V neděli 7. března 1948 vládla nad Šumavou temná noc. To se hodilo pětičlenné skupině, která před půlnocí jižně od Kvildy postupovala směrem ke státní hranici. První se mokrým sněhem prodíral štábní strážmistr Václav Hrubín, oblečen ve stejnokroji Sboru národní bezpečnosti. V uniformě byl i dvaatřicetiletý strážmistr Jaroslav Maršík, který skupinu uzavíral.
Oba policisté sloužili na stanici SNB v Kvildě. A byli součástí rozsáhlé převaděčské skupiny, která záhy po únoru 1948 začala pomáhat lidem prchajícím do západního Německa. Během několika měsíců převedli policisté z Kvildy a Vimperku střeženým terénem desítky lidí.
Onoho 7. března například Karla Bartáčka, poručíka kriminální policie v Praze, a také právníka ministerstva vnitra Vladimíra Kubra. Kromě prominentních osobností šumavští policisté během několika měsíců pomohli do Bavorska desítkám "obyčejných" lidí. Část z nich jim za to zaplatila. O převaděčské skupině vznikla historická publikace Šumavská odysea, v níž se historik Václav Jiřík zaměřil na nejvýznamnější osoby případu.
Hlavní postavou tohoto příběhu je však právě Jaroslav Maršík, jehož pozoruhodný osud dosud popsán nebyl. Autor tohoto textu ho zmapoval pomocí spisů uchovaných v Archivu bezpečnostních složek a pátrání v jižních Čechách.
Jaroslav Maršík šel oné noci 7. března 1948 na státní hranici s uprchlíky poprvé. Vzrostlý smrkový les se na samém jihu republiky mění v planinu s nižšími roztroušenými stromy. Po pravé straně - kousek od pramenů Vltavy - se prudce zvedá zalesněná stráň Černé hory, po levé pak dvojice vrcholků Stráž a Holý.
Král Šumavy chodil stejnou cestou. Než byl při přestřelce zraněn
Těmito místy často přecházel i pověstný Král Šumavy Kilián Nowotny, kterého při nepovedené akci v roce 1950 v údolí řeky Teplé Vltavy postřelili. Jen mezi roky 1948 a 1950 příslušníci represivních složek zastřelili při pokusu o přechod státní hranice třiapadesát lidí.
"Ukázali jsme jim další cestu směrem do západního Německa a s Hrubínem jsme se ihned vraceli zpět na Kvildu. Vzhledem k tomu, že při cestě na státní hranici byly za námi ve sněhu stopy, jel je druhého dne František Nusko společně s Adolfem Práškem na lyžích zahlazovat," vypověděl později při výslechu o svém prvním převodu Maršík.
Strážmistři Nusko a Prášek rovněž sloužili u SNB v Kvildě. Stanici velel štábní strážmistr Josef Červenka. Všichni byli do převaděčské sítě zapojeni.
Já nejsem ten, kterého hledáte
V květnu 1949 Státní bezpečnost spustila na Šumavě masivní zatýkací akci. Jaroslav Maršík, původem z jihočeského Bavorova, ale v té době už u policie nebyl. Skončil koncem srpna 1948 a se svou družkou Vlastou Zrůbeckou a dvěma dcerami se přestěhoval na pražský Žižkov. V prosinci se vzali. Bývalý esenbák začal pracovat jako úředník podniku Zdar ve Vodičkově ulici. Právě sem si pro něj 19. května 1949 přišli dva příslušníci StB.
A Maršík s nimi sehrál divadlo. "Věděl jsem už, že je zle. Popíral jsem svoje jméno. Vyzval jsem je, aby šli se mnou na kádrové oddělení. Po příchodu do kanceláře jsem dal příslušníkovi přednost a poté, co vstoupil, jsem za ním přivřel dveře a prchal ke druhému východu z budovy podniku, odkud se mi podařilo uprchnout," přiznal o mnoho let později při výslechu.
Doběhl na hlavní nádraží, nastoupil do vlaku jedoucího směrem na Příbram a… zmizel. Vyšetřovatelé po něm pátrali marně, nepochybovali, že využil své znalosti a na Šumavě uprchl za hranice.
Zmiňuje se o něm posudek znalců z oboru politického a vojenského zpravodajství z července 1949. "Taktéž uprchl do Německa. Jako příslušník SNB se vší určitostí vyzradil vše, co mu bylo známo o organizaci čsl. Bezpečnostní služby."
V červenci 1949 soudili ve Vimperku devatenáct lidí včetně bývalých Maršíkových kolegů - za zločin přípravy úkladů o republiku a zločin vojenské zrady. Tresty byly nemilosrdné. Jedno doživotí, dvakrát 20 let tvrdého žaláře, jednou 15 let, čtyřikrát 10 až 12 let.
Státní bezpečnost jde najisto
Uplynulo deset let. Československá západní hranice se změnila v železnou oponu dělící svobodný svět od toho totalitního. A na odsouzené šumavské esenbáky, kteří ji kdysi měli střežit, se zapomnělo…
Ve středu 4. března 1959 nastal zlom. Na Krajské správě ministerstva vnitra v Karlových Varech oznámila vzdálená příbuzná Jaroslava Maršíka, že se dotyčný ukrývá v Bavorově u sestry Marie. V ten okamžik dávný šumavský případ ožil. A dostal název Akce Kvilda.
