Čím jsou Jizerskohorské bučiny zajímavé?
Oproti zbytku Jizerských hor je tato lokalita zajímavá tím, že zbytek Jizerských hor postihla v 80. a 90. letech ekologická katastrofa, naprosté odlesnění celých náhorních plošin, ale severovýchodní úbočí hor zůstalo zachováno. Už v minulosti zde nebylo možné těžit kvůli přírodním podmínkám, svahům, balvanům a podobně. Tyto smíšené a bukové lesy tak zůstaly zachovány a netknuty člověkem, takže se zde mohlo rozvíjet společenství živočichů i stromů, které jsou dnes třeba 200 až 300 let staré. Komplex bučin je tak naprosto unikátní, jak co se týče Česka, tak i Evropy.
Mají bučiny svůj ekosystém?
Díky tomu, že tyto lesy zůstaly zachovány, se v nich mohlo rozvíjet množství rostlin a živočichů. Jak les dlouho procházel přirozeným vývojem, tak se zde seskupily druhy, které se k sobě vážou, a tím, že zde zůstalo zachované přírodní prostředí, včetně například padlých stromů, vzniká přirozené místo pro obojživelníky, hmyz i další živočichy, kde mohou žit. Nic je neobtěžuje a místo je tak pro ně ideální.
V čem je to místo turisticky zajímavé?
Na turisty dýchne duch lesa. Musí vnímat nádheru přírody, která je opravdu ohromující. Například z vrchů, jako je Ořešník či Paličník, je na lesy krásný výhled a poskytují vnitřní klid. Velikost lesů, stromů i hor je nádherná. Nedá se vypíchnout jedna konkrétní věc, jde o komplexnost bučin jako takových.
Jak se o tento stav a o zápis na seznam UNESCO zasloužila Nadace Ivana Dejmala?
Naše nadace financuje obnovu v Jizerských horách, výsadby, budování turistických stezek a další aktivity. Byli jsme u toho, když byla lokalita před lety vyhlašována národní přírodní rezervací. V září loňského roku jsme byli přizváni Agenturou ochrany přírody a krajiny, která přihlášku bučin do UNESCO podávala, když tu byla hodnoticí komise z UNESCO. Mohli jsme to s nimi projít a zdálo se mi, že byli nadšení stejně jako my. Když odjížděli, byl jsem si téměř jistý, že návrh podpoří. Říkali, že takto nádherný komplex lesů snad ještě neviděli. Jinak spolufinancujeme turistickou infrastrukturu, aby lidé chodili kudy mají a zbytečně se nepohybovali mimo značené cesty.
Co komisi UNESCO zaujalo nejvíce?
Ocenili fenomén bukových lesů, které stovky let bez zásahu člověka rostou a je jim dána volnost. Velká část okolí je bezzásahová, takže se zde už dlouho netěží ani jinak nezasahuje. Řekl bych, že je ohromila jedinečnost a velikost lokality a přírodní poměry, které tu panují. Byli uchvácení z vyhlídek. Na to, jak jsou Jizerské hory malé pohoří, jsou velmi pestré.
Jak jsou bučiny chráněné?
Je zde vyhlášená národní přírodní rezervace, což je nejvyšší stupeň ochrany. Řadu let je zde její jádrová část - má asi deset kilometrů čtverečních, a i s návazným ochranným pásmem mají bučiny asi 27 kilometrů čtverečních. Ale jsou to částečně izolované ostrůvky, které by však nedávalo smysl chránit odděleně, takže jsou propojené do celku. Nejhodnotnější území na sebe navazují a propojují se.
Jak dobře jsou Jizerskohorské bučiny dostupné pro turisty?
V Jizerských horách je síť cyklostezek, ale kvůli špatné sjízdnosti v bučinách nejsou. Jsou zde ale turistické stezky, a kdo chce, tak se pomocí nich dostane na turisticky nejzajímavější místa, což jsou vyhlídky. Stezky slouží jako průchod skrz centrální části. Čili podstatný kus přírodní rezervace je zpřístupněný a nemyslím, že by bylo potřeba stávající síť pro turisty nějak rozšiřovat. Zároveň jsou cesty vyznačené tak, aby lidé nerušili přírodu v nejcennějších zónách.
