V nedělním ránu je ještě cítit zima, dlažbu pokrývá lehká námraza, byť podle kalendáře už začalo jaro. Přesto se starobylá Karlova ulice v centru Prahy plní spěchajícími lidmi. Na ranní kázání do barokní katedrály svatého Klimenta na Starém Městě míří stovky lidí. Většina Ukrajinců sem chodí na nedělní mše pravidelně už několik let. A k nim přibyli za poslední týdny mnozí další.
"Chodím sem už deset let," vypráví servírka Olha ze západoukrajinského města Chust nedaleko rumunských hranic. Do Prahy se před dvaceti lety vydala sama a podle svých slov je ráda, že může žít v demokratické zemi. "Na České republice se mi líbí svoboda projevu, která je pro normální život nezbytná. Ukrajina tíhne k Evropě více než Rusko. To směřuje spíše k něčemu, co připomíná bývalý Sovětský svaz. My tíhneme k Západu," dodává Olha.
Na ranní bohoslužbu nejde tentokrát sama. Za Olhou se skromně schovává její tchyně se svými malými dětmi. Pobývají v Praze jen pár dní, přijeli za svou příbuznou krátce po zahájení ruské invaze na Ukrajinu. "Co by v Chustu dělali? Ve městě znějí sirény. Modlím se za mír," říká Olha předtím, než ve spěchu zmizí za mohutnými kostelními dveřmi.
Když člověk přijde na toto místo, a ještě v tuto dobu, nemůže zůstat jeho srdce chladné. Podívejte se na atmosféru z nedělní dopoledni bohoslužby ukrajinské menšiny ve zcela plném kostele v Praze, jak jsme ji zachytili s @JuliaMakhi pro reportáž na @Aktualnecz. pic.twitter.com/KFHs8z1QpU
— Radek Bartoníček (@R_Bartonicek) April 3, 2022
Lidí, kteří utekli před válkou, přichází do kostela více. Je mezi nimi také Oksana, která nedávno přivezla svou matku Hanu. "V Ivano-Frankivsku bombardovali letiště. Muži ve městě se domluvili a dovezli nás na hranici, kde jsme vystály velmi dlouhou frontu, den a noc. Z Ukrajiny odjela i sestra s bratrem," říká žena, jejíž matka se během rozhovoru občas pousměje. "Hezké budovy, milí lidé, čisté ulice. Ale chci, aby válka skončila co nejdříve a já se mohla vrátit domů," odpovídá Hana na otázku, jak se jí v Česku líbí.
Mezi věřícími je i hodně mužů, z nichž téměř každý přiznává, že už v Česku dlouho pracuje. Například padesátiletý Vasilij ze Lvova je obkladač. "Máme hodně práce, oproti Čechům dostávají Ukrajinci často menší mzdu. V mém případě to ale neplatí. Češi míří za prací do Německa, proto je tady práce více než dost. Neumím německy, češtinu ovládám, proto jsem tady. Řeč je důležitá," vysvětluje. Pak stejně jako všichni ostatní zavede řeč na dění ve své zemi. "Věříme, že víra pomůže válku vyhrát. Je hrozné, co Rusko dělá," zlobí se.
Cítíme v Česku nesmírnou podporu
Dostat se dovnitř je stále obtížnější, kostel už je téměř plný. Mnozí Ukrajinci mají k víře silný vztah ať už žijí doma nebo za hranicemi. Svoji zbožnost dávají najevo podstatně viditelněji než je zvykem například u Čechů, výrazy, gesty i slovy. Mnozí v katedrále nejdříve spěchají ke stolku v koutě kostela, na kterém jsou připravené dva druhy lístečků a propiska.
Věřící můžou psát přímluvy za zemřelé, anebo přímluvy za rodinu, příbuzné, přátele, za mír. Přání může být jakékoliv, zejména v dnešní době je popsaných lístečků mnoho. A nejčastěji jsou na nich patrně slova o míru na Ukrajině. Pokud nejdou ke stolečku s lístky, koupí si někteří svíčku a jdou ji zapálit. I tak se přimlouvají za živé a mrtvé.
