Biolog Jiří Friml přišel na to, že právě auxin umožňuje rostlinám flexibilně se přizpůsobit změnám vnějšího prostředí a přežit. V roce 2019 za svůj výzkum dostal Cenu Neuron 2019 za celoživotní přínos vědě, a to ačkoliv letos koncem června oslavil teprve 47. narozeniny.
Dvojnásobný držitel prestižních ERC grantů nyní působí na Ústavu vědy a technologie v Klosterneuburgu (Institute of Science and Technology Austria).
"Město se nachází kousek od Vídně, konec svého života tu strávil Franz Kafka. Než jsme se nastěhovali, tak tam byl psychiatrický ústav, takže jiný typ bláznů než teď," přibližuje své současné působiště s úsměvem Friml.
Doplňuje, že podle renomovaného mezinárodního žebříčku jsou nyní třetím nejvýkonnějším vědeckým institutem na světě, a to během deseti let od založení. "Je to celkem jednoduché, za málo peněz se dá udělat velký kus vědy, když se to vezme tím správným směrem."
Ve svém výzkumu se věnuje hlavně regulaci růstu rostlin, tvorbě nových orgánů, růstu za světlem, růstu kořene dolů a jeho větvení či regeneraci poškozených částí. "Zajímá mě, proč úplně stejná rostlina rostoucí v horách a ve větru vypadá úplně jinak než její identické dvojče v údolí nebo ve skleníku. V tom jsou rostliny geniální, jak dokáží přeprogramovat svůj vývoj," líčí.
A za mnohé jejich schopnosti může právě rostlinný hormon auxin. Tím regulují svůj růst a vývoj a pružně ho mění v závislosti na prostředí. V těchto objevech patří český vědec k nejlepším na světě. A přitom stojí za jeho úspěchem hned několik náhod.
Ceny Neuron
Ceny Neuron jsou prestižní vědecká ocenění, která uděluje Nadační fond Neuron od roku 2009. Laureáti s cenou získávají také osobní finanční prémii z prostředků mecenášů fondu. Garantem výběru laureátů je domácí a mezinárodní vědecká rada složená z osobností české a světové vědy.
Nadšení pro biologii a chemii získal v Uherském Hradišti
Třeba hned na začátku, když si ho všimla třídní v první třídě na základní škole v malé obci Nedakonice u Uherského Hradiště. "Tenkrát měly učitelky v popisu práce identifikovat nadané děti z neintelektuálních prostých rodin. Paní učitelka si všimla, že vím víc než ostatní děti a o všechno se zajímám a doporučila mi od třetí třídy přestup na jazykovou školu do Hradiště. Přesunul jsem se do pětadvacetitisícového města, které mně tehdy přišlo obrovské, dostal jsem se do více motivujícího prostředí a mezi podobně založené spolužáky."
Zde ho díky skvělým dvěma kantorkám nadchla biologie a hlavně chemie, kterou se sám naučil ze staré vyřazené učebnice, než přišla ve škole na řadu. Tak nakonec skončil na brněnské Masarykově univerzitě, kde studoval biochemii. "V rodině přitom nikdo neměl vysokou školu, nikdo nevěděl, co je věda a nikdo také nepočítal s tím, že bych měl něco takového studovat. Viděli mě spíše v zemědělství někde v traktoru," říká.
Dlouho prý těžil z vysoké úrovně výuky přírodních věd na druhém stupni základní školy. O tom si prý dnešní žáci mohou jen nechat zdát. "Výuka jazyků se na druhém stupni a na gymnáziích výrazně zlepšila, ale přírodní vědy a výchova k matematickému myšlení postupně upadá. Projevuje se to pak i na vysokých školách, úroveň českých studentů v těchto oblastech v mezinárodním srovnání klesá. To vidím i u nás v praxi, když k nám chodí lidi z Česka. Snaží se, jsou motivovaní, pracují tvrdě, ale přicházejí hůře připravení. Hlavně v matematickém myšlení," líčí své zkušenosti.
