákonné kompetence vstupovat a ovlivňovat chod jednotlivých škol. "Výsledky inspekčních zpráv jednotlivých škol jsou tedy primárně určeny vedení škol a zřizovateli. Nicméně všechny inspekční zprávy, stejně jako zprávy výroční či tematické, inspekce standardně zveřejňuje na svém webu, jsou tedy přístupné všem," uvádí Lednová.
Hůle: Financování ministerstvem školství je katastrofa
Podle Jany Strakové špatně fungující vzdělávací systém podpírají nevládní neziskové organizace, které se snaží znevýhodněným dětem pomáhat. Chybí jim však větší koordinace s ostatními složkami, systematičnost, a tudíž i více efektivity. "Tato práce je nicméně užitečná, ovšem nedoceňovaná, často je představiteli státu dokonce znevažována a vysmívána," upozorňuje.
"Systém financování těchto aktivit ze strany ministerstva školství je v katastrofálním stavu. Téměř všechna pomoc je totiž realizována skrze evropské projekty, postrádáme víceleté financování podpůrných aktivit," dodává Daniel Hůle s tím, že školy mají s odborem řízení projektů tak špatné zkušenosti, že mnohé příležitosti raději vůbec nevyužijí. Také Člověk v tísni podle něj bude v příštích letech tento segment podpory financovat raději z prostředků poskytovaných ministerstvem práce a sociálních věcí. "V administraci evropských fondů je totiž předvídatelnější a kompetentnější," tvrdí.
Co tedy udělat, aby se české školství dostalo z krize a obzvláště slabé školy a regiony se dostaly na patřičnou úroveň?
Hůle zmiňuje hned několik kroků. "Předně se musí posílit řízení českého školství, ať již na úrovni krajů, či okresů, tak, aby tato řídicí struktura nebyla závislá na lokální politické reprezentaci. Klíčová je změna výběru ředitelů škol tak, aby z toho nebyly dobře placené trafiky pro oblíbence místních politiků," uvádí.
Školy by se také podle něj měly více otevřít lidem z nepedagogických oborů. Rozšířit by se mělo i spektrum pedagogických sborů o lidi jiných profesí, ať již speciálních pedagogů, psychologů, či asistentů. Doporučuje i cílenou desegregaci v ohroženějších městech, uvažovat o zrušení víceletých gymnázií a místo toho zvýšit kvalitu druhých stupňů základních škol po vzoru například Finska a dalších zemí, kde je selekce ve vzdělávání daleko nižší.
Ministerstvo školství v reakci na kritiku dlouhodobého podfinancování resortu zdůrazňuje, že v posledních letech kontinuálně stoupá výše prostředků investovaných do českého školství, stoupají platy učitelů, nově se podařilo vyjednat další zvýšení platů na dva roky dopředu. "Vláda tedy splní slib, ke kterému se zavázala v programovém prohlášení, že platy pedagogů budou v roce 2021 na úrovni 150 procent jejich výše z roku 2017. Jedná se o jedno z největších navýšení v rámci veřejného sektoru," uvádí mluvčí Aneta Lednová.
Jenže odborníci na vzdělávání připomínají, že finance jsou jen jedním z problémů českého školství. Aby se zásadně zlepšilo, nestačí do něj jen nalít peníze, ale musí to doprovázet i zcela zásadní systémové změny. "Jinak by jedinou významnější změnou bylo, že místo relativně levného špatného školství bychom měli drahé špatné školství," uzavírá Daniel Hůle.