"Já osobně vyplňuji lísteček za zdraví. Víra je pro mě důležitá, vyrůstala jsem ve věřící rodině. Chodím sem každou neděli už osm let," vysvětluje mladá maminka Natalia, která přišla se synem. Zabydleli se v Praze už před osmi lety, Natalia dělá administrativní práci a vydělané peníze posílá na Ukrajinu. Před válkou jezdívala se synem do rodné vlasti i třikrát ročně. "Válka neskončí brzy, potrvá ještě minimálně měsíc. Na Ukrajinu se ještě dlouho nepodíváme," posteskne si.
Osobní přání za mír napsala i Maria Kovalská. "Moje největší přání je, aby co nejvíce Čechů a Ukrajinců chodilo do kostela a modlilo se. Aby skončila válka a zavládl mír nejen Ukrajině, ale i po celém světě. A to napořád," vysvětluje a říká, jak je vděčná za veškerou pomoc. "Líbí se mi tady, Češi jsou na nás hodní, hodně nám pomáhají, podporují nás. Moc si toho vážíme, jsme České republice vděční. Cítíme nesmírnou podporu," opakuje.
Duchovní péči zajišťuje v katedrále především farář Vasyl Slivocký, který je ukrajinské národnosti a je zároveň generálním vikářem Apoštolského excharchátu. Do konce letošního března sloužil také jako jako nemocniční kaplan ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady. Nyní se naplno věnuje uprchlíkům a snaží se pomáhat i lidem na Ukrajině. "Nedávno jsem dostal zprávu z nemocnic v Kyjevě, že mají zásoby zdravotnického materiálu potřebného k operacím nejvýše na dva dny. Podařilo se nám sehnat velkou dodávku. Byli nesmírně šťastni. Pořídili jsme neprůstřelné vesty pro vojenské kaplany, kteří působí v předních liniích," sdělil v rozhovoru pro Christnet.
Spolu s ním slouží několik dalších kněží, otec Mons. Milan Hanuš, otec Radim Tutr a otec Volodymyr Kotsenko. V posledních dvou letech vypomáhá i otec Pavlo Semenjuk, který po vypuknutí války na Ukrajině začal sloužit také v pražském kostele sv. Kajetána v Nerudově ulici. Tento kostel spravuje Arcidiecézní charita Praha a nabídla ho Apoštolskému exarchátu řeckokatolické církve k užívání pro bohoslužby, které jsou každou neděli v devět ráno v ukrajinštině. I tam se začíná tvořit další ukrajinská farnost, a to především pro nově příchozí, protože do Katedrály sv. Klimenta se už skoro nevejdou.
Sbírka na auto i proteinové tyčinky
Zmínka o válečných útrapách Ukrajinců zaznívá nejen v kázání, ale patrná je také před katedrálou. U vchodu stojí dvě dobrovolnice, které vybírají peníze na pick-up značky Nissan Navara. Fotka auta je nalepená na pokladničce.
"Je to už ojeté, starší auto, jeho cena je 190 tisíc korun. Je to pro naše vojáky," vysvětluje jedna z dobrovolnic Olha, která se ochotně dává do řeči. "Kromě toho chceme koupit i proteinové tyčinky, aby naši vojáci dostali více bílkovin. Věřím, že peníze vybereme a auto už brzy koupíme," oznamuje optimisticky.
Jejím slovům je možné věřit, každou chvíli se u ní někdo zastavuje a dává do pokladničky několik bankovek. Olha říká, že se obracela s žádostí o pomoc i na neziskové organizace, ale jejich zástupci ji odmítali s argumentem, že poskytují jen klasickou humanitární pomoc, jako jsou třeba potraviny nebo oblečení.
"Naši kluci ale potřebují právě takové auto, jinak už spoustu jiných věcí k obraně mají, včetně neprůstřelných vest. Na nic si nestěžují, za každou pomoc jsou vděční," zdůrazňuje Olha, která je podle svých slov v Česku spokojená. "Nejdříve tady byl manžel, já potom přijela za ním. Vystudovala jsem tady vysokou školu, dělám finance a účetnictví," přibližuje a dodává, že vydělané peníze posílá dětem svého bratra, který zemřel.