O biologii rostlin jsem nevěděl nic, byl jsem za exota
Po studiu v Brně se opět shodou náhod dostal na doktorské studium do Kolína nad Rýnem do Ústavu Maxe Plancka na úplně jiný obor, než kterému se původně věnoval. "Z biochemie a fyzikální chemie jsem se dostal na biologii rostlin, což jsou zcela jiné obory. Takže první týdny až měsíce jsem tam byl za exota, protože jsem vůbec nevěděl, co se děje," vzpomíná.
Zde manipuloval s geny rostlin a snažil se pochopit, jak rostliny fungují. Začínal tak, že pomáhal nejnižším vědeckým pracovníkům starat se o rostliny. Přitom se jich na všechno vyptával, a když se začal orientovat, pomáhal již výše postaveným vědcům. Během několika měsíců se dostal na úroveň svých kolegů-vrstevníků. "Důležité je nebát se a tvrdě na sobě pracovat. A není nad to vykořenit ze známého prostředí a začít od nuly někde v cizině, jde o obrovskou zkušenost," podotýká.
Dokončoval v Kolíně disertaci, ale stále ještě své objevy nepublikoval. "Můj šéf se rozhodl, že jsem pro něho ten nejlepší spolupracovník, jakého si může přát. Pracuji dobře a skoro zadarmo a nic po něm nechci. Takže nebudu publikovat a tím pádem nikde nedostanu lepší nabídku. Bylo to vlastně takové moderní otrokářství mezi šéfem a studentem. Někdy se to bohužel ve vědeckých ústavech stává," usmívá se.
Laboratoře se o něj perou a nabízejí miliony eur
Po čtyřech letech tedy raději utekl a publikoval všechny své výsledky vzápětí poté. Z Masarykovy univerzity měl nabídku na místo postdoktoranda, jak sám říká "na lepšího poskoka", zatímco v Německu mu nabídli 4,5 milionů marek na pět let, aby si založil vlastní laboratoř a dělal vlastní výzkum. Volba tedy byla jasná.
A jeho kariéra začala strmě stoupat. Za pět let dostal profesuru na univerzitě v Göttingenu a nabídli mu šéfovat velkému oddělení. S tím by se ale pojila vzhledem k německému univerzitnímu systému i velká administrativa, zlákala ho proto nabídka z Belgie - laboratoř pro dvacet lidí a deset milionů eur na pět let.
"Z Belgie bychom si mohli vzít příklad. Před pětadvaceti lety vůbec nebyla na mapě molekulární biologie a žádní špičkoví vědci by tam nešli. Dnes je to země, která má největší hustotu biotechnologie v Evropě," upozorňuje.
Za vším je jeden let ministra financí Vlámska do Dallasu na fórum o biotechnologiích. Jelikož o tom nic nevěděl, nechal si posadit k sobě do letadla odborníka. Tím byl Belgičan Marc Van Montagu, specialista na genové inženýrství a molekulární genetiku rostlin. Ten ho během cesty přesvědčil, že biotechnologie jsou oborem budoucnosti, jen do ní v Belgii nejdou žádné peníze. Po návratu založili šest biotechnologických ústavů a Belgie se vyšvihla na špičku.
"A hlavně, všechny původně investované peníze se během několika let Vlámsku několikanásobně vrátily - na patentech, na nově založených firmách na mezinárodních investicích biotechnologických společností. Stačí když někdo, kdo má správné vize, to dá dohromady s někým, kdo je ochotný tomu dát prostředky," shrnuje to Jiří Friml.
Do Ústavu vědy a technologie v Klosterneuburgu nedaleko Vídně se pak před šesti lety přesunul, aby to měl blíže domů, do Brna i do Prahy. V Rakousku je šéfem oddělení a prosazuje mezinárodnost týmu kvůli různým přístupům, myšlenkám a různým kulturám. "Také v Česku by se to mělo co nejvíce namíchat. Já jsem třeba naschvál dal na jeden projekt Tchajwanku s Číňanem a fungují spolu úplně skvěle. Ve vědě se totiž nehraje na nějaké politické, náboženské či kulturní odlišnosti," uzavírá.
