Práce tradičních léčitelů v odlehlých oblastech Kolumbie u hranic s Ekvádorem stojí peníze. Zranil se rolník mačetou při prosekávání džungle? Každý steh při šití rány si ranhojič účtuje zvlášť. Čím delší rána je, tím dražší je léčba. Při každém zranění nebo onemocnění je navíc potřeba najít specialistu - někteří léčitelé rozumí bylinkám, jiní šijí rány, léčí kousnutí jedovatými zvířaty, asistují při porodu nebo napravují zlomené kosti.
Vyhledání klasické lékařské pomoci místním obyvatelům komplikuje hned několik věcí. Cesta na nejbližší kliniku bývá dlouhá, náročná a čekat na ní mohou nebezpečné překážky. Kromě klasických nástrah ukrývá hustý prales i vojáky. Kontrolují pohyb lidí a zboží, přepadávají a bojují.
Ani čtyři roky od uzavření mírové dohody mezi státem a největší gerilou v zemi, Revolučními ozbrojenými silami Kolumbie (FARC), se bezpečnostní situace v odlehlých regionech nezlepšila. Zatímco drtivá většina členů FARC složila zbraně a bývalí ozbrojenci dostali oficiálně šanci zapojit se do politiky státu, zbytek bojovníků a drobnějších odbojových skupin pokračuje v boji. Proti státním bezpečnostním složkám, se zločineckými organizacemi nebo mezi sebou.
Desetiletí trvající konflikt se rozmělnil a stal se ještě více nepřehledným. Pro venkovské obyvatelstvo se tím situace znatelně zhoršila. A do toho je i zde koronavirus.
Dvoudenní cesta v kánoi po řece
"Lidé se bojí cestovat. Jsou odtržení geograficky a pak také kvůli neustále probíhajícímu konfliktu, který se pořád mění. Jeden den můžete vyrazit do města, další den už to nejde, protože se bojuje. Lidé žijí v neustálém napětí," popisuje situaci v regionu Nariño vedoucí mise neziskové organizace Lékaři bez hranic Steve Hide.
"Všude jsou kontrolní stanoviště ovládaná nějakou skupinou, zastavují vás, prohledávají, vyptávají se. Raději si dvakrát rozmyslíte, jestli někam pojedete," dodává pro Aktuálně.cz.
Lékaři bez hranic ve špatně dostupných oblastech poskytují lékařskou a psychologickou péči. Cesta za pacienty žijícími v odlehlých vesnicích někdy trvá i dva dny. První den stráví v terénním autě na rozbahněných cestách, druhý den v kánoi na řece. Pak cestu zakončí procházkou hustým porostem.
"Takhle náročnou cestu musí místní obyvatelé podniknout kvůli jakémukoliv základnímu ošetření. Navíc někdy nemohou kvůli bojům cestovat třeba celý měsíc," říká Hide. "Je to riskantní."
Laboratoře na výrobu kokainu a zlaté doly
Ozbrojené skupiny v oblasti u ekvádorských hranic často obchodují s drogami. Mají rozlehlá pole, na kterých pěstují koku. V regionu jsou také nelegální zlaté doly. "Ozbrojenci si tato teritoria brání a cestovat tu může být nebezpečné. Lékaři bez hranic působí v Kolumbii přes 30 let. Jsme tu velmi dobře známí, tradiční gerily o nás vědí, ale ani my si nemůžeme být jistí, že se vždycky dostaneme tam, kam potřebujeme," vysvětluje šéf mise.
Konflikt se v posledních letech mění, tradiční gerily nahradila nová uskupení, staré bojovníky mladší generace. "Představte si, že vyrůstáte ve vesnici, kterou kontroluje jedna gerila. Znáte je od malička, víte, že udržují nějaký řád. Teď je takových geril v jedné oblasti pět a neustále mezi sebou bojují. To je mnohem horší situace," míní.
Ozbrojenci jsou v každé místní vesnici. Nikdy není jisté, jak velké nebezpečí představují. Své teritorium většinou hlídají před konkurenční skupinou. Pole s kokou zase někdy objeví státní jednotky, které náhle přiletí s vrtulníkem a zlikvidují ho.
"Většina místních ozbrojenců jsou pozůstatky partyzánů z FARC, kteří odmítli mírový proces. Dál si drží plantáže s kokou a v džungli ukryté laboratoře na výrobu kokainu," popisuje napjatou situaci místních komunit Steve Hide. Místní zemědělci pěstují banány a kakao, mnoho z nich ale partyzáni donutí pěstovat koku.
Občanská válka v Kolumbii zuří už od 60. let minulého století, kdy proti sobě zpočátku stály povstalecké skupiny včetně FARC a kolumbijská vláda. Postupně se do boje proti partyzánům začaly přidávat i paramilitární organizace, jakési domobrany suplující státní bezpečnostní složky.
Až v roce 2016 podepsala vláda s FARC mírovou dohodu, kterou pak napodruhé potvrdil i kolumbijský lid v referendu. Prezident Juan Manuel Santos získal za historický úspěch Nobelovu cenu míru, jenže stovky partyzánů se odmítly nastaveným podmínkám podvolit a složit zbraně. Říká se jim FARC disidenti, dál bojují v pohraničních oblastech Kolumbie. Konkurují jim zbývající gerily, paramilitární organizace a drogové kartely. Skutečný mír tak obyvatelé těchto oblastí nikdy nezažili.
Bylinky proti covidu
V minulosti se tito lidé často stěhovali. Prchali před konfliktem nebo před státními jednotkami ničícími jejich úrodu koky, jediné plodiny, díky které vydělali více peněz. Odcházeli do měst, kde hledali bezpečí a práci. Pandemie koronaviru ale tuhle migrační vlnu zastavila a pak obrátila. Ve městech se šíří nákaza mnohem více, lidé tak naopak odcházejí na venkov, kde jsou odkázáni sami na sebe.
Steve Hide vysvětluje, že místní lidé proto hodně spoléhají na léčitele a i v případě onemocnění covid-19 důvěřují více tradiční léčbě než lékařům a nemocnicím. "Víme, že některé byliny srážejí horečku. O některých se říká, že pomáhají při covidu, ačkoliv to není nijak vědecky dokázané," říká s tím, že místní moc neposlouchají rady odborníků. Zdravotnímu systému příliš nedůvěřují. Navíc k němu nemají ani přístup, takže se Lékaři bez hranic snaží pomáhat a přitom nenabourat systém tradičního léčitelství.
"Nevíme, jak například léčitelka Francine léčí hadí uštknutí, protože to je tajemství, které neznáme. Bude ale úspěšná, když si za to účtuje tak vysokou cenu. My ji musíme respektovat. Navíc si tihle léčitelé nechtějí zkazit pověst, a když hrozí, že by jim pacient zemřel, přenechají ho doktorům," dodává.