Z národní přírodní rezervace ke světovému dědictví
Nebojíte se náporu turistů?
Tlak na vyhovění turistům na úkor přírody tu vždycky dokázala místní ochrana přírody ustát. Největší zásahy les zažil v 90. letech minulého století. Tenkrát vzniklo množství cest na svážení dřeva, které zůstaly a dodnes se využívají třeba i pro turisty, ale turistické stezky se masivně nerozšiřují. Je to víceméně vyvážené a daří se oddělovat i cyklisty a pěší, protože když se tyto dvě skupiny turistů potkávají, tak to vůbec není dobré. Bučiny jsou zpřístupněné dobře a díky tomu není nějaký tlak na vytváření nových turistických cest.
Jizerské hory v 80. a 90. letech minulého století postihla imisní kalamita, kterou způsobilo ovzduší znečištěné průmyslem, a zahynulo tak velké množství stromů. Jak zasáhla bučinu?
V bučinách zůstal původní les bez smrkových monokultur, které tehdy postihla kalamita. Když je les druhově rozmanitý, tak při kalamitě tohoto typu neodumře. Bučiny díky tomu, že jsou převážně listnaté, dokázaly přežít. Když v Jizerských horách v 19. století vznikaly sklárny, tak káceli stromy z okolí a místo nich vysazovali smrkové monokultury. Bučiny jsou špatně přístupné, takže se v nich těžit nevyplatilo. Díky tomu tu zůstaly přirozené druhy stromů. Řada jiných lesů v Jizerských horách podlehla kácení. Udržitelnost nebo přirozený vývoj lesa tehdy nehrály roli.
Kdo se zasloužil o obnovu bučin?
Samozřejmě místní správa CHKO, časem i Lesy ČR. Byla u toho i řada neziskovek, včetně nás. Ze začátku jsme byli hlavním finančním zdrojem obnovy. V 90. letech, kdy se poprvé začala brát ochrana přírody vážně, v Česku vznikly silné zákony na ochranu přírody, u kterých stál Ivan Dejmal, po kterém neseme jméno. Ochranáři měli nástroje na ochranu a obnovu přírody, ale neměli peníze. Nám se za pomoci třeba grantů z Německa či Nizozemska, ale i za pomoci místních dárců podařilo sehnat první finance na obnovu. V posledních letech už jsou finanční prostředky řádově vyšší, ovšem tenkrát stačily menší a důležitý byl i náš zápal. Ochranáři tu tenkrát běhali a sbírali poslední šišky ze země, aby zachránili původní genofond.
Co se změnilo, když se v roce 1999 stala z bučin národní přírodní rezervace?
Už jen to, že se nějaká lokalita stane národní přírodní rezervací, pro ni znamená ochranu a značí, že je považována za cennou. Když se tu na části hor domluvilo bezzásahové území, posunulo to ochranu přírody ještě dál. Také status národní přírodní rezervace reguluje turismus, hospodaření v lesích a krajina se tak dokáže uchovávat a příroda zde dokáže fungovat sama pro sebe.
A co se změní teď, když bude les v seznamu UNESCO?
Z pohledu ochrany přírody vlastně nic. Status UNESCO je spíše morální hodnota, kterou by lidé měli vnímat jako opravdu světové dědictví, jež musíme ochránit pro budoucí generace. Věřím tomu, že se bučiny dostanou do povědomí lidí a ti si uvědomí, že máme v Jizerských horách něco nádherného a jedinečného. Možná si i uvědomí, že příroda není jen "přírodní tělocvična", kam si jdou zaběhat nebo se projet na kole, ale že les i hory fungují jako celek. A také to znamená fakt, že bychom se k nim měli chovat ohleduplně. Není to Eiffelova věž, aby lidé přijeli, vyfotili se a jeli pryč. Tady je to na půldenní výlet, procházku, podívat se a užít si tu nádheru.