Brzy ráno 1. dubna 1959 spustila policie v Bavorově zátah. Na náměstí obšancovalo patnáct mužů nenápadné stavení č. 13, kde šestapadesátiletá soukařka zdejších Pletařských závodů Marie Maršíková žila. Obývala dvě místnosti v prvním patře. Přední sloužila jako kuchyň, v té zadní byla postel, vedle ní skříň a naproti velký dřevěný kufr.
"Při příchodu do bytu bylo ihned provedeno zatčení hledaného, který se snažil skrýt ve skříni na šaty nacházející se v pokoji bytu jmenované," píše se v protokolu o domovní prohlídce.
Uprchlý převaděč Jaroslav Maršík putoval do vězení. Pro úřady byl po desetiletí zločincem, který utekl za hranice. Ve skutečnosti se celou dobu skrýval u sestry, která se o něho starala. Maršík vyšel ven pouze jednou. V noci, když se zkraje 50. let Marie stěhovala do jiného bytu v Bavorově. Když se stěhovala podruhé, nechal se již přepravit ve dřevěné bedně pod smyšlenkou, že je v ní uloženo nádobí.
Život v zastlané posteli a šatní skříni
Před návštěvami se ukrýval v zastlané posteli pod slamníkem, kde měl vybudovaný prostor. V novém bytě pak ve skříni. "Po celou dobu mého ukrývání jsem v žádném případě z místnosti nevycházel, ani jsem nechodil ven na záchod, protože jsem se obával, že by mě mohl někdo vidět. Pro osobní potřebu jsem používal nádoby od povidel, které sestra po mně vynášela," vypověděl po zatčení Maršík.
"Tehdy v roce 1949 jsme oba počítali s tím, že se poměry nějakým způsobem urovnají, že ti, co uprchli do zahraničí, se opět vrátí, a pak se bude moci i bratr přihlásit a žít opět na svobodě," nadiktovala do protokolu Marie Maršíková. Později oba doufali v amnestii.
"Během doby mého ukrývání jsem mé sestře pomáhal při domácích pracích. Maloval různé obrázky dle fotografií, které jsem kreslil ve zvětšeném měřítku. S manželkou Vlastou jsem nebyl v písemném styku," popsal dále Maršík.
V pátek 12. června 1959 zasedl vojenský soud v Táboře. A po pěti a půl hodinách byl bývalý esenbák "uznán vinným trestným činem přípravou úkladů o republiku a odsouzen k trestu odnětí svobody na sedm let".
Příbuzní, kteří o jeho úkrytu věděli, potrestáni nebyli. Režim tehdy již neuplatňoval tak tvrdé represe a přistupoval k pachatelům s tím, že mnozí jsou jen "svedeni či zneužiti". A že je možné dosáhnout jejich převýchovy.
Pátrání po příbuzných
Bavorov, prosinec 2020. Zadní trakt domu č. 13 v Bavorově, kde se Jaroslav Maršík dlouhé roky ukrýval, již neexistuje. Před čtvrtstoletím byl stržen. "Vypráví se tu, že ho lidé občas vídali v okně s ženským šátkem na hlavě. Také si tu všimli, že stará paní vynášela popel plný špačků od cigaret, ale sama nekouřila. To prý bylo podezřelé," popisuje Jaroslava Eichlerová, která dnes dům vlastní.
Místní si však na 60 let starý případ již příliš nevzpomínají. Pátrání po Maršíkových příbuzných vede do 20 kilometrů vzdálené Volyně. V malém domku na náměstí žije Marie Mikasová, Maršíkova neteř.
"K tetě Marii jsem chodila na návštěvu. Někdy se mi zdálo, že ve vedlejší místnosti něco kleplo, a bylo mi divné, že mě tam teta nechtěla pustit. Že se tam schovával strejda, jsem netušila. Rodiče to přede mnou úplně zatajili," svěřuje se žena, které v té době nebylo ani deset let.
"On za mřížemi maloval a občas jezdil na opušťák domů. Dostal ho za dobré chování. Byl i za námi," popisuje. Jaroslav Maršík si odseděl rok. V květnu 1960 ho pustili na amnestii prezidenta Antonína Novotného. S Vlastou, velkou šumavskou láskou a matkou tří jeho dětí, se po propuštění rozvedl. Necelý rok nato zemřela sestra Marie.
"Naši říkali, že ji to dlouhé ukrývání zničilo. Strejda se odstěhoval do severočeské Bíliny a poté do Železné Rudy na Šumavě. Co vím, tak se znovu oženil s nějakou fotografkou, ale děti už neměli. Nestýkali jsme se. V rodině neměl dobrou pověst," dodává žena.
Zde, ve Volyni, stopy končí. Na někdejší českobudějovické adrese tehdy rovněž stíhané Maršíkovy sestřenice dnes stojí panelové sídliště. Ostatní byty příbuzných v Horních Počernicích, v Chebu či Karlových Varech obývá již někdo jiný. V činžovním domě na pražském Žižkově si na manželku Vlastu a její tři dcery nikdo nepamatuje. Dnes by Janě, Jaroslavě a nejmladší Vlastě bylo přes sedmdesát let…
